Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Tři nefunkční zbraně a neschopní nacisté. Útok na Heydricha se podařil díky výjimečným okolnostem

720p480p360p240p

Dnes je to přesně 75 let, kdy Češi dokázali, že se umí vzepřít nacistické zvůli. V zatáčce pražských ulic V Holešovičkách a Kirchmayerova 27. května 1942 čekali dva mladí muži, kteří dostali jediný úkol – odstranit kata českého národa Reinharda Heydricha. Příprava v Praze jim trvala pět měsíců. A přestože se nakonec útok na protektora podařil, důležitou roli sehrála řada náhod. Další díl seriálu Anthropoid u příležitosti 75. výročí operace připomene přípravy i průběh útoku na zastupujícího říšského protektora.

Výsadek pod krycím názvem Anthropoid dosedl na českou půdu 29. prosince 1941. Společně s Janem Kubišem a Josefem Gabčíkem v letadle cestovali ještě muži ze skupiny Silver A (Alfréd Bartoš, Josef Valčík a Jiří Potůček) a Silver B (Jan Zemek a Vladimír Škacha), kteří měli jiné úkoly. Kubiš s Gabčíkem dostali rozkaz odstranit "pražského řezníka" Reinharda Heydricha, který během několika měsíců ve funkci dokázal usmrtit a pozatýkat stovky českých odbojářů. Na cestu dostali doklady, peníze i civilní oblečení. Jejich velení v Londýně mělo ale představu, že úkol splní neprodleně, přestože to nebylo možné.

Protektora měli parašutisté zabít hned po doskoku, příprava ale trvala pět měsíců

„Dle původních, nicméně poněkud naivních představ, kterými instruovali Kubiše a Gabčíka v Anglii, měli parašutisté krátce po navázání spojení s kontaktními adresami vykonat útok na Heydricha a až poté vyhledat další aktivní pomoc. Nicméně to prakticky nešlo,“ vysvětluje pro INFO.CZ historik Marek Melša. Plánování celé akce zabralo celkem pět měsíců.

K tomuto snímku z Británie si Kubiš napsal: "Moje maličkost s Jeho výsostí Gabčíkem". Pojilo je silné přátelstvíK tomuto snímku z Británie si Kubiš napsal: "Moje maličkost s Jeho výsostí Gabčíkem". Pojilo je silné přátelstvíautor: Archiv Jaroslava Čvančary

V té době byli parašutisté v podstatě odkázáni na pomoc domácího odboje. Už v Londýně dostali kontakt na některé prověřené odbojáře. Po doskoku do protektorátu ale často zjišťovali, že dotyční už jsou zatčení a museli improvizovat. To byla často chvíle, kdy se, oproti předpisům, obraceli i na své rodiny. „Ke kontaktování vlastních rodin docházelo zejména v případech, když parašutistům selhaly kontaktní adresy, když potřebovali pomoc a tohle byla takříkajíc poslední možnost. Bylo to dost nebezpečné. Ale jsou i výjimky, někteří potají navštívili rodné městečko, jiní navštívili maminku a podobně. Je to případ od případu,“ potvrzuje Melša.

Kubiš s Gabčíkem seskočili oproti plánu u středočeských Nehvizd. Zde měli ovšem štěstí na několik dobrých lidí, kteří je neprozradili a navedli je na cestu do Rokycan k rodině Stehlíkových. Zde Gabčíkovi poprvé místní doktor Zdenko Čáp ošetřil nohu, kterou si zranil při seskoku. Poté parašutisté odjeli do Plzně, kde oslovili rodinu Králových. Přes další spřízněné odbojáře pak muži dostali kontakt na Jaroslava Piskáčka a Václava Nováka z Prahy, kteří jim začali zajišťovat ubytování v hlavním městě, shánět potravinové lístky a rozšiřovali také řady dalších spolupracovníků.

V Praze se Kubiš s Gabčíkem museli rozdělit, získali ale spolupracovníka z Heydrichova okolí

„Často si lidé mylně představují, že když někdo takříkajíc „vstoupil do odboje“, tak se stal součástí nějaké homogenní skupiny s názvem „odboj“. Ale tak tomu nebylo. Bylo mnoho organizací či odbojových skupin, které o sobě prostě nevěděly. A někdy ani vědět nechtěly a lidé v nich zejména v pozdějších letech války byli velmi opatrní, neboť gestapo se snažilo vytvářet tzv. volavčí sítě, sítě provokatérů,“ popisuje Melša situaci, která dokazuje, že získávat nové pomocníky nebylo snadné.

V Praze byli parašutisté trvale od počátku ledna. Střídavě měnili místa svého pobytu a přespávali u jednotlivých spřátelených rodin, aby nevzbudili podezření. Občané měli tehdy totiž ohlašovací povinnost a každý se musel úřadům přihlásit k pobytu na určité adrese. Mít doma trvale někoho nepřihlášeného bylo velice nebezpečné. Několik mladíků, kteří by pobývali na jednom místě delší dobu, by vzbuzovalo podezření sousedů, proto Kubiš s Gabčíkem bydleli často také odděleně.

720p 480p 360p 240p
Nejbližší spolupracovníci parašutistů.

Jeden z jejich nejbližších spolupracovníků Jan Zelenka-Hajský získal ke spolupráci zaměstnance Pražského hradu Františka Šafaříka, který parašutistům podával zprávy, kdy Heydrich do práce přijíždí, kdy odjíždí a zda jezdí s doprovodným vozidlem. „Napsal jsem vždy hodinu, například 9 – 5 hodin odpoledne a S ní nebo Bez. Čísla znamenala, kdy Heydrich na Hrad přijel a kdy odjel. Slůvka S ní nebo Bez určovala, jestli jel s doprovodným vozem, tedy ochrankou, nebo sám. Zprávu přebírala ode mě slečna nebo paní 28letá, tmavovlasá a bydlela ještě s jednou dámou,“ vypověděl po válce Šafařík, který zprávy nechával u Marie Kovárníkové, která byla partnerkou Jana Kubiše.

V Praze stihli plánovat útok a (možná) i plodit děti

Přestože totiž parašutisté, kteří se v Praze pohybovali pod krycími jmény, chystali útok, dokázali žít během toho necelého půl roku v protektorátu i v uvozovkách normálním životem. Dobře zapadl i Josef Gabčík, který byl ze Slovenska. A jak se někteří po zhlédnutí filmových zpracování diví, mluvil výborně česky. „Kdyby mluvil jen slovensky, tak by ho do protektorátu neposlali. Všichni by si totiž řekli, co tady dělá Slovák a vyšetřovali by ho. Gabčík uměl perfektně česky, za první republiky tady byl v učení a nebylo prakticky poznat, že není Čech. Slovensky prý mluvil jen, když nadával,“ vysvětluje Melša. Parašutisté tak v Praze prožívali různé románky, chodili na procházky a občas také do kina.

„Už jen to, že se vydáváte za někoho jiného, vám život značně komplikuje. Ale samozřejmě se dokázali i bavit, byli to mladí zdraví chlapci a navazovali jistě i milostné kontakty. Chodili do biografu, do restaurace a snažili se žít alespoň částečně normální život,“ popisuje pro INFO.CZ historik Jiří Padevět.

Anna MalinováAnna Malinováautor: Archiv Jaroslava Čvančary

Co se týče bližších vztahů, spekuluje se, že Kubiš s Gabčíkem navázali krátké známosti s mladičkými dcerami rodiny podporovatelů Fafkových Rolou a Liběnou. Hlubší vztah ale pravděpodobně prožívali s jinými ženami. „Gabčík měl asi nejvážnější vztah s vdovou Annou Malinovou. Ta se znala se sestrami Kovárníkovými a Marie Kovárníková byla zase nejbližší partnerkou Jana Kubiše. Marie navíc dle informací ze zprávy gestapáka Pannwitze s Kubišem dokonce otěhotněla a potratila. Nicméně, není moudré věřit dokumentům gestapa na sto procent,“ doplňuje Melša a dodává: „Vztahů měli ovšem více. Musíme pochopit, že lidé za okupace žili rychleji a intenzivněji. Sami parašutisté věděli, že když ne teď, tak možná nikdy. A pochopitelně si také chtěli někdy, když to šlo, odpočinout.“

Aby nebyli nápadní, doprovod po Praze jim tak zajišťovaly zmíněné dámy, případně syn Khodlových Václav nebo Vlastimil „Aťa“ Moravec. Právě ten s nimi a pravděpodobně i s dalším parašutistou Josefem Valčíkem jezdil cestou do Panenských Břežan, kterou Heydrich denně absolvoval, a hledali vhodné místo, kde by mohli provést útok. Jako strategicky nejlepší zvolili ostrou zatáčku na křižovatce ulic V Holešovičkách a Kirchmayerova (dříve Zenklova), ve které automobil musel vždy přibrzdit. Jako vhodný den vybrali středu 27. května 1942.

Valčík signalizující zrcátkem je výmysl, tvrdí historici

Na místo vyrazili Kubiš s Gabčíkem na kolech pravděpodobně z Vysočan z bytu manželů Khodlových. V devět hodin přijeli k zatáčce. Josef Gabčík pod zapůjčeným kabátem smontoval samopal stengun a Kubiš si připravil k ruce jednu z bomb, kterou měl v kožené brašně. Na vůz s protektorem čekali oba pravděpodobně přímo v zatáčce na chodníku.

Podle hojně rozšířené představy měl být na místě i jejich kolega z výsadku Silver A Josef Valčík, který měl čekat před zatáčkou a až se auto s Heydrichem bude blížit, měl dát znamení zrcátkem. Tato teorie je ale pravděpodobně úplně vymyšlená. „Valčík se zrcátkem je takový tradiční výmysl, jehož původ nedokážu vystopovat. V dokumentech gestapa se to vůbec neobjevuje, ani ve výpovědích lidí, kteří byli svědky útoku na Heydricha. Účast parašutisty Valčíka při útoku nebyla potřebná. A když už gestapo mělo Valčíkovu fotku, znalo jeho totožnost a pátralo po něm, tak by pro Kubiše a Gabčíka byla jeho společnost spíše nebezpečná,“ vysvětluje pro INFO.CZ archivář Vojtěch Šustek.

Výsadkář Josef ValčíkVýsadkář Josef Valčíkautor: Lukáš Červený

Gestapo mělo fotografii Valčíka od konce března 1942. Tehdy Němci dopadli dalšího význačného člena odboje a jednoho z takzvaných Tří králů štábního kapitána Václava Morávka. Ten měl u sebe Valčíkovu fotografii, protože mu měl pravděpodobně obstarat nové falešné doklady. Nacisté pak do celého protektorátu rozeslali vyhlášku s Valčíkovou fotografií, ale s chybným jménem Miroslav (místo Josef) Valčík. Tento parašutista původem z Valašska si proto kvůli utajení obarvil vlasy a nechal narůst knírek. Podle historiků je proto nepravděpodobné, že by chtěl následně na místě útoku poutat pozornost a ohrozit tak úspěch operace.

Gabčík mířil na Heydricha 1,5 metru od jeho hlavy

Vůz s Reinhardem Heydrichem a jeho řidičem Johannesem Kleinem se k místu přiblížil v 10:35. Protektor jel proti bezpečnostním předpisům bez doprovodného vozidla v otevřeném voze se značkou SS-3. A právě se začátkem útoku se pojí jedna z dalších tradovaných lží.

Ve filmu Jiřího Sequense Atentát totiž Josef Gabčík přebíhá před Heydrichovým vozem a zjišťuje, že se mu zaseknul stengun. Tato varianta je ale údajně velice nepravděpodobná. „Kdyby se Gabčík pokusil na Heydricha střílet tak, jak je to podáno v Sequensově filmu, to znamená, že by skočil před jeho jedoucí auto, tak by ho to auto přejelo. Navíc zpráva gestapa hovoří o tom, že Gabčík stál na okraji jízdní dráhy a na Heydricha mířil ze vzdálenosti 1,5 m,“ upřesňuje Šustek.

Gabčíkův stengun, který zůstal na místě útokuGabčíkův stengun, který zůstal na místě útokuautor: Archiv Jaroslava Čvančary

Gabčík tedy velice pravděpodobně stál přímo na chodníku v zatáčce a na Heydricha, který jel na právě straně auta vpředu, mířil skutečně z bezprostřední blízkosti. Střela ale nevyšla. Bylo to pravděpodobně kvůli vzpříčenému náboji, přestože přesná zpráva chybí. Stenguny byly tehdy ale poměrně novými zbraněmi a údajně se stávalo, že pokud je člověk nabil plným počtem nábojů, nevystřelily. V pozdějších letech se proto začalo doporučovat, aby se zbraň nabíjela jen menším počtem nábojů. Skutečná a potvrzená teorie, proč Gabčík nevystřelil, ale zůstane pravděpodobně jedním z historických tajemství.

Heydrich udělal smrtelnou chybu. Na místě selhaly tři zbraně

Jakmile řidič Klein uviděl Gabčíka se zbraní, měl údajně vykřiknout: „Pozor! Atentátník!“. A Heydrich tehdy udělal osudovou chybu. Ačkoli dle předpisů měli okamžitě z místa odjet, řekl Kleinovi: „Zastav, okamžitě zastav!“. Je pravděpodobné, že Jan Kubiš s bombou stál až kousek za zatáčkou a Heydrich s Kleinem ho neviděli. Tím, že ale v zatáčce zpomalili a Klein na příkaz Heydricha ještě více přibrzdil, dali šanci Kubišovi, aby lépe zamířil a vrhnul bombu. Ta dopadla na pravou stranu auta nad zadní kolo na stupátko a roztrhla karoserii. Protože Kubiš byl poměrně blízko výbuchu, pokusil se ochránit si tvář aktovkou, přesto ho výbuch zranil nad levým okem.

Zraněný Heydrich se pokusil parašutisty pronásledovat. Chopil se zbraně, tak ale z nějakého důvodu nevystřelila. Dovrávoral zpět k autu. Josef Gabčík byl příliš daleko od svého kola a vyběhl za ním řidič Klein. Gabčík proto utíkal pěšky po ulici Na Kolínské (nyní Gabčíkova). Klein se na něj pokoušel střílet, ale jeho pistole nefungovala. Společně s Gabčíkovým stengunem a Heydrichovou pistolí to byla už třetí zbraň, která v osudnou chvíli na místě selhala. Neuvěřitelná náhoda.

Heydrichův řidič Johannes KleinHeydrichův řidič Johannes Kleinautor: Archiv Jaroslava Čvančary

„Johannes Klein měl při pronásledování Gabčíka povytažený zásobník pistole, a proto mu zbraň nefungovala. On poměrně dlouhou dobu Gabčíka pronásledoval, jeho pistole nestřílela, a kdyby se na chvilku zastavil a zjistil, že má povytažený zásobník, mohl jej zasunout, pistoli natáhnout a pak ve stoje v klidu na Gabčíka střílet. Ale on zmatkářsky honil Gabčíka s nestřílející pistolí,“ doplňuje Šustek. Další bezpečností chybou samozřejmě bylo to, že Klein nechal svého šéfa zraněného na místě a utekl pryč.

Gabčíka udal řezník, Kubiše sražená chodkyně

V ulici Na Zápalčí (nyní Valčíkova) vběhnul Gabčík do řeznického krámku Františka Braunera. Pravděpodobně si myslel, že má zadní východ a on pronásledovateli nepozorovaně unikne. Obchod měl ale jen jeden vstup, a když na místo doběhl Klein, měl mu údajně řezník Brauner, který byl venku, naznačit, že někdo se skrývá uvnitř. Gabčík pochopil, že se nevyhne přímé konfrontaci, možná i spoléhal na to, že Kleinovi zřejmě nefunguje pistole, když po něm za běhu nestřílel, a vyšel z krámku ven. Zde Kleina postřelil do nohy a dal se na útěk směrem k Vltavě a přesněji do bytu spolupracovníků Svatošových do Melantrichovy 15.

Podobně spletitou cestu z místa útoku mě i Jan Kubiš. Ten se naopak ke kolu dostal. Cestou se ho ale snažili zastavit někteří náhodní chodci, proto je odrazoval střelbou. Nasednul na kolo, na zraněné oko si přiložil kapesník a ujížděl po Primátorské ulici (nyní Zenklově) směrem na Palmovku.

720p 480p 360p 240p
Jindřiška Nováková - nejmladší spolupracovnice parašutistů
U Libeňské sokolovny se bohužel srazil s chodkyní Anežkou Rožkovou, která později poskytla jeho popis a údaje o pohybu gestapu. Získala za to odměnu 150 tisíc korun. Kubiš pokračoval dál až na roh ulic Primátorská a Slavatova (dnes U Synagogy), kde kolo poblíž prodejny firmy Baťa odstavil a zamířil k rodině Novákových do blízké ulice Stránského (nyní Novákových). Paní Nováková pak poslala svoji nejmladší dceru Jindřišku, aby šla pro zakrvácené kolo.

Heydrich přespal na Bulovce, Kubiš u Piskáčkových a Gabčík u milenky

V době útoku byly přímo na křižovatce a poblíž celkem tři tramvaje, ve kterých byla řada svědků. Mezi nimi třeba bývalá zdravotní sestra Marie Navarová, která zajistila Heydrichovi základní ošetření. Společně s policistou v civilu Michalem Lofergyukem zastavili nákladní automobil firmy Holan, který odvezl Heydricha na Bulovku.

Opuštěné Gabčíkovo kolo na místě útokuOpuštěné Gabčíkovo kolo na místě útokuautor: Archiv Jaroslava Čvančary

Jan Kubiš strávil svoji první noc po akci u rodiny Piskáčkových ve Vysočanech. Sem mu také přišel doktor Břetislav Lyčka ošetřit zraněné oko. Josef Gabčík se několik dnů po akci pravděpodobně skrýval u svojí partnerky Anny Malinové. „Po útoku se šli dokonce podívat do kina Flora, aby viděli filmový týdeník, ukazující výstavku předmětů, které gestapo na místě útoku našlo,“ upřesňuje Padevět situaci z 30. května 1942, když Gabčík s Kubišem a sestrami Fafkovými navštívili biograf, kde se promítal právě etnografický snímek Posvátná dýka.

720p 480p 360p 240p
Vzestup a pád Reinharda Heydricha

Gestapo nabízelo vysokou odměnu, nakonec zřejmě zafungoval strach

Ještě v den útoku zavládl na území protektorátu výjimečný stav a rozčílený Adolf Hitler chtěl nechat jako odplatu postřílet 10 000 Čechů. Jeho vášně zkrotil ale K. H. Frank, který zvolil naopak po útoku cestu důkladné propagandy, protože doufal, že slíbená finanční odměna 10 milionů korun přinutí někoho z podporovatelů parašutistů promluvit. Neudal ale nikdo, přestože mezi spolupracovníky bylo mnoho rodin s malými dětmi, které by se tak mohly zachránit. Zrada přišla až od člověka, od kterého to parašutisté pravděpodobně vůbec nečekali…

Všechny díly seriálu ANTHROPOID si můžete přečíst zde.

Fotografie z knihy Anthropoid byly použity s laskavým svolením autora Jaroslava Čvančary.

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1