Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Tatér z Osvětimi: Muž, který musel značkovat vězně, žil se svým tajemstvím přes půl století. Teď jeho osud přiblíží kniha

Tatér z Osvětimi: Muž, který musel značkovat vězně, žil se svým tajemstvím přes půl století. Teď jeho osud přiblíží kniha

Ludwig Eisenberg zvaný Lale Sokolov se se svým osudem svěřil dlouhá desetiletí poté, kdy opustil válkou zpustošenou Evropu, ve které se přestal cítit bezpečně. Promluvil o hrůzách, které dennodenně vídal v Osvětimi, ale i o naději, kterou mu záhy sebral komunistický režim. 

Ludwig, který se v roce 1916 narodil židovským rodičům, se ještě před smrtí podělil o svůj příběh s Heather Morrisovou, která na základě jeho vyprávění sepsala knihu „Tatér z Osvětimi“. „Trvalo to tři roky, nejdříve jsem musela získat jeho důvěru, trvalo dlouho, než mě pustil hlouběji,“ řekla Morrisová serveru BBC.

Podle ní se především bál toho, že ho veřejnost bude pokládat za někoho, kdo spolupracoval s nacisty. Tím, že dlouhá léta o této etapě svého života mlčel, se především snažil ochránit svojí rodinu. Svěřit se odvážil, až když zemřela jeho manželka.

Lale se do Osvětimi dostal v roce 1942, tehdy mu bylo 26 let. O hrůzách, které v té době nacisté v Polsku páchali, neměl ani tušení. Hned po příjezdu pochopil, že se obejde beze jména – musel se sžít s označením „32407“.

Jako vězeň nejdříve pomáhal stavět další baráky. Poté, co ho skolil tyfus, si ho všiml jistý Pepan, který potřeboval asistenta. Pepan byl původně francouzský akademik, v Osvětimi ale musel nově příchozím tetovat na zápěstí jejich „nová jména“. Zanedlouho Pepan zmizel, z Ludwiga se rázem stal hlavní tatér a tím pádem stál o krok dál smrti, než jeho spoluvězni.

Pracoval v administrativní budově, dostával více jídla, spal sám, a když nebylo koho tetovat, mohl si dělat, co uznal za vhodné. „Nikdy si ale nepřipadal jako spolupracovník,“ poznamenala Morrisová. „Dělal, co bylo třeba. Aby přežil,“ dodala s tím, že po válce mnozí vnímali takové vězně jako zrádce, kteří se podíleli na nacistických činech.

Ludwig ve svých výpovědích například vzpomenul hrůzný okamžik, kdy si k němu při tetování nových příchozích sedl Josef Mengele, který si vybíral své nové pacienty. „Jednoho dne, tatére, si vezmu i tebe,“ prohlásil směrem k Ludwigovi.

Bělem let strávených v Osvětimi potetoval stovky tisíc vězňů. Právě čísla na předloktích se stala postupem času jedním z nejrozšířenějších symbolů holocaustu. Zpočátku nacisté používali kovová razidla, tento způsob označování ale později opustili a pořídili jednoduchý tetovací stojek se dvěma jehlami. Jediní, kteří se tetování vyhnuli, byli etničtí Němci a lidé, kteří byli nemilosrdně poslání do plynových komor.

„Byla to jedna z řady ponižujících, dehumanizujících procedur, které museli lidé po příjezdu do tábora podstoupit. Za prvé to bylo bolestivé a za druhé ti lidé pochopili, že ztrácí svá jména, která už nesměli používat,“ řekl BBC vedoucí výzkumného centra při památníku a muzeu Osvětim-Birkenau, doktor Piotr Setkiewicz.

Právě tetování Ludwiga přivedlo k jeho manželce. Když v červenci 1942 měl číslem 34902 označit krásnou mladou ženu, rozhodl se, že si její jméno zapamatuje. Jmenovala se Gita. Přesto, že to bylo velmi komplikované, dařilo se jim potkávat se. Ludwig se jí snažil všemožně pomoci. Přesunul ji na lepší pracovní pozici, postaral se ji o lepší příděly a hlavně se snažil, aby neztrácela naději v dobrý konec.

Prezidentské volby 2018 se blíží. Komplexní zpravodajství můžete sledovat zde>>>

Poté, co ruská armáda areál v roce 1945 osvobodila, se osudy dvou mladých lidí rozdělily. Ludwig se nejdříve vydal domů, do města poblíž slovenské Spišské Nové Vsi. Ludwig přesto, že netušil odkud Gita je, nepřestal doufat, že se s ní ještě uvidí. Odhodlaně vyrazil do Bratislavy, která byla tehdy jakýmsi přestupním místem, kudy procházeli ti, kteří se chtěli vrátit.

Po týdnech strávených na nádraží se nakonec dočkal. Ještě v roce 1945 se stihli vzít a oba přijali příjmení Sokolov a Ludwig si otevřel obchod s látkami. Idylka ale nevydržela dlouho. Ludwig totiž ušetřené peníze posílal hnutí, které mělo podpořit vznik izraelského státu. Když na to tehdejší vláda přišla, o obchod přišel.

Právě v té době se se svojí ženou rozhodli, že Československo opustí. Přes Vídeň a Paříž nakonec zakotvili v Melbourne, kde se jim v roce 1961 narodil syn Gary a kde prožili spokojený život. Gita se do Evropy vrátila několikrát, Ludwig už ale místo, kde prožil tolik utrpení, nikdy nenavštívil.

O svých útrapách Ludwig nemluvil, celou pravdu až do matčiny smrti nevěděl ani Gary. Ale byl to právě on, kdo oslovil Morrisovou, která se postarala o to, aby příběh jeho rodičů neupadl v zapomnění.

 

Policejní stát, který se vymkl kontrole: Muslimové tu mizí po tisících, k zatčení stačí plnovous

Muslimové v čínské provincii Sin-ťiang jsou sledováni na každém kroku. Úřady na ně dohlíží pomocí kamer i speciálních aplikací. K poslání do převýchovných táborů stačí málo – třeba jen špatné oblečení. I proto v nich Ujgurové končí každý den po stovkách. Podívejte se na nový díl pořadu Proč.

Link

Link