Petra Erbanová šla ráno do práce do zubní laboratoře a sovětský voják ji bezdůvodně prostřelil koleno. Sovětský voják Sergej Magid přijel do Prahy na tanku. Obyvatelé mu hrozili pěstí, čmárali na sovětská vozidla nacistické symboly. Dodnes si myslí, že se Češi měli bránit, pak by si jich Rusové vážili. Skaut Petr Maišaidr stavěl barikádu před rozhlasem, pak vzal čs. vlaku a namočil ji do krve zastřelených, aby na ni skauti slibovali věrnost republice. Příběhy z 21. srpna 1968 dodnes mrazí, dojímají a burcují.
V noci na 21. srpna 1968 vtrhla do naší země vojska Varšavské smlouvy. Československo bylo přepadeno půl milionem vojáků ze SSSR, Maďarska, NDR, Polska a Bulharska. Historici spočítali, že v přímém důsledku okupace vojsk Varšavské smlouvy zemřelo do konce roku 1968 přesně 137 Čechoslováků, přičemž zhruba osm desítek zahynulo v prvních dnech po 21. srpnu. Byli zastřeleni nebo přejeti vojenskou technikou. Jednou z obětí mohla být i Petra Erbanová.
Chtěla položit květinu, policisté na ni křičeli, ať vypadne
Jedním z měst, kde sovětská okupace zanechala největší spoušť, byl severočeský Liberec. V centru města okupační vojáci vraždili bezbranné obyvatele. Zůstalo zde ležet devět zastřelených a desítky raněných a rozbořené domy. Dvacetiletou zubní laborantku Petru Erbanovou nejdřív napadlo, že se jedná o nějaké běžné vojenské cvičení. Říkala si, jací jsou ti vojáci chudáci, že musejí tak brzy vstát. Hluk ale neustával. Co se děje se dozvěděla později z rozhlasu. Do města pod Ještědem dorazili sovětští okupanti. Petra nedbala varování babičky a jako každý den časně ráno vyrazila do práce do centra Liberce: „U radnice postávala velká spousta lidí. Křičeli, nadávali, hrozili pěstmi. Několik lidí házelo z lešení na projíždějící tanky rajčata,“ vypráví Petra Erbanová.
Od radnice se s kamarádkou dostaly na Šaldovo náměstí. Dnešní Sokolskou ulicí se valily tanky a obrněné vozy. Dva vojáci z jednoho tanku zahájili střelbu: „Prchali jsme do podloubí. Někdo tam začal hrozně křičet a válet se na zemi. Chtěla jsem odtud utéci, ale najednou jsem spadla. Vstala jsem a zase jsem spadla. Koukla jsem se na nohu a z ní řičela krev. Měla jsem roztržené lýtko, nemohla jsem se postavit. Noha byla jako kus hadru.“ Petru odvlekli do průchodu nejbližšího domu, a když střelba ustala, odnesli jí dva muži do liberecké nemocnice. V koleni jí uvízla kulka. Nohu v nemocnici operovali až po delší době, přednost dostaly těžší případy zranění. Pamětnice dodnes s vděkem vzpomíná na lékaře a sestřičky, kteří s obrovským nasazením během pár hodin ošetřili desítky těžce raněných. Následky vážného úrazu pociťuje dodnes: „Chodit mohu, ale při delší námaze mám pocit, že šlapu do prázdna. Je to nepříjemný pocit.“ Možná ještě bolestivější je ale její vzpomínka na první výročí srpnové okupace. Když chtěla v srpnu 1969 položit květinu k pomníčku jedné z obětí, dva neznámí muži jí kytku vyrvali a křičeli na ni, ať kouká zmizet, pokud nechce mít potíže. Pamětnici šokovalo, jak moc se za rok změnila atmosféra. Další rok už žádné pomníčky neexistovaly.
