Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Tunelování nebo dolar. 7 českých výrazů, které dobyly svět

Tunelování nebo dolar. 7 českých výrazů, které dobyly svět

Je asi nejznámější. Slovo robot, které poprvé použil ve hře R.U.R Karel Čapek, obletělo svět. Jenže zdaleka to není jediný výraz, kterým Češi obohatili slovní zásobu cizích jazyků. Těch slov je naopak podstatně víc.

Robot

Byl 25. leden 1921. První republika prožívala úvodní roky svého krátkého života a stejně jako ona, začalo postupně něco říkat světu i jméno Karel Čapek. Právě ten den se v Národním divadle při premiéře hry českého spisovatele objevilo slovo robot, které pak převzaly další jazyky.

Pravým autorem je Karlův bratr Josef. Sám literát si dlouho nevěděl rady, jak umělé dělníky, kteří se ve hře R.U.R vyskytovali, pojmenuje. Zvažoval slovo labouři, jenže to mu neznělo dostatečně dobře. Až rada bratra pomohla.

Roboti od Starship Technologies na Staroměstském náměstíRoboti od Starship Technologies na Staroměstském náměstíautor: Jan Pavec

„Tak jim říkej roboti,“ pronesl Josef jen tak mimochodem, když ho v autorské tísni přišel Karel navštívit do jeho ateliéru. Podle vyprávění se chtěl bratra spíše co nejdříve zbavit. Slovo se ale ujalo a následně ho převzaly i další jazyky.

Dolar

Dalším velice rozšířeným pojmem českého původu je dolar. Název americké měny pochází z výrazu tolar, který se v Čechách užíval od 16. století.

Původně byly tolary jen českým zkráceným názvem ze složitějšího joachimstalery. Tyto mince se razily od roku 1518 ve městě Jáchymov. Jejich používání trvalo až do 19. století. Naposledy se s nimi platilo v roce 1857.

dolardolarautor: Shutterstock

Poté už odkaz tolaru přežil jen v přeneseném slově dolar. Dolar mezitím přijaly jako svoji měnu nově vzniklé Spojené státy americké. Neplatí se jím ale jen v USA. Svoji obdobu má například Kanada, Austrálie nebo mnoho exotičtějších zemí jako třeba Svatý Kryštof a Nevis.

Další mincí s českým názvem, která však nabyla menší proslulosti, jsou groše. I těmi se dodnes v zahraničí platí.

Pistole

Geneze slova pistole začala za husitských válek. Právě ty byly obdobím, kdy čeština do světa exportovala jeden výraz za druhým. Husité v bojích používali flinty ve tvaru dlouhé tenké roury, kterým říkaly píšťala.

Slovo posléze převzali Francouzi a Italové, kteří ho transformovali na pistolet, případně pistola. Během 16. století se pak postarali o jeho rozšíření do světa.

Houfnice

Slovem, které za svůj vznik vděčí husitům, je i houfnice. Té se ve staročeštině říkalo haufnicě, jelikož se jí „haufně házelo kamení“.  Šlo vlastně o obdobu praku, kterou právě husité vylepšili na kanon s kratší a širší hlavní, z něhož střely nevycházely zrovna velkou rychlostí.

To se hodilo, když při výpravách museli překonávat hradby a opevnění. Právě díky pomalému startu vykreslila střela potřebnou dráhu, načež se bez problémů dostala za bariéru.

Houfnice KoalicijaHoufnice Koalicijaautor: Ruske ministerstvo obrany

V němčině dodnes používají slovo „haubitze“, jež se právě z houfnice vyvinulo. Přítomné je i v ruštině jako gaubica, angličtině jako „howitze“ nebo v estonštině. Tam je zbraň známá pod názvem „haubits“.

Tábor

Ačkoli slovo Tábor není tak úplně české, o jeho rozšíření se postarali opět husité. Ti pojmenovali svoje město podle izraelské hory Tabor. Při spanilých jízdách tak nazývali i vlastní opevněná ležení.

Postupně tak dostali tábor do světa. Z Čech se rozšířil na západ i na východ. Znají ho v Německu, Rusku, ale dokonce i ve Španělsku. V turečtině je jeho význam rozšířený také na neopevněná ležení.

Polka

Slovo polka patří k těm úplně nejproslulejším výrazům českého původu. I proto je zvláštní, že spousta Čechů o původu tance nic neví, nebo dokonce zná hned několik verzí, aniž by měla jasno, která je ta pravá.

Jednu z možností nastínilo vypravování kosteleckého měšťana Václava Klášterského, který tvrdil, že se polka dostala do světa z Kostelce nad Labem, kde ji tančila služebná na dvoře, a jelikož se novinka líbila, rozšířila se do Prahy a následně do celého světa. Jiná verze tvrdí, že původní název polky byl nimra, což byl tanec, který se na Jičínsku tančil k písni Strejček Nimra koupil šimla.

Polka na záznamu z roku 1848Polka na záznamu z roku 1848autor: Scanné par Huster – Perrot et Robert, Almanach des polkeurs, Paris

A nakonec je i třetí verze, která obě dohromady spojuje. Kostelecké děvče mělo zpívat píseň Strejček Nimra. A to navzdory faktu, že kostelecké kroniky ve zprávách o polce o Strejčkovi vůbec nemluví.

Ve skutečnosti vznikla polka na Hradecku, kde byla původně společenským tancem. Později se přesunula z měst na vesnici. Právě v Hradci se totiž společenský život probudil dříve než v Praze.

A proč právě polka? Ani to není nic záhadného. Polka je prostě polská žena. V první polovině 19. století Češi výrazně sympatizovali s polským povstáním z roku 1831, název oblíbeného tance tak byl vyjádřením této náklonosti.

Tunelování

Nejnovější český přírůstek do světového slovníku není dvakrát pozitivní. Slovo tunnel sice měla angličtina už dávno, jenže Češi mu v 90. letech minulého století dali nový význam.

Viktor Kožený dostal za podvody 10 let vězení a musí spolu s Borisem Vostrým, který dostal stejný trest, zaplatit škodu 16 miliard korun.Viktor Kožený dostal za podvody 10 let vězení a musí spolu s Borisem Vostrým, který dostal stejný trest, zaplatit škodu 16 miliard korun.autor: abl

A tušíte správně, že i tady bude první myšlenka ta správná. Ke hloubení tunelů přibylo i tunelování podniků. Jedná se o podvod, při němž management z firmy odčerpá její finanční prostředky do jiných společností.

Před tunelováním se tomu v angličtině říkalo „asset stripping“. Během asijské finanční krize na sklonku 90. let se ale do světa rozšířilo právě české tunelování.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1