Články odjinud

Samota není nemoc. Lidem pomůže, když je nebudou soudit, říká autorka projektu o osamělých lidech

Samota není nemoc. Lidem pomůže, když je nebudou soudit, říká autorka projektu o osamělých lidech

Neměli bychom přistupovat k samotě jako k nemoci, je to součást toho být člověkem, tvrdí v rozhovoru s INFO.CZ kanadská designérka Marissa Kordová. Loni v říjnu spustila stránku s názvem The Loneliness Project, která zprostředkovává příběhy lidé, již se cítí sami. Podle Kordové by společnost měla přestat samotu stigmatizovat. Osamělí si o svém trápení naopak potřebují promluvit, aniž by je někdo soudil.

V potemnělém městě stojí několikapatrový bytový dům. Jen zlehka jej osvětluje hvězdné nebe. Ve spodním patře jsou obchody, nad nimi rozsvícená okna jeho obyvatel. V každém je ale jen jedna silueta. Nikde nežije více lidí.

Interaktivní ilustrace na stránkách The Loneliness Project představuje prostor osamělých duší. Po kliknutí na každé z oken se zobrazí něčí příběh. Autorka Marissa Kordová je sem od loňského října přidává každý týden. Jejím cílem je prolomit stigma, které kolem samoty ve společnosti přetrvává.

„Příběhy, které jsou na webu, ukazují, že samota je běžná, je to normální věc a nikdo není tak osamělý, jak si myslí, že je. Poskytujeme malé okno do životů a myšlenek ostatních lidí. Tím podporujeme empatii a soucit s druhými i se sebou samými,“ míní 26letá kanadská designérka.

Osamělost podle ní vytváří rozpor mezi představou a sny o ideálním společenském životě a realitou všedních dní. Situaci navíc zhoršuje společenské vnímání samoty. To, že se na osamělé lidi nahlíží jako na podivíny, což vede ke strachu příběhy sdílet.

„Vždy lidem pomáhá cítit se lépe, když mohou projevit své city a sdílet je s jinou osobou, která jim porozumí a nebude je soudit. Stigma samoty to dělá velice obtížné. Nejsem terapeutka, ani se nesnažím jí být. Jsem tu jen, abych dala lidem prostor, kde nebudou souzeni za své pocity. Často zjistíte, že nejste jediní, kdo to tak cítí. V tom poznání je síla a útěcha,“ tvrdí Kordová.

Samotu za nemoc nepovažuje. Naopak ji vnímá jako něco, co je člověku přirozené. Upozorňuje však, že nemyslí chronickou osamělost, která lidi vysiluje. Ta je i podle jejího názoru psychickým problémem. Samota způsobená vnějšími důvody, která přijde a zase časem odejde, by se však neměla stigmatizovat.

„Myslím, že samota je v nějakém stupni normální součástí toho být člověkem a měli bychom být opatrní v další stigmatizaci a označování za něco nenormálního a hrozného. Domnívám se, že naše snahy vypořádat se se samotou jsou vlastně nejlépe vynaloženým úsilím ke zmírnění chronické samoty,“ praví a dodává, že by se na osamělé mělo myslet i při plánování měst. Ráda by v nich viděla více veřejného prostoru a míst k procházkám, kde by se lidé mohli přirozeně potkávat.

Zatím se snaží, jak sama říká, dělat svět lepším a milejším místem pro život. Do projektu už dostala více než 1500 příběhů z téměř 70 zemí světa. Lidé je posílají skrze formulář umístěný na konci stránky, v jakémsi suterénu jejího domu. Nejmladšímu přispěvateli byly čtyři roky, nejstaršímu 80.

Samota je na webu zobrazena v několika podobách. Mezi příběhy jsou zážitky lidí, kteří na světě zůstali bez jediné spřízněné duše, ale i těch s širokou rodinou a přáteli. „Samota pro mě znamená žít se svojí ženou. Máme dobrý záměr, ale žádné spojení. Zjistil jsem, že se k sobě nehodíme, ale držíme si zdání šťastného manželského páru,“ popisuje například 39letý muž, jenž uvedl jméno Michael.

Kordovou zaujal ještě jiný příběh. Brazilka Maisa v něm vypráví, jak těžce si musí zvykat na nový život v Kanadě. Zdůrazňuje, že některé pro Kanaďany běžné věci, jsou pro ni novinkou. Nikdy nevyrůstala ve velkém domě, nikdy nevenčila zlatého retrívra v parku a nikdy si nešla bez dohledu zaběhat se svými přáteli.

„Krásně popisuje, jak cítí, že žije v zemi, ve které nevyrůstala. Jako někdo, kdo vždy žil v Kanadě, si myslím, že jsem se z jejího pohledu mnoho naučila,“ doplňuje Kordová.