Ludwig Eisenberg zvaný Lale Sokolov se se svým osudem svěřil dlouhá desetiletí poté, kdy opustil válkou zpustošenou Evropu, ve které se přestal cítit bezpečně. Promluvil o hrůzách, které dennodenně vídal v Osvětimi, ale i o naději, kterou mu záhy sebral komunistický režim.
Ludwig, který se v roce 1916 narodil židovským rodičům, se ještě před smrtí podělil o svůj příběh s Heather Morrisovou, která na základě jeho vyprávění sepsala knihu „Tatér z Osvětimi“. „Trvalo to tři roky, nejdříve jsem musela získat jeho důvěru, trvalo dlouho, než mě pustil hlouběji,“ řekla Morrisová serveru BBC.
Podle ní se především bál toho, že ho veřejnost bude pokládat za někoho, kdo spolupracoval s nacisty. Tím, že dlouhá léta o této etapě svého života mlčel, se především snažil ochránit svojí rodinu. Svěřit se odvážil, až když zemřela jeho manželka.
Lale se do Osvětimi dostal v roce 1942, tehdy mu bylo 26 let. O hrůzách, které v té době nacisté v Polsku páchali, neměl ani tušení. Hned po příjezdu pochopil, že se obejde beze jména – musel se sžít s označením „32407“.
Jako vězeň nejdříve pomáhal stavět další baráky. Poté, co ho skolil tyfus, si ho všiml jistý Pepan, který potřeboval asistenta. Pepan byl původně francouzský akademik, v Osvětimi ale musel nově příchozím tetovat na zápěstí jejich „nová jména“. Zanedlouho Pepan zmizel, z Ludwiga se rázem stal hlavní tatér a tím pádem stál o krok dál smrti, než jeho spoluvězni.
Pracoval v administrativní budově, dostával více jídla, spal sám, a když nebylo koho tetovat, mohl si dělat, co uznal za vhodné. „Nikdy si ale nepřipadal jako spolupracovník,“ poznamenala Morrisová. „Dělal, co bylo třeba. Aby přežil,“ dodala s tím, že po válce mnozí vnímali takové vězně jako zrádce, kteří se podíleli na nacistických činech.
