Touch Me Not není pohodlný film, říká český producent nekompromisního snímku, který vyhrál Berlinale | info.cz

Články odjinud

Touch Me Not není pohodlný film, říká český producent nekompromisního snímku, který vyhrál Berlinale

Debutový film rumunské režisérky Adiny Pintilie Touch me not utržil letos na prestižním festivalu Berlinale první cenu v kategorii nejlepších filmů a coby silné, nekompromisní a mimořádně expresivní dílo vzbudil zasloužený kritický ohlas. Na cestě k jeho vzniku, která byla podobně trnitá, jako snímek samotný, se podílela i domácí produkční společnost PINK, za níž stojí mimo jiné dvojice režiséra a producenta Radovana Síbrta a jeho životní partnerky, producentky Alžběty Karáskové. Ti měli letos na áčkovém německém festivalu i další film – mrazivý dokument Jana Geberta Až přijde válka. Jak probíhala práce na filmu, který mezním způsobem zpracovává téma mezilidské intimity a jaké filmy mají na festivalech soutěžit nám svěřil Radovan Síbrt.

Film vznikl v poměrně široké koprodukci. Jak významně se na něm podílela vaše produkční společnosti? Odrazila se různorodost produkce nějak na přípravách k filmu?

Koprodukce byla opravdu mnohočetná, jde o rumunsko-francouzsko-česko-bulharsko-německý film, bez takto komplikovaného vztahu by ale film vlastně nemohl ani vzniknout. Naše společnost vstoupila do hry v momentě, kdy byly některé scény už natočené a bylo jasné, že film nemůže pokračovat, protože k dokončení dosud chybí zásadní část rozpočtu. V té fázi právě probíhalo druhé kolo castingu, na kterém jsme se rovnou začali podílet, v žádné zemi se nedařilo najít adepty na dvě složité role. Mělo jít o dvojici osmdesátiletých lidí, která by se nebránila mít před kamerou pohlavní styk. Casting se tedy dělal i přes nejrůznější swingers kluby a periferní uskupení. Bohužel jsme ale nebyli úspěšní.

Nebylo možné řešit choulostivé scény pomocí dublérů?

Touch Me Not není takovým druhem film. Potřebovali jsme herce, kteří budou schopni splynout s charakterem. Nejde o to, že by někoho zajímalo, jak vypadá soulož mezi seniory jako taková, nýbrž o specifický vztah mezi nimi, který by mohl dojít až k takto intimní, tělesné situaci. Bylo tudíž zapotřebí, aby šlo o skutečné postavy. S těmi pak režisérka dlouhodobě pracovala, pracovala s jejich reálnou zkušeností a tu se snažila vtělit do příběhu a současně ji pro příběh ohraničit. Přípravy zabraly dlouhé měsíce, samotné natáčení pak 50 dnů, což je poměrně dost.

Kdo vás k filmu a jeho režisérce původně navedl?

Koprodukovali jsme původně jiný rumunský film, Cinema, mon amour, jemuž jsme téměř kompletně zajišťovali financování. Když byl film hotový a měl svou rumunskou premiéru, přijeli jsme do Bukurešti a po projekci se potkali s domácí producentkou Touch Me Not. Vylíčila mi, že mají aktuálně problém s dofinancováním, že film je dost odvážný a že nevědí, zda by pro něj byl v ČR prostor. Po pár dnech mi poslala scénář a kousky několika už hotových scén. To byl moment, kdy jsme řekli, že nás zajímá a jdeme do toho. Moc jsme o tom nediskutovali. Ty scény byly natolik výjimečné, že bychom si asi nikdy neodpustili, kdybychom do filmu nevstoupili. Ale samozřejmě, kdyby nás nepodpořil Fond kinematografie, sami bychom film dofinancovat nedokázali. Za jejich odvahu jim patří velký obdiv a poděkování.

Z celé pětice producentů jsme jinak přišli jako poslední. Chvíli to vypadalo, že ani náš finanční příspěvek nebude dostačující, protahoval se střih filmu, narůstaly náklady postprodukce, a tak se uvažovalo ještě o dánské koprodukci. Ta nakonec nedopadla, a film tudíž během Berlinale nebyl zcela dofinancován – to se děje až nyní, v rámci prodejů do světové distribuce. Díky hlavní ceně to vypadá, že budeme v černých číslech. Nebo alespoň na nule.

V souvislosti s Touch Me Not se opakovaně vynořuje termín „odvážný film“. V čem spočívá jeho troufalost?

Ve filmovém jazyku, který používá, v tématech, která otevírá, nekompromisní herectvím, které využívá. To jsou asi tři nejzásadnější rysy.

Které či která z jeho témat jsou podle vás nejmarkantnější, nejvýznamnější?

Film mluví zejména o intimitě a jejích různých podobách, o tom, proč lidé s intimitou tak zvláštně bojují, zjednodušeně řečeno. Dalších témat se tam nicméně otevírá více: například kategorizace krásy, způsob, jakým pohlížíme na některé z nás, nebo co považujeme za přijatelné a nepřijatelné.

Říkáte, že jste film viděl po částech. Co s vámi udělalo, když jste ho poprvé uviděl vcelku?

Film se stříhal téměř dva roky – bylo několik důvodů, proč se ho Adina (režisérka filmu Adina Pintilie, pozn.red.) rozhodla stříhat sama. Mimo jiné proto, že příběh se postupně ukazoval jako značně naddimenzovaný a některé z původně zamýšlených postav z něj nakonec vypadly. To byl i můj vůbec první dojem z filmu: seděli jsme s dalšími producenty v berlínském kině čtyři hodiny a v závěru jsem byl úplně zničený. Bylo vidět, že se Adina nechce zbavit žádné scény, žádného obrazu. A tím ten film trpěl. Pochopitelně, žádný tvůrce nechce vyhazovat, co natočil, zvlášť když jsou to tak silné scény. Takže tu současnou podobu považuji za vcelku přátelský tvar, i když se to může někomu zdát nepochopitelné. A při každém dalším shlédnutí mám ten film čím dál raději. V porovnání s tím, jaký byl předtím, jsou nynější dvě hodiny v podstatě mainstreamová zábava. Samozřejmě v nadsázce.

Film je nepochybně náročný hned v několika rovinách – kromě expozice té nejintimnější tělesnosti je i nebývale vážný, postrádající nadsázku - „nedá člověku vydechnout“. Co o tom soudíte?

Já v něm humor vidím, konkrétně třeba postavu transgender Hanny, která svá prsa pojmenovává křestními jmény. V celkové perspektivě je ale film analytickou studií, ve které pro nadsázku příliš prostoru není. Divák často očekává u zásadních témat přítomnost „nadsázky“ - ale proč vlastně? Některá témata jsou tak závažná, že k nim nadsázka nepatří, ač to spoustu lidí znervózňuje. A záleží i na tom, v jakém rozpoložení se na film díváte. Při berlínské premiéře se diváci několikrát rozesmáli.

Dočetla jsem se, že na Berlinale vzbudil film kontroverzní reakce, „rozdělil diváctvo“, a podobně. Jiný filmový kritik zase referoval o tom, že zdaleka ne, a že tu film spíše „prošuměl.“ Co z toho jste vnímal vy?

Byl jsem na jeho první projekci a neumím si moc představit, že by takové téma mezi diváky prošumělo. Měl jsem naopak dojem, že se o filmu dost mluvilo, a to především mezi filmaři. S diváky jsem moc do styku nepřišel. U tohoto druhu filmu je nicméně nutné počítat s tím, že část diváků na něj nebude připravená, protože je přeci jen nutí do dvou hodin mimořádně intenzivního dialogu jak s filmem, tak se sebou samými. Není to komfortní film, u kterého by se člověk posadil a bavil se. Vzhledem k tomu, o jaký film jde, bylo vlastně spíš překvapivé, že z jeho premiéry neodešlo mnoho lidí. A bylo vemi příjemné sledovat, jak byli filmu nakloněni zástupci Berlinale, včetně samotného ředitele. A to, co o filmu pronášeli po vyhlášení samotní členové poroty, nás taky dost těšilo.

Měl jste letos šanci vidět na Berlinale další filmy? Jak byste je vyhodnotil v poměru k Touch Me Not?

Zase tolik jsem jich neviděl, ale mezi těmi, co jsem stihl, náš film jednoznačně vynikal. Mluvím tedy jen o hraných filmech, porovnávat s filmy dokumentárními bych si nedovolil. Byly tam samozřejmě i profesionální, příjemné, líbivé snímky, které jsou na festivalu z prestižních či politických důvodů a vlastně jim ani nelze nic vytknout. Nejsou to ale snímky, které by posouvaly film někam dál. Viděl jsem například nový film Guse van Santa, u kterého jsem vlastně nechápal, co dělá v hlavní soutěži. Nepřinášel žádný zásadní pohled na svět a nebyl ani nijak překvapivý – ačkoli byl skvěle udělaný a příjemně jsem se u něj bavil. .

Vaše společnost měla na Berlinale filmy dva, což možná trochu nespravedlivě zapadlo…

Ano, tím druhým byl film Až přijde válka Jana Geberta. Ten byl uveden v sekci Panorama, což je druhá nejprestižnější sekce na Berlinale. Zároveň byl nominován na cenu Glashütte Original Award za nejlepší dokumentární snímek. V Berlíně měl dobré přijetí a jeho první projekce byly vyprodané, což není na tomto festivalu u dokumentárních filmů úplně obvyklé.

Kam filmy poputují dál?

Až přijde válka má před sebou cestu po festivalech, a to včetně Karlových Varů, byť ne tak hojnou jako Touch Me Not. Ten teď půjde do soutěže Visions du Reel, což je pro nás filmaře významný festival, a pak na desítky dalších festivalů po celém světě. Adina, režisérka filmu, má před sebou rok a půl intenzivního cestování po celém světe. U nás bude mít TMN premiéru v létě v Karlových Varech a snažíme se získat distributora, takže jej snad uvidí diváci i v kinech. Konkrétní forma jeho distribuce je ještě ve hvězdách, přeci jen nejde o film, který by mohl být promítán v multiplexech – jeho promítání by mělo být speciální událostí, ideálně spojenou s dalšími aktivitami.

 

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud