Tři králové z odboje se považovali spíše za mušketýry. Nacistům se vysmívali do očí a padli se ctí

Aneta Černá

Tři králové neslaví svůj svátek pouze 6. ledna. Na stejnojmennou odbojovou skupinu se vzpomíná také 21. března, v den, kdy byl za dramatických okolností dopaden její poslední člen Václav Morávek. Trojice bývalých vojáků patřila mezi nejúspěšnější odbojové buňky a přes dlouhodobou snahu nacistů o její zničení se dařilo triu mužů gestapu několik měsíců unikat a navíc se mu otevřeně vysmívali. Odbojáře si dnes připomínají na zádušní mši na Strahově.

Odbojová skupina se začala formovat krátce po okupaci Čech a Moravy v březnu 1939. Bývalí vojáci Josef Balabán, Josef Mašín a Václav Morávek vytvořili samostatnou buňku v rámci vznikající vojenské odbojové organizace Obrana národa. Protože působili jako uzavřená jednotka a nepodcenili dostatečnou konspiraci, dařilo se trojici mužů unikat gestapu i po tom, co se povedlo nacistům infiltrovat do struktur Obrany národa, což vedlo už na podzim 1939 k rozsáhlému zatýkání a faktickému rozbití prvního vedení organizace.

„Králové“ museli žít v ilegalitě, rodinu navštěvovali jen tajně

„Odbojová skupina Balabán - Mašín – Morávek se tak trochu vymykala běžné organizační struktuře domácího odboje. I když byli formálně podřízeni vojenské části odboje, již od prvopočátku se oni sami i jimi organizované skupiny snažily o organizační a konspirační nezávislost. Snažili se být striktně konspirativní, do své odbojové činnosti nezasvěcovat příliš velké množství spolupracovníků a v podstatě na některých akcích nepracovali ani společně. Preferovali svůj pojem vzájemné nezávislosti, kdy měl každý z nich svou vlastní síť spolupracovníků, o nichž zbývající dva nevěděli, i když s postupujícím časem a zásahy gestapa po sobě tyto vlastní sítě spolupracovníků v podstatě po sobě dědili,“ vysvětluje pro INFO.CZ badatel Jiří Košař.

Se zahájením odbojové činnosti souvisel i jejich přechod do ilegality. Nechtěli svojí přítomností ohrozit své rodiny, přesto i na ně se nacisté zaměřili. „Téměř každou noc u nás bylo gestapo, chtěli u nás nachytat otce. Vyslýchali nás a pamatuji si, že vždy rozházeli celou domácnost,“ vzpomíná dcera Josefa Mašína Zdena. Otec rodinu navštěvoval, před dětmi se ale rodina snažila návštěvy utajit. „Při jedné návštěvě v zimě na přelomu let 1940 a 1941 jsem se v noci probudila a najednou jsem ho viděla nad sebou a začala jsem volat: „Tati, tatíčku!“ On rychle odskočil, já jsem se v posteli vztyčila a hrozně jsem vyváděla. Maminka s babičkou mi ale řekly, že se mi to zdálo, protože měly strach, abych to pak někde neřekla. To by nás všechny popravili. To bylo moje poslední shledání s otcem,“ dodává Mašínová.

„Život odbojové skupiny i jednotlivců v ilegalitě byl zápasem o přežití ze dne na den. Žili v neustálém stresu z odhalení, protože gestapo bylo velmi výkonné a díky propracovanému systému svých spolupracovníků prakticky pokaždé o krok napřed. Dnes si asi nikdo nedokáže představit, co obnášelo obstarávání falešných dokladů, potravinových lístků, léků, zřizování konspiračních bytů, sběr a ukrývání zpravodajského materiálu, zbraní, radiostanic. Domácí odboj by nikdy nemohl existovat bez nesmírného hrdinství a obětí často bezejmenných jednotlivců, o kterých dodnes prakticky nic nevíme a jim především dlužíme pojmenování, popis jejich činnosti a čestné místo v naší novodobé historii,“ vysvětluje Košař.

sinfin.digital