Šili obleky z dek, kopali tunel na svobodu. Nacisté ale zajaté letce brutálně postříleli | info.cz

Články odjinud

Šili obleky z dek, kopali tunel na svobodu. Nacisté ale zajaté letce brutálně postříleli

Přesně před 75 lety se uskutečnil největší útěk zajatců za druhé světové války. V noci z 24. na 25. března 1944 se desítky vězňů v nacistickém táboře Stalag Luft III u polského města Żagań rozhodly prokopat tunelem na svobodu. Zajatci, kteří pocházeli z Británie, Francie, Kanady i Austrálie, byli spojeneckými piloty, kteří padli do zajetí při boji s Němci. Při takzvaném Velkém útěku se nakonec podařilo uprchnout za dráty tábora 76 z nich. Byli mezi nimi i tři Čechoslováci. Akce ale nakonec skončila neúspěchem, nacisté většinu uprchlíků zadrželi a navzdory mezinárodním úmluvám 50 spojeneckých letců brutálně popravili.

„Byl jsem hrozně unavený z těch šicht v podzemí. Hloubili jsme tunel, převáželi písek… byl jsem už vyčerpaný a trochu jsem se bál, protože jsme byli 9 metrů pod zemí, respektive pod mokrým pískem,“ vzpomínal na okolnosti hloubení tunelu ke svobodě jeden z letců, který se zapojil do takzvaného Velkého útěku, Richard Churchill. Byl posledním žijícím účastníkem událostí, které se té mrazivé březnové noci staly na jihu Polska. Letos 15. února bohužel zemřel. Příběh o neskutečné statečnosti mužů, kteří bojovali proti Hitlerovi, se ale zachoval díky desítkám uchovaných svědectví i jednomu hollywoodskému filmu.

Tunel ke svobodě se ukrýval pod kamny

Stalag Luft III byl zajatecký tábor na jihu Polska u města Sagan (nyní Żagań). Fungoval od března 1942 a nacisté tam umisťovali především spojenecké letce, kteří byli sestřeleni nad územím ovládaným Němci, nebo padli do zajetí jiným způsobem. Kromě Britů, Kanaďanů, Norů, Australanů i Poláků zde nacisté zadržovali i československé letce, kteří sloužili u RAF.

Přestože do tábora v omezené míře putovaly dodávky Červeného kříže, vězně často trápil hlad. Typický denní jídelníček se skládal z chleba s džemem k snídani, řídké bramborové polévky k obědu a brambor a chleba k večeři. Nacisté Stalag Luft III střežili stejně přísně jako koncentrační tábory. Baráky umístěné v lesích lemoval ostnatý drát a strážní věže s nepřetržitou službou. Zajatci se přesto rozhodli, že se pokusí o útěk. Jako vhodnou cestu vybrali podzemní tunel.

„Vykopeme tři zatraceně hluboké tunely – Toma, Dicka a Harryho. S jedním uspějeme,“ vysvětloval prý svým spoluvězňům strůjce útěku britský letec Roger Bushell na jaře 1943. Právě tehdy padlo finální rozhodnutí o kopání cesty ke svobodě. A volba „tříštit síly“ na budování tří různých tunelů se nakonec ukázala jako ideální postup.

Tunel Tom, na který se zprvu zajatci soustředili, totiž Němci ještě v září 1943 odhalili a zasypali. V té době už přitom měřil 85 metrů. Vězni tak dál hloubili pouze Dicka a Harryho, aby se nakonec rozhodli, že k útěku využijí tunel Harry, který začínal v baráku číslo 104, kde byl jeho vchod ukrytý pod kamny. Stejný vstup měl i Tom. Dick, který ústil do baráku číslo 122, byl skrytý pod odtokem v umývárně. Zajatci se ho nakonec rozhodli využít pro úkryt věcí potřebných k útěku – map, falešných průkazů i nářadí na hloubení zeminy. Právě vykopaný materiál celé budování tunelu značně komplikoval.

Zajatci trousili zeminu po táboře jako tučňáci

Hloubení se muselo samozřejmě uskutečňovat tak, aby nevzbudilo podezření stráží, které počítaly s tím, že zajatci se budou pokoušet dostat na svobodu. Ukrýt práce v podzemí se nezdálo být tak těžké, ale co s vykopanou zeminou? Půda zde byla hodně pískovitá, takže kopání šlo poměrně snadno. Kdyby se ovšem v táboře začaly objevovat hromady písku, nacistům by to začalo být nápadné. Proto vězni vynášeli vytěženou zeminu na povrch většinou v kalhotách, respektive v utajených všitých kapsách. Těm, kteří zeminu v oblečení ukrývali, ostatní přezdívali „tučňáci“, protože kvůli zátěži u nohou se jejich chůze podobala právě pohybu těchto nelétavých ptáků. Z nohavic také postupně písek nenápadně trousili po celém táboře.

K budování tunelů piloti využívali vše, co se dalo. Jámy dlouhé několik desítek metrů potřebovali vyztužit, k tomu jim například posloužily trámy z postelí. „Díry jsme začali kopat jen s minimálním osvětlením. Vyráběli jsme si svítilny za pomocí margarínu a ústřižků pyžam. Ten vpředu kopal a posílal za sebe vykopaný písek, který už za ním zase někdo další posílal dál,“ vysvětloval v roce 2018 bývalý letec Churchill v pořadu BBC. Denně takto vězni vykopali průměrně kolem dvou metrů zeminy. Ačkoli byli v hloubce devíti metrů pod zemí, někteří prý kopali téměř nazí, aby se v případě podezření dokázali rychle obléknout, nebo osprchovat a zamaskovat tak stopy po práci v zemi.

Uvězněným letcům se podařilo získat také elektrické dráty, takže do tunelu zavedli i osvětlení. Následně instalovali svépomocí také pumpu, která do stísněného prostoru vháněla vzduch. V tunelu se pohybovali ve vozících a na trase vybudovali dokonce dvě „přestupní stanice“, které nazvali podle stanic londýnského metra Piccadilly Circus a Leicester Square.

Útěk připravovali i Čechoslováci, Dvořák šil obleky z dek od Červeného kříže

Na přípravě útěku se podíleli i tři českoslovenští uvěznění letci, kteří sloužili ve službách RAF – Arnošt Valenta, Bedřich Dvořák a Ivo Tonder. Ačkoli únikovou cestu budovalo asi 600 vězňů, kvůli utajení se útěku mělo zúčastnit jen asi 220. 70 z nich vybrali organizátoři akce kvůli jejich zásluhám při hloubení tunelu, dalších 150 určil los. Všichni tři Čechoslováci byli v první skupině.

Film Velký útěk (The Great Escape)
O útěku z tábora Stalag Luft III vznikl v roce 1963 v USA film Velký útěk se Stevem McQueenem v hlavní roli. Snímek ale obsahuje řadu nepřesností. Mezi uprchlíky totiž nebyli žádní Američané a ani při útěku nepoužívali motorky, jak je vidět v hollywoodském trháku.
Valenta uměl velice dobře německy, což se snažil naučit i vězně. Cesta po útěku do bezpečí totiž měla vést přes Švýcarsko a bylo nutné tak cestovat přes český protektorát, kde by letci neznalí češtiny a němčiny budili pozornost. Valenta měl navíc zkušenosti z výzvědné služby, které využil při získávání informací o cestách v okolí tábora, jízdním řádu vlaků a pořízení map. Díky svému komunikačnímu talentu také dokázal uplatit stráže, aby od nich dostal, co bylo potřeba. Valenta se stal dokonce členem ilegálního výboru pro útěky, který v táboře vzniknul, a podílel se na rozhodování o budování tunelů. Bylo proto určeno, že tunel, který měl ústit na svobodě, opustí Valenta jako pátý v pořadí. (Poznámka: podle některých badatelů měl utéct jako sedmý)

Osudy Bedřicha Dvořáka a Ivo Tondera byly spojené už před pobytem v táboře Stalag Luft III. Do zajetí totiž oba padli při stejné příležitosti, když byli 3. června 1942 sestřeleni nad kanálem La Manche. Dvořákovi, který se katapultoval, se neotevřel padák, při dopadu do vody si zlomil nadvakrát ruku a měl ještě prostřelenou nohu. Z vody ho vylovili francouzští rybáři, kteří ho ale předali nacistům. Podobný byl i osud Tondera, který se s Dvořákem setkal až v táboře v Saganu.

Dvořák při přípravě útěku také značně přispěl ke kamufláži budoucích uprchlíků. Využil znalosti, které získal před válkou jako učeň svého strýce, který byl krejčím, a šil v podzemní krejčovské dílně civilní obleky, mimo jiné i z dek od Červeného kříže. Celkem jich prý vyrobil asi 35.

Bedřich DvořákBedřich Dvořákautor: Archiv Jaroslava Popelky

Tunel měl končit v lese. Ústil ale hned u ostnatého drátu a strážní věže

Po devíti měsících kopání byl v březnu 1944 tunel Harry hotový. Jako ideální pro útěk byla zvolena bezměsíčná noc z 24. na 25. března. Celá akce začala v 10 hodin večer. Situaci ale zhoršovala ohromná zima, podle místních nejhorší za posledních 30 let. I proto se první útěky uskutečnily až s více než hodinovým zpožděním. Lesliemu Bullovi, který měl prokopat poslední kus země na svobodu, to šlo stěží, protože zem byla zmrzlá.

Tunel měl navíc dle propočtů ústit v lese mezi stromy. Místo zamýšlených 120 metrů měl ovšem jen 104 metrů a jeho východ byl těsně za ostnatým drátem v blízkosti strážní věže. To byla komplikace, se kterou zajatci nepočítali. Od díry do lesa proto natáhli provaz, kterým si vždy dávali znamení, že vzduch je čistý a zajatci mohou ven a spěchat pryč.

Takto vypadal tunel HarryTakto vypadal tunel Harryautor: Archiv Jaroslava Popelky

Muži se dostávali ven a utíkali dál v předem určených dvojicích. Na svobodu se stihlo dostat 76 zajatců. Když ve 4:55 ráno vcházel do lesa Leonard Henry Trent, který byl 77. v pořadí, zpozorovali ho strážci a spustili poplach. Letci, kteří byli ukrytí v tunelu a čekali na další pokyn prostřednictvím nataženého provazu, uslyšeli střelbu a zjistili, že jsou prozrazeni. Stačili se tak vrátit zpět na barák 104 a spálit mapy a falešné doklady. Nacisté přesto po delším hledání tunel objevili, zasypali ho zeminou a vylili betonem. Také začali s honem na uprchlíky. Uvědomili starosty okolních obcí a do pátracích akcí nasadili stovky mužů.

Svobodu si vybojovali jen tři letci

Osudy 76 uprchlíků byly různé. Některé dopadli ještě v relativním okolí tábora, jiní se ale dostali dál. Organizátorovi celého útěku Bushellovi se povedlo se svým druhem Bernardem Scheidhauerem nastoupit v Saganu na vlak a dojet až do Saarbrückenu, kde byli oba zatčeni. Britskému letci Dennisu Cochranovi se povedlo dostat až ke švýcarským hranicím. Od svobody ho dělil pouze most přes řeku. Než na něj ale vstoupil, byl zatčen. Útěk se nezdařil ani třem českým letcům.

Bedřich Dvořák se dostal až do Prahy, ale následně se odjel ukrýt na Šumavu, odkud se chtěl posléze pěšky vydat do Švýcarska. Dopadli ho ale v Klatovech. Ivo Tonder se dopravil až k českým hranicím, nacisté jej ale odhalili při kontrole dokladů ve vlaku u Liberce. Arnošta Valentu zatkli kousek od Zhořelce. Celkem nacisté dopadli 73 ze 76 uprchlíků. Po zatčení následovaly drsné výslechy, při kterých se nacisté snažili zjistit další informace o útěku a plánech jiných letců.

Na svobodu se dostali jen tři. Norové Per Bergsland a Jens Müller, kteří měli pořadová čísla 43 a 44, prchali společně. Povedlo se jim vlakem dostat do Štětína, kde jim pomohli švédští námořníci, kteří s nimi odpluli do Göteborgu. Třetím úspěšným uprchlíkem se stal letec Bram van der Stock, který se dostal přes Drážďany do Nizozemska a Francie, odkud se mu za pomoci zdejších odbojářů povedlo přejít Pyreneje do Španělska a z Gibraltaru pak odletěl zpět do Británie. Poté se znovu zapojil jako letec RAF do boje.

Hitler rozkázal, že musí zemřít. Nacisté pak zastřelili 50 hrdinů jako psy

Když se Adolf Hitler dozvěděl o útěku z tábora, zuřil. Když se povedlo většinu vězňů znovu pochytat, chtěl je nechat všechny popravit včetně velitele tábora a stráží, které tu noc měli službu. Jeho poradci se mu to snažili rozmluvit, protože usmrcení neozbrojeného nepřítele odporovalo Ženevským konvencím. Hitler byl ale neoblomný a nařídil šéfovi SS Heinrichu Himmlerovi, aby popravil většinu zadržených. Bylo rozhodnuto, že ze 73 neúspěšných uprchlíků jich zemře 50.

Protože zabít zajatého vojáka odporovalo všem pravidlům, snažili se to nacisté udělat tak, aby na ně případně ani po válce nemohla dopadnout vina za porušení práv zajatců. Letce tak vraždili neveřejně a většinou po dvojicích. Většinou je naložili do automobilu a řekli jim, že je převáží jinam. V průběhu cesty pak na nějakém odlehlém místě zastavili a vybídli letce, aby vystoupili a protáhli si trochu nohy. Jakmile se muži otočili zády, vytáhli nacisté pistole a nic netušící zajaté letce střelili do týlu. Stateční bojovníci tak pravděpodobně do poslední chvíle netušili, že se blíží jejich smrt. Nacisté pak těla naložili a odvezli ke zpopelnění. Do hlášení napsali, že letce museli zastřelit, protože se pokusili uprchnout. Tak chtěli zamaskovat skutečnost, že popravili zajaté vojáky.

Mezi padesáti zastřelenými byl i Arnošt Valenta. Naposledy ho viděli živého 31. března 1944 s ostatními zajatými bojovníky. Ten den ho pravděpodobně také zastřelili. Ostatky všech zavražděných jsou uloženy na hřbitově v Poznani.

Zleva Ivo Tonder, Arnošt Valenta a Jiří Maňák v Saganu. Poslední fotografie Arnošta ValentyZleva Ivo Tonder, Arnošt Valenta a Jiří Maňák v Saganu. Poslední fotografie Arnošta Valentyautor: Archiv Jaroslava Popelky

Další dva českoslovenští letci Tonder a Dvořák měli štěstí. Nacisté je nezabili, ale do konce války je věznili na hradě Colditz u Lipska, který byl známý tím, že se z něj nedá uprchnout. Popravám unikl také letec Richard Churchill, který byl posledním žijícím pamětníkem Velkého útěku. Nacisté ho prý ušetřili, protože si mysleli, že je příbuzným tehdejšího premiéra Spojeného království Winstona Churchilla.

Za 50 zabitých zajatců 13 rozsudků smrti. Českým letcům se „odvděčili“ komunisté

Spojenci na své zabité piloty nezapomněli a po válce zahájili vyšetřování jejich vražd. Před válečným tribunálem stanulo 18 obžalovaných nacistů, kteří potvrdili, že do hlášení museli na příkaz zanést, že zastřelili piloty na útěku, ačkoli to nebyla pravda a stříleli je bestiálně a bez varování do zad. 14 lidí, kteří se na vraždách přímo podíleli, dostalo trest smrti. 13 jich bylo nakonec vykonáno, v jednom případě došlo ke zmírnění na doživotní vězení. A jaké byly další osudy Tondera a Dvořáka?

Ivo Tonder se vrátil do Československa a usadil se na venkově, kde si založil slepičí farmu. S manželkou ale odmítli volit a podporovat komunisty, což bylo zvláště po roce 1948 velice odvážné. Proto se rodina rozhodla emigrovat. První útěk i s malými dětmi ale nevyšel a Tonder skončil za mřížemi, kde dle svědectví dostál své dobrodružné a nebojácné povaze a pral se s StBáky. Po propuštění se opět pokusil překročit s přítelem hranice a tentokrát to vyšlo. Dostal se do Anglie, kde se k němu brzy připojila i jeho žena a také děti. Na konci dubna 1995 byl za své válečné zásluhy povýšen na generálmajora. Pět dnů poté, 4. května, zemřel.

Bedřich Dvořák organizoval v Anglii přesun československých letců zpět do vlasti. V srpnu 1945 přiletěl s nimi a záhy se stal náčelníkem štábu československého letectva a poté velitelem Letecké základny v Pardubicích. To ale trvalo jen do roku 1948. Komunisté ho následně zbavili velení a degradovali na vojína v záloze. Od roku 1950 jezdil s buldozerem. V 60. letech musel po mozkové příhodě odejít do invalidního důchodu a 29. srpna 1973 zemřel v zapomnění. V roce 1991 byl rehabilitován a povýšen na plukovníka in memoriam. Uznání od státu, za který ve válce bojoval, se už nedožil.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Hra o trůny (Game of Thrones)

Redakce INFO.CZ pro své čtenáře připravila tematický speciál k poslední řadě seriálu Hra o trůny (Game of Thrones). Zájemci si budou moci před osmou sérií postupně připomenout postavy i dosavadní odvysílané epizody a dozví se o všech nových trailerech a spoilerech, které vyjdou najevo. Premiéra osmé řady se uskuteční 14. dubna 2019 (v Česku 15. dubna ve 3 hodiny ráno).

O seriálu Postavy Rody Shrnutí epizod Herci Knihy Mapa Titulky Trailer Stolní hry Jak to dopadne? Fotografie z 8. série Cestujte po stopách Hry o trůny

Game of Thrones s08e01 - shrnutí prvního dílu

Články odjinud