Tři králové z odboje se považovali spíše za mušketýry. Nacistům se vysmívali do očí a padli se ctí | info.cz

Články odjinud

Tři králové z odboje se považovali spíše za mušketýry. Nacistům se vysmívali do očí a padli se ctí

Tři králové neslaví svůj svátek pouze 6. ledna. Na stejnojmennou odbojovou skupinu se vzpomíná také 21. března, v den, kdy byl za dramatických okolností dopaden její poslední člen Václav Morávek. Trojice bývalých vojáků patřila mezi nejúspěšnější odbojové buňky a přes dlouhodobou snahu nacistů o její zničení se dařilo triu mužů gestapu několik měsíců unikat a navíc se mu otevřeně vysmívali. Odbojáře si dnes připomínají na zádušní mši na Strahově.

Odbojová skupina se začala formovat krátce po okupaci Čech a Moravy v březnu 1939. Bývalí vojáci Josef Balabán, Josef Mašín a Václav Morávek vytvořili samostatnou buňku v rámci vznikající vojenské odbojové organizace Obrana národa. Protože působili jako uzavřená jednotka a nepodcenili dostatečnou konspiraci, dařilo se trojici mužů unikat gestapu i po tom, co se povedlo nacistům infiltrovat do struktur Obrany národa, což vedlo už na podzim 1939 k rozsáhlému zatýkání a faktickému rozbití prvního vedení organizace.

„Králové“ museli žít v ilegalitě, rodinu navštěvovali jen tajně

„Odbojová skupina Balabán - Mašín – Morávek se tak trochu vymykala běžné organizační struktuře domácího odboje. I když byli formálně podřízeni vojenské části odboje, již od prvopočátku se oni sami i jimi organizované skupiny snažily o organizační a konspirační nezávislost. Snažili se být striktně konspirativní, do své odbojové činnosti nezasvěcovat příliš velké množství spolupracovníků a v podstatě na některých akcích nepracovali ani společně. Preferovali svůj pojem vzájemné nezávislosti, kdy měl každý z nich svou vlastní síť spolupracovníků, o nichž zbývající dva nevěděli, i když s postupujícím časem a zásahy gestapa po sobě tyto vlastní sítě spolupracovníků v podstatě po sobě dědili,“ vysvětluje pro INFO.CZ badatel Jiří Košař.

Se zahájením odbojové činnosti souvisel i jejich přechod do ilegality. Nechtěli svojí přítomností ohrozit své rodiny, přesto i na ně se nacisté zaměřili. „Téměř každou noc u nás bylo gestapo, chtěli u nás nachytat otce. Vyslýchali nás a pamatuji si, že vždy rozházeli celou domácnost,“ vzpomíná dcera Josefa Mašína Zdena. Otec rodinu navštěvoval, před dětmi se ale rodina snažila návštěvy utajit. „Při jedné návštěvě v zimě na přelomu let 1940 a 1941 jsem se v noci probudila a najednou jsem ho viděla nad sebou a začala jsem volat: „Tati, tatíčku!“ On rychle odskočil, já jsem se v posteli vztyčila a hrozně jsem vyváděla. Maminka s babičkou mi ale řekly, že se mi to zdálo, protože měly strach, abych to pak někde neřekla. To by nás všechny popravili. To bylo moje poslední shledání s otcem,“ dodává Mašínová.

„Život odbojové skupiny i jednotlivců v ilegalitě byl zápasem o přežití ze dne na den. Žili v neustálém stresu z odhalení, protože gestapo bylo velmi výkonné a díky propracovanému systému svých spolupracovníků prakticky pokaždé o krok napřed. Dnes si asi nikdo nedokáže představit, co obnášelo obstarávání falešných dokladů, potravinových lístků, léků, zřizování konspiračních bytů, sběr a ukrývání zpravodajského materiálu, zbraní, radiostanic. Domácí odboj by nikdy nemohl existovat bez nesmírného hrdinství a obětí často bezejmenných jednotlivců, o kterých dodnes prakticky nic nevíme a jim především dlužíme pojmenování, popis jejich činnosti a čestné místo v naší novodobé historii,“ vysvětluje Košař.

Přezdívku získali od nacistů, sami se považovali spíše za mušketýry

Asi největší sabotážní akcí, na které se skupina podílela, byly pumové útoky v Berlíně v září 1939 u policejního ředitelství, u ministerstva letectví a na nádraží. Činnost skupiny byla ale jinak převážně zpravodajská. „Význam této odbojové skupiny je dán především širokým záběrem její činnosti. Ať to bylo shromažďování zbraní, sabotážní činnost, vydávání a distribuce ilegálních časopisů, ilegální přepravou vojáků i civilistů za hranice pomocí kurýrů, spolupráce se sovětskou zpravodajskou službou, sběr veškerých informací o dění v takzvaném protektorátu, ale především duplicitní vysílání radiostanice Sparta II a předávání informací nejen zpravodajského charakteru po napojení této skupiny na operačního agenta Paula Thümmela,“ popisuje Košař. Právě dvojitý agent Thümmel skupině poskytoval samozřejmě za úplatu cenné informace z německého Abwehru. Zřejmě to byl také ok, kdo pravděpodobně vymyslel pojmenování skupiny, pod kterým vešla do historie.

„Přezdívka „Tři králové“ nebo „Heilige drei Könige“, jak byli údajně s despektem přezdíváni úředníky gestapa, vznikla pravděpodobně z ústního podání hlavního důvěrníka pražského Abwehru Paula Thümmela, nebo některého z jeho podřízených. Z poválečných výpovědí spolupracovníků této odbojové skupiny ale vyplývá, že se sami údajně přezdívali jako „Tři mušketýři“,“ dodává badatel.

Morávek si nechal od gestapáků připalovat cigaretu a v bytech jim zanechával vulgární vzkazy

Pražskému gestapu skupina dlouhodobě pila krev. Nacisté se snažili o jejich dopadení, muži ale unikali a ještě si z gestapáku utahovali. Typickým příkladem jejich hříček byla například situace, kdy si Václav Morávek nechal v hospodě připálit cigaretu od gestapáka Oskara Fleischera, který se snažil Tři krále dopadnout. Fleischerovu nadřízenému Hansi Ulrichu Geschkemu o několik dní později přišel dopis. „Oskare, ty bídáku! Vsadil jsem se s Mašínem a Balabánem, že si od Tvého doutníku zapálím cigaretu. Vsadil jsem se o tisíc korun a oznamuji Ti, že jsem sázku v úterý vyhrál. Zanech týrání českých lidí, nebo Ti to přijde draho! Víme o tobě a pomstě neujdeš! Na to nezapomeň,“ stálo v dopise.

Přestože Thümmel jako dvojitý agent musel vyvíjet i činnost, která by měla vést k odhalení skupiny, neudal údajně žádné informace, které by bezprostředně ohrozily ústřední trojici. Naopak posílal gestapo do už opuštěných konspiračních bytů. V jednom z nich dle svědectví zanechali Tři králové vzkaz „Polibte mi prdel“, a to správně napsaný dle tehdejších předpisů nejdříve v němčině a následně v češtině.

Balabán ani Mašín po dopadení nepromluvili. Tvrdili, že se neznají

Jako první padl do rukou nacistů Josef Balabán. Gestapo jej zatklo při schůzce s jinými odbojáři, mezi kterými měli Němci své konfidenty, 22. dubna 1941. Přestože byl krutě vyslýchán, nevyzradil žádné informace ani o Morávkovi, ani o Mašínovi. Ti tak mohli dál pokračovat ve vysílání prostřednictvím vysílačky Sparta II. Balabán byl odsouzen k smrti a popraven za prvního stanného práva 3. října 1941 v ruzyňské jízdárně.

Měsíc po Balabánovi gestapo dopadlo také Mašína. Společně s Morávkem a radistou Františkem Peltánem, který bývá někdy označován za čtvrtého ze Tří králů, vysílal 13. května 1941 důležitou depeši do Londýna. Na dveře jejich konspiračního bytu v Čiklově ulici (dříve Pod Terebkou), ale zabušilo gestapo. Mašín kryl střelbou prchajícího Morávka a Peltána. Ti se spustili z okna po anténním drátu vysílačky. Morávek při tomto manévru přišel o prst. Prchajícího Mašína, který se snažil z obklíčení prostřílet, gestapáci zraněného dopadli. Ani on ale po zatčení a mučení nikoho neudal, přestože ho nacisté vydírali a hrozili, že ublíží jeho rodině.

„Otce v květnu 1941 dopadli a pak přišli pro maminku, kterou zatkli a odvezli ji na Pankrác, kde byla v cele s Miladou Horákovou. K té cele pak vodili otce, aby ho zlomili. Díval se na maminku kukátkem a říkali mu, že nás odvezli. Chtěli, aby promluvil. To se nepodařilo,“ vypráví Zdena Mašínová. Před Mašína přivedli prý i zmučeného Balabána. Řekl ale, že jej nezná. Jeho věznění trvalo rok. Po útoku na Reinharda Heydricha odmítl akci odsoudit a údajně uvedl, že lituje, že to nemohl udělat sám. Popraven byl 30. června 1942 na Kobyliské střelnici. Před smrtí zvolal: Ať žije Československo!

Morávek padl při přestřelce s gestapem

Nejdéle odolával stíhání Václav Morávek, který od května 1941 zůstal sám. I nadále udržoval spojení s Thümmelem a spolupracoval také s paravýsadkem Silver A, který do protektorátu seskočil společně se skupinou Anthropoid 29. prosince 1941. Morávek se jako jediný nedostal do rukou nacistů živý. Gestapo jej dopadlo 21. března 1942, když se pokoušel osvobodit svého spolupracovníka Václava Řeháka. Zemřel po přestřelce poblíž Prašného mostu. Gestapo u něj našlo fotografii parašutisty Josefa Valčíka, zpravodajce Silver A, pro kterého měl zajistit falešné doklady.

Valčíkova fotka se následně objevila po celém protektorátu a nacisté za jeho dopadení nabízeli 100 tisíc korun odměny. Ve vyhlášce ale uvedli špatně Valčíkovo křestní jméno (místo Josef Miroslav) a parašutista se mezitím stačil z Pardubic přemístit do Prahy, obarvil si vlasy a nechal si narůst knírek. Padl až o tři měsíce později v kryptě kostela v Resslově ulici společně s Janem Kubišem, Josefem Gabčíkem a dalšími čtyřmi parašutisty vyslanými z Anglie.

O skupině tří odvážných vojáků, kteří unikali gestapu a ještě se nacistům stačili vysmívat, natočil v roce 1998 režisér Karel Kachyňa televizní seriál Tři králové. Loni vyšel také stejnojmenný komiks, který osudy hrdinů přibližuje. Podle Košaře se na Balabána, Morávka a Mašína vzpomíná s dostatečnou úctou. Ve stínu ale stále zůstávají jejich spolupracovníci, kterých bylo kolem stovky a badatel o nich chystá rozsáhlejší publikaci. Hrdinství skupiny si dnes, v den výročí úmrtí Václava Morávka, připomenou také jejich příbuzní na zádušní mši v kostele na pražském Strahově.

„Já jsem vždycky byla velice hrdá na to, že jsem z takové rodiny a že jsem měla takového otce i matku. Kdysi mě pozvali do Senátu na takovou diskusi a dostala jsem dotaz, jestli mi nevadilo, že se otec takto zachoval, když měl tři malé děti. A já jsem řekla, že právě proto to dělal, protože měl tři děti a chtěl pro ně lepší budoucnost,“ dodává Mašínová.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud