Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Srpen 1968: Biľak, Kriegel, Svoboda nebo Vaculík. Které osobnosti se během okupace zapsaly do dějin?

Srpen 1968: Biľak, Kriegel, Svoboda nebo Vaculík. Které osobnosti se během okupace zapsaly do dějin?

Letos si Česká republika spolu se Slovenskem připomene 50 let od invaze vojsk Varšavské smlouvy. 21. srpna se rozhodlo o dalším osudu naší země. Které osobnosti z politického a veřejného života se přiklonili na stranu okupantů a které se naopak rozhodli proti zvůli bojovat, se dočtete v následujícím seznamu. 

Vasil Biľak (1917-2014) - tehdejší první tajemník ÚV KSS a člen předsednictva ÚV KSČ, podílel se na legalizaci intervence. Je znám jako spoluautor jednoho z takzvaných zvacích dopisů, který podepsali i Alois Indra, Antonín Kapek, Drahomír Kolder a Oldřich Švestka. V 70. a 80. letech byl šéfideologem KSČ. Po změně režimu ho na Slovensku obžalovali z vlastizrady, stíhání ale bylo později zastaveno.

Speciál INFO.CZ Srpen 1968Speciál INFO.CZ Srpen 1968autor: Info.cz

Věra Čáslavská (1942-2016) - sportovní gymnastka, sedminásobná olympijská vítězka - se čtyřmi zlatými a dvěma stříbrnými medailemi se v říjnu 1968 stala nejúspěšnější sportovkyní her v Mexiku. Podepsala manifest Dva tisíce slov, po okupaci Československa dodávala občanům odvahu a zvedala jim zdeptané sebevědomí. Později byla označena za "nepřítele lidu" a vyškrtnuta ze seznamu slavných sportovců země.

Oldřich Černík (1921-1994) - předseda vlády od dubna 1968 do ledna 1970. Reformní komunista, podílel se na realizaci ekonomické reformy. V srpnu 1968 byl odvlečen do Moskvy a spolupodepsal "kapitulační" moskevský protokol.

Alexander Dubček (1921-1992) - první tajemník KSČ, vůdčí postava pražského jara, symbol pokusu o "socialismus s lidskou tváří". Během 21. srpna byl s dalšími politiky internován v Sovětském svazu a pod nátlakem podepsal moskevský protokol. Po roce 1969 byl zbaven všech funkcí, vyloučen z KSČ a režimem perzekvován. Do politiky se vrátil po roce 1989 jako předseda Federálního shromáždění.

Martin Dzúr (1919-1985) - ministr obrany, armádní generál. Vydal rozkaz, aby armáda nekladla odpor (vztahoval se i na SNB a Lidové milice). V čele ministerstva obrany zůstal i za normalizace téměř až do své smrti v lednu 1985.

Jiří Hájek (1913-1993) - ministr zahraničí od dubna do září 1968. Byl zbaven funkce poté, co v Radě bezpečnosti OSN vystoupil proti okupaci Československa. Za normalizace byl čelným představitelem disentu, také mluvčím Charty 77.

Karel Hoffmann (1924-2013) - jako ředitel Ústřední správy spojů nařídil při invazi vojsk Varšavské smlouvy odpojit rozhlasové a televizní vysílače. Až do roku 1989 byl ve vysokých stranických funkcích. Jako jediný z aktérů srpna byl v roce 2003 odsouzen na čtyři roky za sabotáž. Do vězení nastoupil v srpnu 2004, kvůli špatnému zdraví a vysokému věku byl po třech týdnech propuštěn.

Gustáv Husák (1913-1991) - z původního reformisty se po invazi stal obhájce tvrdé linie, zúčastnil se také moskevských jednání. Poté byl jedním z hlavních "architektů" normalizace jako první, později generální tajemník ÚV KSČ a v letech 1975 až 1989 prezident republiky.

Milouš Jakeš (1922) - tehdejší šéf ústřední kontrolní a revizní komise KSČ; účastnil se jednání o vytvoření nelegální dělnicko-rolnické vlády na sovětském velvyslanectví i jednání v Moskvě. V 90. letech byl obžalován z vlastizrady a nakonec v roce 2003 spolu s Jozefem Lenártem zproštěn obžaloby. Proslul jako poslední generální tajemník ÚV KSČ před listopadem 1989.

Antonín Kapek (1922-1990) - kandidát předsednictva ÚV KSČ a generální ředitel ČKD Praha začátkem srpna 1968 sepsal jeden ze zvacích dopisů Leonidu Brežněvovi a podepsal další, poukazující na ohrožení podstaty socialismu. Vystoupal pak až na post vedoucího tajemníka městského výboru KSČ v Praze. V roce 1990 byl z KSČ vyloučen, v květnu téhož roku spáchal sebevraždu.

František Kriegel (1908-1979) - tehdejší předseda ÚV Národní fronty. Během 21. srpna byl deportován do Moskvy, ovšem jako jediný z čs. politiků odmítl podepsat moskevský protokol a v parlamentu hlasoval i proti přijetí smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk. Za normalizace byl zbaven funkcí a perzekvován.

Jozef Lenárt (1923-2004) - kandidát předsednictva a tajemník ÚV KSČ, do dubna 1968 předseda vlády. V srpnových dnech účastník jednání o vytvoření kolaborantské vlády. V 70. a v 80. letech se držel ve vysokých stranických funkcích. Spolu s Jakešem byl v roce 2003 zproštěn obžaloby z vlastizrady.

Zdeněk Mlynář (1930-1997) - vysoký komunistický funkcionář, podílel se na Akčním programu KSČ. V noci na 21. srpna napsal provolání ÚV KSČ, které v podstatě zablokovalo pučistické snahy takzvaného zdravého jádra v čele s Vasilem Biľakem. V Moskvě spolusignoval kapitulační protokol. Vzdal se pak pro nesouhlas s politickou linií funkcí, byl vyloučen z KSČ. V 90. letech byl v souvislosti s invazí obviněn z vlastizrady, stíhání zastavili.

Josef Smrkovský (1911-1974) - předseda Národního shromáždění od dubna 1968 do ledna 1969, představitel reformního křídla KSČ. Postavil se proti vojenské intervenci, ale rovněž podepsal Moskevský protokol. Za normalizace byl zbaven funkcí a vyloučen z veřejného života.

Ludvík Svoboda (1895-1979) - prezident republiky (1968 až 1975), armádní generál. Svou autoritou válečného hrdiny zaštiťoval reformní proces. V srpnu odmítl jmenovat nelegální dělnicko-rolnickou vládu. V Moskvě se přičinil o návrat internovaných politiků, souhlasil však s přijetím kapitulačního moskevského protokolu.

Ludvík Vaculík (1926-2015) - publicista, spisovatel a autor manifestu Dva tisíce slov z června 1968, který vládní a politické struktury označily za platformu kontrarevoluce. Byl za to perzekvován stejně jako většina signatářů.

Emil Zátopek (1922-2000) - nejlepší atlet v československé historii, čtyřnásobný olympijský vítěz. Společně s manželkou Danou podepsal Dva tisíce slov. Ze srpna je známý jeho proslov na invazním sovětském tanku, v němž vyzval okupační vojsko k opuštění Československa. Byl za to propuštěn z armády a z KSČ.

Představitelé států tehdejší Varšavské smlouvy:

Leonid Brežněv (1906-1982) - generální tajemník ÚV KSSS - nejvyšší představitel Sovětského svazu. Zpočátku nebyl nakloněn vojenské intervenci a snažil se o politické řešení. Takzvaná Brežněvova doktrína omezené svrchovanosti socialistických zemí však vstup vojsk Varšavské smlouvy na území Československa v srpnu 1968 přímo umožnila.

Stěpan Červoněnko (1915-2003) - sovětský velvyslanec v Praze v letech 1965 až 1973. Informoval o reformním pohybu v Československu, během srpnové invaze jednotek Varšavské smlouvy se pokoušel o vytvoření československé kolaborantské vlády.

Alexej Kosygin (1904-1980) - člen politbyra a předseda rady ministrů SSSR. Po svém "léčebném" pobytu v květnu 1968 v Československu referoval o tom, že v KSČ není takzvané zdravé jádro, o něž by se dalo opřít. Byl znám skeptickým přístupem k Dubčekovi. Na podzim 1968 v Praze podepsal dohodu o podmínkách "dočasného" pobytu sovětských vojsk na československém území.

Nicolae Ceaušesku (1918-1989) - vůdce rumunských komunistů, odmítl se přidat k srpnové intervenci. Označil ji za "hrubou chybu a velké nebezpečí pro evropský mír, pro osud socialismu a jako ostudný moment v dějinách revolučního hnutí".

Wladyslaw Gomulka (1905-1982) - nejvyšší představitel Polska - první tajemník Polské sjednocené dělnické strany. Patřil k nejtvrdším kritikům "kontrarevoluce" v ČSSR a k hlavním iniciátorům jejího potlačení mezi vůdci zemí socialistického bloku.

János Kádár (1912-1989) - šéf maďarských komunistů. Připojoval se ke kritice reforem v Československu, i když pražské jaro zprvu podporoval. Obrátil po červencové schůzce ve Varšavě a jako jediné možné řešení viděl zásah armády.

Walter Ulbricht (1893-1973) - šéf Jednotné socialistické strany Německa. Patřil mezi největší kritiky reformního hnutí v ČSSR. Navzdory historickým reminiscencím podporoval zapojení východoněmecké armády do obsazení Československa.

Todor Živkov (1911-1998) - v roce 1968 předseda rady ministrů (vlády) Bulharska a vůdce bulharských komunistů. Netajil se obavami z ohrožení socialismu a z jeho úst údajně poprvé zazněl návrh "zachránit" Československo vojensky.

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718