Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Udavačské dopisy Čechů jsou i po desítkách let chmurné čtení. Zatkněte ji, je to Židovka!

Udavačské dopisy Čechů jsou i po desítkách let chmurné čtení. Zatkněte ji, je to Židovka!

Udání, že Marie Ecksteinová skrývá svůj židovský původ, které dorazilo na konci září 1941 na adresu pražské protektorátní policie, našlo své uplatnění. Marie byla 4. října zadržena a později zahynula v jihovýchodním Polsku, ve vyhlazovacím táboře Sobibor.

I s odstupem desítek let nabízí tento udavačský dopis dosti pochmurné čtení. Autorka udání se dokonce podepsala a policii sděluje, že považuje za svou povinnost upozornit na to, že paní Ecksteinová jest čistokrevná Židovka.

„Poněvadž na to nevypadá, jest odbarvená blondýna, vydává se všude za árijku a také podle toho vystupuje. Nedodržuje ani jedno židovské nařízení. Chodí nakupovat po celý den, chodí do kaváren a biografů (…) a vůbec nenosí židovský odznak.“

Pisatelka přidala i varovné P.S. pro případ, že by snad protektorátní policie nekonala: „Současně podávám hlášení gestapu.“

Dokumenty Národního archivuautor: Národní archiv, Policejní ředitelství Praha II – všeobecná spisovna 1941 – 1950, sign. E 258/3, kart. 1906.

Na základě tohoto udání byla několik dní nato, 4. října 1941, zadržena, jak dokládá tento protokol:

Dokumenty Národního archivuautor: Národní archiv, Policejní ředitelství Praha II – všeobecná spisovna 1941 – 1950, sign. E 258/3, kart. 1906.

Je to jen jedna z ukázek udavačských dopisů, které Češi a Češky psali za druhé světové války na své židovské spoluobčany.

Normální slušní lidé

Když polská zpravodajská televize TVN 24 nedávno odvysílala pořad, v němž ukázala řadu udání, která psali Poláci za války okupačním úřadům a nacistické tajné policii gestapu, vyvolalo to značný ohlas.

Udání bylo podle historiků tolik, že gestapáci nebyli s to je všechna prověřit. Jedni udávali kvůli penězům, druzí ze závisti, z hlouposti, z pomsty. Nešlo jen o okraj společnosti, mezi udavači byli podle profesora Jacka Leociaka zastoupeny všechny společenské vrstvy.

„Byli to normální lidé, studenti, učitelé, dělníci. Našel jsem mezi nimi i jednoho mladého člověka z knížecího rodu polské šlechty,“ prozradil Jan Grabowski, profesor univerzity v kanadské Ottawě.

Dopisy protektorátní policii i gestapu, které upozorňovalo na ukrývající se Židy, mají svou historii i v tuzemsku. I v českých zemích byla společnost udavačů pestrá.

HlídacíPes.org některá z nich se souhlasem Národního archivu zveřejňuje v následující galerii:

V archivu tyto konkrétní dokumenty našli badatelé Terezínské iniciativy. Ta na stránkách holocaust.cz zveřejňuje jména židovských obětí a průběžně je doplňuje o digitalizované dokumenty z policejních a jiných archivů a fotografie.

Závist, nenávist, msta

Podobně jako v Polsku se některá udání k adresátům vůbec nedostala – třeba díky pošťákům, kteří dopis na gestapo nedoručili.

Podle historika Petra Koury také ne všechna „hlášení“ policii či gestapu byla motivována snahou někomu ublížit. Bylo to občas i naopak.

„Narazil jsem třeba v archivu na sérii udání v souvislosti s pátráním po odbojáři Janu Smudkovi, který zastřelil několik Němců a byla na něj v roce 1940 vypsána velká odměna. Tehdy přicházela od Čechů udání, která byla v řadě případů falešná a měla zahltit ten aparát tak, aby Smudka nechytili. V záplavě udání jsem ale našel i ta vážně míněná. Další zase policie neprošetřila, protože je vyhodnotila tak, že šlo o vyřizování osobních sporů,“ říká Koura. Smudek mimochodem válku přežil, zemřel až v roce 1999.

„Motivace k udávání byla různá, závist, nenávist, osobní msta… Pokud někdo poslal udání na to, že někdo nakupuje pár minut před dobou vyhrazenou pro Židy, to je samozřejmě odpornost,“ dodává Koura.

Komentuje tak konkrétní udání na Kurta Löwa. Toho policie předvedla na žádost Antona Biermayera proto, že byl v obchodě čtyři minuty před 15. hodinou, když nákupy pro Židy jsou až od 15.00 – jak ukazuje tento úřední záznam:

Dokumenty Národního archivuautor: Národní archiv, Policejní ředitelství Praha II – všeobecná spisovna 1941 – 1950, sign. L 1438/1, kart. 6646.i

Kdo byl větší udavač?

To, zda byl (či je) některý národ k udávání náchylnější, se podle historika Petra Koury určuje těžko.

Jeden pomocný nástroj se občas používá – jsou jím poválečné soudy se zrádci a kolaboranty. Srovnává se například to, kolik lidí bylo u těchto mimořádných soudů po válce popraveno.

„Ale i to je hodně zavádějící. Americký historik Benjamin Frommer přichází s hypotézou, že u nás byly retribuce nejkrvavější a naznačuje, že to bylo proto, že Češi měli máslo na hlavě,“ říká historik Petr Koura.

Faktem je, že podle dostupných statistik byl počet takto popravených lidí v Československu zhruba stejný jako v násobně větší Francii. V Československu 730, ve Francii 767. Ve Francii však bylo takto k smrti odsouzeno celkem 2853 lidí, většina z nich ale dostala milost.

„U nás ale institut odvolání nebyl a do dvou hodin byl verdikt vykonán. Ale takové statistiky je ošidné srovnávat a už vůbec nevíme, kolik lidí bylo odsouzeno za udavačství,“ upozorňuje Koura.


Text vyšel na serveru HlídacíPes.org, zveřejňujeme ho v plném rozsahu se souhlasem redakce.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1