Články odjinud

Rusko si hrálo na studenou válku, Putin měl volno. Na Kursku zbytečně zemřeli úplně všichni

Rusko si hrálo na studenou válku, Putin měl volno. Na Kursku zbytečně zemřeli úplně všichni

Tragédie ruské jaderné ponorky Kursk, na jejíž palubě zemřelo v roce 2000 všech 118 námořníků, má i po letech hrozivé obrysy. Svůj výklad tehdejších událostí teď nabízí britský kapitán David Russel, který vedl záchranné operace a jemuž Rusko fakticky znemožnilo zachránit alespoň poslední přeživší. I díky jeho vyprávění nejprve vznikla kniha novináře Roberta Moora Čas umírání, jíž adoptoval do filmu Kursk scénárista snímku Zachraňte vojína Ryana Robert Radot. „Film se drží knihy velmi věrně a popisuje události tak, jak jsem je zažil,“ říká David Russell. Snímek v týdnu vstoupil do tuzemských kin.

Zatímco obyčejní Rusové se ve filmu chovají jako hrdinové, nejvyšší velení postsověstského námořnictva zůstává myšlením i jednáním v časech studené války. A své námořníky nechává zemřít zcela zbytečně.

Co se tedy v roce 2000 stalo? „Jaderná ponorka Kursk poprvé vyplula v roce 1994. Byla dvakrát větší než jumbo jet a delší než dvě fotbalová hřiště. S rozměry 155 m na délku a čtyřmi podlažími se jednalo o jednu z největších útočných ponorek, která byla kdy zkonstruována. O plavidlech tohoto typu se tvrdilo, že jsou díky dvojitému trupu „nepotopitelná“,“ dočteme se v obsáhlém materiálu, který ke snímku připravil distributor.

Zašlá sláva ruského námořnictva

Jak se ale brzy ukázalo, ruské námořnictvo žilo spíše z dřívější slávy než ze své aktuální velkoleposti. Toho si ostatně velmi dobře všímá i film, když si nechává jednoho z důstojníků stěžovat, že loď, které kdysi velel, teď vozí potraviny. Ruská plavidla ale stále budí pozornost, námořníci jsou na ně pořádně hrdí, i když si uvědomují jejich problémy. A dobře to chápe i jejich okolí.

Zastaralost ruského vybavení však stála mnoho životů. Na palubě Kursku zemřelo všech 118 námořníků, kteří se s ponorkou v srpnu 2000 účastnili vojenského cvičení.

„12. srpna, došlo na Kursku k tak silným výbuchům, že je zaznamenaly seizmografy na Aljašce. Exploze poslaly ponorku na dno Barentsova moře. Nejméně 23 ze 118 námořníků na palubě výbuchy přežilo. Záchranné akce Rusů byly neúspěšné kvůli zastaralému a špatně fungujícímu vybavení. Pomoc, kterou nabídli Spojené státy a Velká Británie, byla odmítnuta. Teprve 16. srpna Rusko oficiálně požádalo britskou a norskou vládu o pomoc. Záchranná loď vyslaná z Norska 17. srpna dorazila na místo 19. srpna. Britští potápěči se dostali k nouzovému průlezu ponorky v neděli 20. srpna. Zjistili, že je zaplaven vodou.“

Co je pravda a co není?

Film, který režíroval jeden ze zakladatelů hnutí Dogma 95 a autor oceňovaného Honu Thomas Vinterberg, jasně a přiznaně oživuje téma studené války. Dělá tak ale bez předpojatosti. Nejde napsat, že by hned od začátku byli Rusové ti zlí a naopak Britové či jednotky NATO ti hodní. Neskrývá sympatie k řadovým ruským vojákům a nebojí se ukázat jejich hrdinství. I když je hodně zvláštní, že mluví anglicky a dokonce si tak prozpěvují i námořnické písně.

„Samozřejmě hlavní události a fakta jsou poměrně známé. Nejedná se však o dokumentární film, takže si režisér mohl dovolit trochu svobody při vyprávění. Ale je to natočené v duchu knihy. A kniha je velmi věrná skutečným událostem,“ dodává David Russel, který na filmu spolupracoval jako konzultant. Hraje ho mimochodem Colin Firth.

Ten je ale vedlejší postavou, pasivním pozorovatelem dění, který přemlouvá Rusy, aby nechali západní státy použít nejmodernější techniku. Když se mu to podaří, je už pozdě. Oponuje mu přitom legendární Max von Sydow, dvorní herec Ingmara Bergmana, který pojal Vladimira Petrenka jako starého muže, který si pravdu možná uvědomuje, ale nehodlá ji za žádných okolností přiznat. Raději než aby jednal, skrývá se za svou uniformu a hodnost, stejně jako za nesmyslné výčty záchranářů, kteří ale sami nic nezmůžou.

„Každou z těch postav jsem se rozhodl respektovat a chránit. Dokonce, i když dělá nesprávná rozhodnutí. Admirál Petrenko se rozhodl ty námořníky nezachránit. Neudělal to, protože čelil dilematu. Byl zodpovědný za ruskou flotilu a případná vojenská tajemství. To je jeho práce. A tohle se rozhodl upřednostnit před životy námořníků. Myslím, že to bylo špatné rozhodnutí, ale i on je postava, za kterou bojuji. Každá osoba má důvod pro to, co dělá,“ říká Vintenberg. Naopak tehdejší nový prezident Vladimir Putin ve filmu nevystupuje, ve skutečnosti totiž právě pobýval na dovolené u Černého moře.

Podle Vinterberga byl Rodelův scénář dokonalý. „Obsahoval tu naléhavost, když vám dochází čas. Navíc příběh mísí politická témata s milostným příběhem. Ale pro mě to byla především možnost mluvit o statečnosti a loučení lidí, kteří věděli, že se blíží konec.“

Přiznává přitom, že samozřejmě nikdo neví, co se přesně dělo: „Jen to, že všichni zemřeli. Takže jsme najali co nejvíce odborníků. Nicméně pro dramatičnost příběhu jsme museli dělat i změny. Například hlavní postava ve skutečnosti neměla děti. V našem filmu má dítě a druhé je na cestě. Chtěli jsme vytvořit portrét, který by reprezentoval všechny vojáky z Kursku a 71 dětí, které se staly sirotky. S Bobem Rodatem jsme na úpravách scénáře pracovali více než rok.“

Třeba ponorka je prý ale opravdu věrná. „Šel jsem do filmového studia poblíž Antverp, kde štáb v podstatě zreplikoval ponorku. Nikdy mě nenapadlo, že to může vypadat tak realisticky. Vytvořili také model z ponorky LR5, který použili. Takže to bylo velmi působivé,“ popisuje David Russell.

Ondříček by film natočil stejně

Přes to všechno působí první hodina filmu poměrně únavně a unaveně. Jede totiž podle tradičních schémat „filmů o katastrofě“. To znamená, že se nejdříve dokonale seznámíme s hlavními hrdiny, u nichž, minimálně u tohoto snímku, dopředu bezpečně víme, že to s nimi zkrátka nemůže dopadnout dobře.

Do toho se přidávají milované a milující manželky, malé děti, rodiče. Udělá se pár námořnických vtípků a tak dále. Skoro to vypadá, že by si oběti kurského neštěstí zasloužili přece jen důstojnější poctu.

V druhé půlce filmu se to ale otočí. Stejně jako přeživším z posádky Kursku postupně dochází vzduch, začínáme mít problémy s dýcháním téměř i my. Film je svíravý, klaustrofobický, dokonce z něj čiší zima, kterou se klepou Rusové.

Celým svým aranžmá a zejména linkou žen, které se nebojí autorit a dožadují se nejvyšších ruských představitelů informací o svých manželech a synech, nebojí se křičet na autority a říkat jim, že lžou nebo jen čeří vodu, připomíná Kursk loňskou televizní senzaci, Duklu 61 Davida Ondříčka. V tom dobrém, i v tom zlém.

„Když jsem se na filmu podílel, věděl jsem, že netočíme dokument, ale uměleckou interpretaci té události. Vidět jednotlivé scény pro mě bylo neskutečné. Vrátily se mi skutečné pocity zoufalství, že jsme nebyli schopni zachránit nikoho. Strašné jsou mé pocity smutku vůči všem těm rodinám. Film je věrný pravdě v klíčových událostech toho incidentu,“ říká k filmu David Russell. A dodává: „Zobrazuje frustraci, kterou jsme cítili. Zobrazuje politické napětí. Proč Rusové nechtěli od nikoho pomoci dříve? Existuje spousta důvodů, proč to tak bylo. Ale Thomas a celý štáb natočili film, který vypráví důležitý příběh velmi autentickým a věrohodným způsobem. S obrovským množstvím emocí. A v tomto smyslu, je to myslím nádherný film.“

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud