Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Udělat průšvih v Americe je už součást profesní kvalifikace, říká zakladatel českých FuckUp Nights Studeník

Udělat průšvih v Americe je už součást profesní kvalifikace, říká zakladatel českých FuckUp Nights Studeník

Zatímco v Česku si neúspěchy přiznáváme jen velmi neradi, za Atlantikem vládne zcela odlišný přístup. „Tam když někdo ve firmě nemá za sebou pořádný průšvih, tak ho nepovýší,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ Tomáš Studeník, který fenomén FuckUp Night před čtyřmi roky do Česka, jako do první evropské země, přivezl. 

Jaké byly začátky těchto večerů? Prý byly samy takový fuck-up.

Pro mě to byl hlavně čas, který nebyl produktivně strávený. Nepřinášel mi žádné peníze. A já jsem tomu musel věnovat spoustu času a energie. Ve finále jsem to ještě finančně dotoval, tehdy jsme neměli ani vstupné, ani sponzory. Takže to byly celkem těžké začátky, ale naštěstí nás to bavilo a proto jsme vytrvali.

Prý jste chtěli tyto večery, které dnes pravidelně vyprodávají třeba Lucernu, udržet bez vstupného.

Jasně, ze začátku. Vstupnému jsme se docela dlouho bránili, ale nakonec jsme si řekli, že potřebujeme finančně pokrýt techniku, pronájem a podobné věci. Takže jsme malé vstupné zavedli. Na večerech sice nevyděláváme, ale už je kvůli tomu ani nemusíme dotovat.

Nevyčítali vám to návštěvníci?

Podle mě bylo zavedení vstupného výborná věc, protože nám dalo zpětnou vazbu. A to je hrozně důležité. Do té doby jsme nevěděli, jestli to, co děláme, je vůbec dobrý. Jestli na tom někomu záleží. Každý totiž může po vystoupení přijít, poklepat na rameno a říct 'hele, super'. Nejsou k tomu ale ty tvrdý data. Když jsme zavedli vstupné, zjistili jsme, že nějaká hodnota za naším projektem je.

Proč jste začal FuckUp večery organizovat? Peníze evidentně hlavním motivem nebyly.

Přišlo mi to jako dobrý nápad, když jsem se o tom před čtyřmi roky dozvěděl. Tehdy to dělali v Mexiku, v Evropě tento koncept nebyl. Tak jsem ho přivezl. Na sociálních sítích tou dobou všichni dělali, jak jsou extrémně úspěšní. Když jsme si otevřeli facebook nebo Forbes, tak to vypadalo, že tam jsou samí supermani. A to mě štvalo. Říkal jsem si, že takhle realita nevypadá, já i kamarádi jsme pořád jen řešili nějaké průšvihy. A večery FuckUp Nights nabízejí opravdovější, upřímnější svět.

Takže se dá říct, že vaše večery jsou o lámání falešného předobrazu.

Víte, my si tu vyprávíme pohádku, jak Honzík šel do světa a vrátil se s princeznou jako miliardář. Realita je ale úplně někde jinde. Ta je o tom, že Honzík šel do světa, nikam nedošel a za rohem si rozbije si hubu. A znova a znova. A buď vstane a zkouší to dál a dál, až do doby, než se mu to povede, a pak přijde ten úspěch. Problém je, pokud se otočí a jde domů.

Mají podle vás Češi s tímto opravdovějším světem problém?

Problém není to správné slovo. Ale udělat nějaký fuck-up v v Americe je spíš součást profesní kvalifikace, než něco, co člověka diskvalifikuje. Když tady na jednom z večerů byl viceprezident z General Electrics, tak jsem se ho ptal, jak to vypadá u nich ve firmě. A on říkal, že manažera, který nikdy nic nepodělal, by nikdy nepovýšil. Buď lže, nebo pracuje špatně.

Existuje podle vás nějaký důvod, proč tento cyklus večerů vzniknul právě v Mexiku? Nebo by mohl vzniknout v jakékoliv jiné zemi?

Určitě by to nemohlo vzniknout ve Spojených státech. Američani totiž mají hrozný problém s tím výrazem, fuck-up. Berou to vulgárně. Angličani už jsou víc v pohodě, a Češi, těm je to to jedno. Stejně, jako Mexičanům. Ti jsou takoví otevření, navíc mají takový fuck-up postoj, zvlášť vůči USA. Je pro ně přirozenější říkat si ty věci na rovinu, a klidně se při tom třeba opít.

Berou to tak i Češi? Proč jsme první evropská země, kde se FuckUp Nights představily?

Myslím, že ne. My jsme pořád takoví, že tu o špatných věcech moc nemluvíme, máme problém říkat věci otevřeně. A taky tady chybí odvaha pouštět se do rizikových podniků, naopak se cení taková ta bezpečná kariéra, mít všechno zabezpečené, posichrované smlouvou. Vlastně protiklad k tomu, jak jsem třeba já dosud žil.

Projekt se v Česku úspěšně etabloval, zvažujete, jak ho nyní posunout dál?

Chystáme se víc do regionů, chceme vydat knihu průšvihů. A začínají nás oslovovat i firmy. Chtějí, abychom pro ně udělali takovou interní mini FuckUp Night. Společnosti totiž zjistily, že když jsou jejich manažeři ochotní veřejně se podělit o to, co sami podělali, tak to zlepšuje vnitrofiremní prostředí. A že je v zájmu všech firem, aby si průsery řešily co možná nejdřív. Pokud nikdo ze zaměstnanců nemá pocit, že ho vedení hrozně zabije, když se přizná k tomu, co zkazil, tak to firmě prospívá. Proto když firma udělá takový večírek, kde na sebe manažeři prásknou, co podělali, tak si i ti zaměstnanci řeknou 'aha, ono je to vlastně normální, přiznat se, že jsem něco zkazil'. A řeknou to spíš.

Pro koho jste to zatím dělali?

No já nevím jestli… ale tak jo. Takový večer jsme připravili například pro General Electric. Tam to navíc dávalo velký smysl, GE je firma, která vznikla u Thomase Edisona, u jeho žárovky. A sám Edison přiznal, že když vymýšlel žárovku, tak to asi 800krát podělal, než mu to zasvítilo. Takže ve výsledku všechny inovace jsou vlastně o tom mít dost energie a nadšení jít z jednoho fuck-upu do druhého. Aktuálně tyhle podnikové večery chystáme i pro pár dalších firem, které projevily zájem.

Začali jste dělat i tematické večery.

Ano, s tím jsme přišli nedávno a u lidí to mělo úspěch. Ve spojení s Designblokem jsme udělali večer věnovaný designu. A na začátek června v Lucerně připravujeme ženský speciál, kde vystoupí třeba zpěvačka Tonya Graves nebo autorka Deníku šílené matky Iva Lecká.

Proč si myslíte, že na lidé na FuckUp Nights chodí. Zasmát se cizímu neštěstí?

To si nemyslím. Spíš proto, že jde o fajn večer, kde se míchá zábava s poučením. O takový edu-tainment, zábavný večer s intelektuálním přesahem. Přesahů ale máme víc. Lidé se totiž dokážou snadněji identifikovat s příběhy, které slyší u nás, než s příběhy úspěchu. Naše fuck-upy se totiž reálně dějí. Je naprosto normální, že lidem dojdou peníze, zkrachuje manželství, skončí podnikání. Nabízíme jim spoustu situací, ve kterých se najdou.

Máte od nich nějakou zpětnou vazbu?

Jasně. Třeba mi i za několik měsíců napíšou. Jako teď. Ozval se mi jeden člověk, který na základě příběhu, který slyšel v Hradci Králové, dal výpověď v práci. Otevřel si vlastní knihkupectví, a je teď strašně šťastnej. Tak mi chtěl v dopise poděkovat, že mu náš večer dodal tu odvahu jít si za svým. I proto si myslím, že ty večery nějakou hodnotu a dopad mají. Není to, jako když jdu večer do kina na romantickou komedii, a ráno už nevím, o čem byla.

Mají fuck-up večery pódiu pozitivní konce? Nějaký happyending, jako ty romantické komedie?

Většinou ano, ale samozřejmě se najdou i výjimky. A párkrát se nám i stal fuck-up během FuckUp večera. Třeba když jeden bývalý vysoký manažer televizní stanice začal vyprávět, že jeho největším fuck-upem je jeho syn. A ten tam shodou okolností seděl, přišel se podívat na tatínka. A ten říkal, že jeho syn – mimochodem hrozně fajn kluk – nedostudoval, nemá holku, nemá pořádnou práci a já nevím, co všechno ještě. Takže ten se po chvíli otočil a odešel a doteď spolu nemluví.

Také se vám tam lidi jednu dobu svlíkali.

Jasně, to bylo takové záhadné období. Začalo to Jánem Čupou, to je ten pán, který už čtyřicet let chodí polonahý na Lysou horu. Tak k nám přišel taky jen do půl těla. Pak se nám tam vysvlíkl Honza Strmiska, to je člověk, který vymyslel takovou audiopilulku, kterou polknete, a ona hraje podle toho, kudy v těle prochází. A on to tam na sebe maloval a ukazoval, svlíknul se kvůli tomu do takových těch pánských plavek, boratek. A nakonec se nám tam svlíknul folkař Vladimír Merta. Ten si kleknul před pódium, pak si nasadil igelitový pytlík na hlavu a šel pryč.

Nenudíte se.

To ne. A v jednu chvíli nám tam taky běhalo prase. Ještě v Praze, na jatkách! Vzal ho tam s sebou jeden vystupující jako svého mazlíčka a vypustil ho. No jo, jenže ono tam pobíhalo, kvíkalo u každého vystoupení a všechno občůralo. A to mi ještě předtím ten majitel říkal, že tam mají speciální povrch podlah kvůli baleťákům. Takže když večer skončil, tak jsem vyfasoval hadr a kýbl a šel jsem vytírat.

Jak vybíráte lidi, kteří tam vystupují?

Ptám se lidí. Čtu, dívám se na internet, o kom se mluví. Hodně mě třeba zajímají různé žebříčky, třeba 30 pod 30 magazínu Forbes. Nebo na lidi, kteří vyhrávají ceny Podnikatele roku. Ty vždycky pozvu. Přitom je zajímavé, že zrovna tahle kategorie lidí nemá problém o svých neúspěších mluvit. Měl jsem tu třeba Zbyňka Frolíka, který před dvěma týdny mluvil, jak prodělal 100 milionů korun. To je docela vzácný. Nebo to beru tematicky, na 5. června ve spolupráci s firmou Avon připravujeme speciální večer Fandíme ženám. 

Co podle vás motivuje ty řečníky, aby se sebrali, a před neznámým publikem vypravovali o tom, co zkazili?

Asi se jim líbí koncept těch večerů, něco jim na tom nejspíš rezonuje. A pár lidí to mělo jako osobní katarzi. Jeden řečník tam třeba otevřeně přiznal, že ho vyhodili z firmy poté, co jim zpronevěřil nějaké peníze. To do té doby to přede všemi tajil. Po vystoupení mi řekl, jak moc to pro něj bylo osvobozující. Takže je to dost možná taková oboustranná terapie.

FuckUp Nights >>>

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1

', perex: '

Prezident Miloš Zeman se na Žofínském fóru zase rozpovídal. Nikoho sice tentokrát neposlal do tepláků jako vloni Zdeňka Bakalu, ani v Česku nehledal novičok, díky jeho moudrosti ale zase máme spoustu nových „idiotů“. Kromě komentátorů nově do hrdého klubu mentálů přibyli i sportovní komentátoři, ti kvůli komentování olympijské jízdy Ester Ledecké. Je škoda, že Zeman mezi idioty skromně nezahrnul i sebe, ve skutečnosti by jim totiž měl dělat předsedu.

', image: 'https://img.cncenter.cz/img/12/normal1050/4986174-img-milos-zeman-zofinske-forum-prezident-v0.jpg?v=0', views: 4558, title: 'Zoufalec týdne: Miloš Zeman. Komentář Petra Holce', imgCount: 7, type: 'wide gallery', url: 'https://www.info.cz/nazory/zoufalec-tydne-milos-zeman-komentar-petra-holce-30871.html' }, { id: 30343, date: '2018-05-19 06:00:00', body: '

-1

Link

Link

Link

Online reportáž se svatby můžete sledovat zde>>>

', perex: '

V sobotu čeká Velkou Británii další královská svatba. Ženit se bude druhorozený syn princezny Diany a prince Charlese Harry. Jeho vyvolenou je americká herečka Meghan Markleová a všichni napjatě očekávají, jak budou oslavy vypadat. Inspiruje se dvojice tradicí, nebo bude jejich sňatek naopak netradiční? Jisté ovšem je, že událost přítáhne velkou pozornost stejně jako se to povedlo u předchozích svateb členů britské královské rodiny.

', image: 'https://img.cncenter.cz/img/12/normal1050/4976045-img-svatba-velka-britanie-kralovna-kralovska-rodina-v0.jpg?v=0', views: 4393, title: 'GALERIE: Století královských svateb. Podívejte se na svatební dort Alžběty II. a zákulisí sňatku princezny Diany', imgCount: 32, type: 'normal', url: 'https://www.info.cz/magazin/galerie-stoleti-kralovskych-svateb-podivejte-se-na-svatebni-dort-alzbety-ii-a-zakulisi-snatku-princezny-diany-30343.html' }, ]; // Spust controller $('.main-article.next-article').nextArticleController({ articles: articles, mainArticleId: mainArticleId, nextArticleRenderer: { element: '.main-article.next-article', options: { renderCallbacks: [function(selectedArticle) { if (selectedArticle.type.indexOf('normal') < 0) $('.four-col.left.second').css({marginTop: 776}); }] } }, nextArticleLoader: { element: loaderSelector, options: { duration: 10 } }, scrollTarget: { element: loaderSelector, options: { tolerance: 200 } } }); }); })(jQuery);