Šili obleky z dek, kopali tunel na svobodu. Nacisté ale zajaté letce brutálně postříleli

Aneta Černá

Přesně před 75 lety se uskutečnil největší útěk zajatců za druhé světové války. V noci z 24. na 25. března 1944 se desítky vězňů v nacistickém táboře Stalag Luft III u polského města Żagań rozhodly prokopat tunelem na svobodu. Zajatci, kteří pocházeli z Británie, Francie, Kanady i Austrálie, byli spojeneckými piloty, kteří padli do zajetí při boji s Němci. Při takzvaném Velkém útěku se nakonec podařilo uprchnout za dráty tábora 76 z nich. Byli mezi nimi i tři Čechoslováci. Akce ale nakonec skončila neúspěchem, nacisté většinu uprchlíků zadrželi a navzdory mezinárodním úmluvám 50 spojeneckých letců brutálně popravili.

„Byl jsem hrozně unavený z těch šicht v podzemí. Hloubili jsme tunel, převáželi písek… byl jsem už vyčerpaný a trochu jsem se bál, protože jsme byli 9 metrů pod zemí, respektive pod mokrým pískem,“ vzpomínal na okolnosti hloubení tunelu ke svobodě jeden z letců, který se zapojil do takzvaného Velkého útěku, Richard Churchill. Byl posledním žijícím účastníkem událostí, které se té mrazivé březnové noci staly na jihu Polska. Letos 15. února bohužel zemřel. Příběh o neskutečné statečnosti mužů, kteří bojovali proti Hitlerovi, se ale zachoval díky desítkám uchovaných svědectví i jednomu hollywoodskému filmu.

Tunel ke svobodě se ukrýval pod kamny

Stalag Luft III byl zajatecký tábor na jihu Polska u města Sagan (nyní Żagań). Fungoval od března 1942 a nacisté tam umisťovali především spojenecké letce, kteří byli sestřeleni nad územím ovládaným Němci, nebo padli do zajetí jiným způsobem. Kromě Britů, Kanaďanů, Norů, Australanů i Poláků zde nacisté zadržovali i československé letce, kteří sloužili u RAF.

Přestože do tábora v omezené míře putovaly dodávky Červeného kříže, vězně často trápil hlad. Typický denní jídelníček se skládal z chleba s džemem k snídani, řídké bramborové polévky k obědu a brambor a chleba k večeři. Nacisté Stalag Luft III střežili stejně přísně jako koncentrační tábory. Baráky umístěné v lesích lemoval ostnatý drát a strážní věže s nepřetržitou službou. Zajatci se přesto rozhodli, že se pokusí o útěk. Jako vhodnou cestu vybrali podzemní tunel.

„Vykopeme tři zatraceně hluboké tunely – Toma, Dicka a Harryho. S jedním uspějeme,“ vysvětloval prý svým spoluvězňům strůjce útěku britský letec Roger Bushell na jaře 1943. Právě tehdy padlo finální rozhodnutí o kopání cesty ke svobodě. A volba „tříštit síly“ na budování tří různých tunelů se nakonec ukázala jako ideální postup.

Tunel Tom, na který se zprvu zajatci soustředili, totiž Němci ještě v září 1943 odhalili a zasypali. V té době už přitom měřil 85 metrů. Vězni tak dál hloubili pouze Dicka a Harryho, aby se nakonec rozhodli, že k útěku využijí tunel Harry, který začínal v baráku číslo 104, kde byl jeho vchod ukrytý pod kamny. Stejný vstup měl i Tom. Dick, který ústil do baráku číslo 122, byl skrytý pod odtokem v umývárně. Zajatci se ho nakonec rozhodli využít pro úkryt věcí potřebných k útěku – map, falešných průkazů i nářadí na hloubení zeminy. Právě vykopaný materiál celé budování tunelu značně komplikoval.

sinfin.digital