Uprchli z Osvětimi, aby zachránili jiné. Před nacisty se vězni tři dny skrývali v hlíně | info.cz

Články odjinud

Uprchli z Osvětimi, aby zachránili jiné. Před nacisty se vězni tři dny skrývali v hlíně

Lidé v západním světě si ještě dlouho po vypuknutí války mysleli, že Adolfu Hitlerovi nejde o cílenou likvidaci Židů, ale pouze o jejich vysídlení kamsi na východ. Přestože se od počátku 40. let začala objevovat svědectví, že koncentrační tábory nejsou mírumilovnými sídlišti židovských obyvatel, ale místem k umírání, spojenci dlouho nevěřili. Oči mnohým pomyslně otevřela až takzvaná Vrbova a Wetzlerova zpráva, která obsahovala přímé svědectví o zrůdách nacistické mašinerie. Dva slovenští vězni z Osvětimi – Rudolf Vrba a Alfréd Wetzler – ji vytvořili v dubnu 1944 poté, co se jim povedlo přesně před 75 lety uprchnout z koncentračního tábora.

„Jestliže vězně na útěku dopadnou živého, oběsí ho před očima celého tábora. Jestliže ho ale najdou mrtvého, přinesou jeho tělo - ať je najdou kdekoliv - zpátky do tábora, posadí je u vstupní brány a do rukou mu vtisknou ceduli, na které stojí: ,Už jsem zase zpátky‘,“ popsali Vrba s Wetzlerem běžné praktiky nacistů v Osvětimi. Ve zprávě, která má 32 stran, podrobně popisují život v „továrně na smrt“ a odhadují počty vězňů, kteří za dva roky jejich pobytu v táboře zemřeli. Dospěli k číslu 1 765 000 mrtvých.

Když vězeň neudržel rychlé tempo, utloukli ho k smrti

Rudolf Vrba se narodil v roce 1924 v československých Topoľčanech do židovské rodiny jako Walter Rosenberg. V roce 1939 ho kvůli jeho víře vyloučili z bratislavského gymnázia. Přestože musel začít pracovat jako dělník, učil se doma sám anglicky. Když počátkem roku 1942 začaly deportace slovenských Židů do koncentračních táborů, rozhodl se utéct ze země. Chtěl se dostat do Velké Británie přes Maďarsko a dokonce se mu v březnu 1942 povedlo přejít hranice. Musel se ovšem ještě vrátit pro falešné doklady, bez kterých by tak dlouhou cestu pravděpodobně nezvládnul a při druhém pokusu byl zatčen.

Slováci pak Vrbu dopravili do sběrného tábora v Novákách a následně do nacistického koncentračního tábora Majdanek na předměstí polského Lublinu. „Dva plné dny jsme se učili, jak si sundávat a nasazovat čepici, když potkáme Němce. Potom jsme v lijáku hodiny nacvičovali nástup,“ popisoval ve zprávě Vrba. V Majdanku se ale příliš dlouho nezdržel, protože 30. června 1942 procházel už v Osvětimi vstupní branou s nápisem Arbeit macht frei (Práce osvobozuje). Zde se 18letý Vrba setkal s Alfrédem Wetzlerem.

Wetzler byl o šest let starší. Narodil se v Trnavě a v roce 1941 ho nacisté zatkli, protože byl zarytý antifašista a prováděl různé sabotáže. Přes sběrný tábor v Seredi se v dubnu 1942 dostal do Osvětimi, kde se zapojil do místního odboje. Přestože nacisté v táboře v plynových komorách usmrcovali vězně po tisících, Vrbovi a Wetzlerovi se zde podařilo navzdory těžké práci i šířícím se nemocem přežít dva roky.

„Uvedení prvního krematoria do provozu v březnu 1943 byli přítomni prominentní hosté z Berlína. Program se skládal ze zplynování a spálení 8 000 krakovských Židů. Hosté, jak důstojníci, tak i civilisté, byli výsledkem neobyčejně uspokojeni a speciální kukátko na dveřích plynové komory bylo v neustálém provozu. Chvály na nově postavené zařízení nebraly konce.“
Vrbova a Wetzlerova zpráva (1944)

„Úmrtnost byla tak vysoká, že každý den měla naše 200členná skupina 30 až 35 mrtvých. Mnoho z nich bylo během práce prostě bez nejmenšího důvodu umláceno k smrti dozorci - „kápy“. Mezery v našich řadách způsobené smrtí byly denně doplňovány vězni z Březinky. Naše návraty v noci byly mimořádně bolestivé a nebezpečné, protože jsme museli přes pět kilometrů vláčet své pracovní nástroje, palivové dříví, velké kotle a těla těch, kteří během pracovního dne zemřeli nebo byli zabiti. S tímto těžkým nákladem jsme museli udržovat rychlé tempo a každý, kdo vzbudil nelibost jednoho z kápů, byl nemilosrdně zkopán, ne-li dokonce utlučen k smrti,“ popisovali vězni ve zprávě po svém útěku.

Za dobu svého věznění v táboře vystřídali několik zaměstnání. Wetzler sbíral mrtvá těla a následně se stal písařem jednoho z táborových bloků. „Práce (písaře) je velice zodpovědná a své knihy musí vést s úmornou přesností, protože na kartotéčních lístcích je pouze číslo vězně, nikoliv jeho jméno. Chyba je smrtelná. Když například zapisovatel omylem zaznamená úmrtí - a to se vzhledem k vysoké úmrtnosti stává často - nesrovnalost se dá do pořádku jednoduše tak, že je zabit nositel odpovídajícího čísla. Opravy nejsou přípustné,“ líčil Wetzler bestiální praktiky v táboře.

Kdo se nemohl udržet na nohách, toho považovali za mrtvého a odklidili na hromadu

Vrba se dostal k práci v Aufräumungskommandu, mezi vězni přezdívanému „Kanada“. Zde třídil zabavené věci ostatních vězňů, oblečení, cennosti a veškeré osobní věci, které si s sebou přibalili do zavazadel na cestu, ze které se ale většina z nich neměla nikdy vrátit.

„Jednotka se skládala asi ze stovky židovských vězňů. Poslali nás na vzdálený konec tábora, daleko od našich spoluvězňů. Tam jsme našli obrovská skladiště plná batohů, kufrů a dalších zavazadel. Museli jsme každé zavazadlo otevřít a obsah třídit do velkých beden speciálně připravených pro každý druh zboží, to znamená hřebeny, zrcátka, cukr, kandované ovoce, čokoláda, léky a tak dále. Bedny se potom odnášely do skladu,“ vysvětloval Vrba.

Protože vězni pracující v „Kanadě“ se dostali k nedostatkovým věcem, často se je snažili při třídění ukrýt a použít pro sebe, nebo k výměnnému obchodu. Tresty za takové chování, pokud bylo odhaleno, bývaly fatální. Když kápo takto přistihl Vrbu, zmlátil jej do bezvědomí a vězeň jen zázrakem přežil. Po zotavení musel pracovat na rampě, kde měl za úkol vyklízet vagóny po nově přivezených vězních.

„Během noční směny jsem se poprvé stal svědkem toho, jak se zachází s transportem, který přijel. V transportu, který jsem viděl, byli polští Židé. Po mnoho dní nedostali žádnou vodu, a když se dveře nákladních vagónů otevřely, dostali jsme rozkaz vyhnat je ven hlasitými výkřiky. Byli krajně vyčerpaní, asi stovka z nich zemřela během cesty. Žijící museli nastoupit do pětistupu. Naším úkolem bylo vyložit z vagónu mrtvé, umírající a zavazadla. Mrtví, to znamená každý, kdo se nemohl udržet na nohách, byli složeni na hromadu,“ líčil Vrba.

Tři dny přečkali v ukryté jámě mezi dozorci. Pak uprchli na svobodu

Oba vězni začali o útěku prý uvažovat v druhé polovině roku 1943. Samozřejmě si chtěli zachránit vlastní život, ale zároveň chtěli varovat veřejnost a také spojence, co se v nacistických táborech děje. Doufali, že pokud se lidé dozví, že nacisté vraždí nevinné, mohli by se vzbouřit natolik, že by teror musel přestat. Přestože do té doby se už někteří uprchlí vězni pokoušeli podat svědectví o funkci a podobě koncentračních táborů, veřejnost jim nevěřila a jejich výpovědi se nijak masivně nerozšířily.

Nacisté samozřejmě nechtěli, aby se o jejich praktikách kdokoli dozvěděl. Obyvatelé okupovaných území tak mohli žít v klidu s vědomím, že Židé se pouze přesidlují kamsi na východ a nebudou tedy bránit jejich deportacím. Ti, kteří nacistickou „péči“ za branami táborů zakusili, se z nich zase nikdy neměli dostat ven a pokud jim dozorci dovolili napsat domů – například v táboře v Terezíně – obsah psaní byl před odesláním pečlivě kontrolován, aby neprozradil nic z pravé podoby tábora.

„17. prosince 1942 bylo v Březince postupně popraveno 200 mladých slovenských Židů, kteří pracovali v tzv. „speciálním komandu“ na plynování a spalování odsouzených na smrt. Byli popraveni proto, že připravovali vzpouru a útěk. (…) Muži, kteří patřili k tomuto komandu, žili odděleně. Lidé se s nimi stýkali jen zřídka, kvůli strašlivému zápachu, který kolem sebe šířili. Kromě toho byli vždycky špinaví, strádali hladem, napůl zdivočelí a neobyčejně brutální a nemilosrdní. Nebylo neobvyklé vidět, jak jeden z nich zabíjí druhého. Ostatní to považovali za vzrušení, změnu. Potom se jenom jednoduše nahlásilo, že číslo to a to zemřelo.“
Vrbova a Wetzlerova zpráva (1944)

I proto nacisté své koncentráky velice pečlivě střežili a Osvětim nebyla výjimkou. Tábor byl obehnán ostnatým drátem, který byl pod elektrickým proudem, a dozorci ve strážních věžích hlídali, aby se k němu nikdo ani nepřiblížil. Pokud viděli vězně za povoleným prostorem blízko drátů, stříleli.

Tábor takto obtáčely dva takzvané strážní řetězy, respektive vnitřní a vnější okruh. „Vězeňské ubytovny, pokud je možné takové slovo použít, uvnitř tábora pokrývají vlastní plochu přibližně 500 na 300 metrů a jsou obehnány dvojitou řadou betonových sloupů. (…) Mezi dvěma řadami sloupů jsou v rozestupu 150 metrů pět metrů vysoké strážní věže vybavené kulomety a světlomety. (…) Tento systém se nazývá „malý (nebo vnitřní) strážní řetěz“. (…) V poloměru asi 2 000 metrů je tábor obehnán druhou obrannou linií zvanou „velký (nebo vnější) strážní řetěz“, kde jsou také každých 150 metrů strážní věže. Mezi vnitřním a vnějším strážním řetězem jsou továrny a další dílny,“ popsali po útěku oba vězni.

Právě tato dvojitá střežená zábrana měla zajistit, aby se nikdo nemohl nepozorovaně dostat až za hranice tábora. Hlídky se ovšem na jednotlivých řetězech střídaly, a to byla chvíle, kterou Vrba s Wetzlerem využili.

Mezi vnitřním a vnějším okruhem si za pomoci dalších vězňů vybudovali skrýš – vyhloubenou jámu maskovanou hromadou dříví. Tam si ukryli potraviny, civilní šaty i další věci potřebné na cestu. Když se při apelu 7. dubna 1944 zjistilo, že dva vězni chybí, spustil se poplach. „Posádka vnějšího strážního řetězu (po útěku vězně) zůstává na věžích tři dny a tři noci, potom se předpokládá, že se vězeň dostal přes dvojitý okruh. Následující noc jsou hlídky z vnějšího okruhu staženy,“ popsali Vrba s Wetzlerem. Právě ty tři noci přečkali společně pod dřevem a 10. dubna 1944 ráno překročili v té době nestrážený vnější okruh. Byli na svobodě.

Židé nechtěli svědectví o bestiálním teroru věřit. Vyslýchali oba uprchlíky odděleně a porovnávali i detaily

Po několika dnech cesty se jim podařilo dostat přes hranice na Slovensko do Žiliny, kde kontaktovali zdejší představitele židovské obce. 25. dubna 1944 tak vznikla z jejich svědectví první ucelená zpráva o poměrech v nacistických koncentračních táborech. Museli samozřejmě prokázat důvěryhodnost svých slov, proto byly Vrba a Wetzler vyslýcháni odděleně a následně jejich výpovědi porovnávány i v podrobnostech.

Židé za pomoci odboje začali 32stránkovou zprávu šířit, což kvůli nedostatku psacích strojů znamenalo i její ruční přepisování. Začátkem června 1944 se povedlo zprávu dostat do Švýcarska, k rukám Američanů i na stůl představitelů československé exilové vlády v Londýně. BBC a New York Times o ní ovšem informovali až v druhé polovině června 1944, když už měsíc probíhaly masové deportace maďarských Židů do Osvětimi. Na následný nátlak papeže a světových státníků byly ale další deportace zastaveny a odhaduje se, že díky tomu přežilo až 200 tisíc Maďarů. Bylo to poprvé, kdy se doslova v celém světě mluvilo o svědectví dvou Slováků, kteří přežili koncentrační tábor a uprchli, aby před tamními podmínkami mohli varovat ostatní. 

Nacisté se přesto dál snažili balamutit společnost tvrzeními, že jejich tábory jsou jen jakýmisi židovskými sídlišti, kde mohou Židé v klidu žít za dostatečného přísunu potravin v hezkých ubikacích. K tomuto účelu využili 23. června 1944 i návštěvu Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně. Před jednodenní prohlídkou tábora, které se měla účastnit tříčlenná delegace, nacisté pečlivě zametali stopy po svém nelidském chování.

V květnu 1944 z Terezína nechali odvést 7 500 vězňů do Osvětimi, aby ghetto nevypadalo přeplněné. Vězni museli upravit a zvelebit ulice, které narychlo dostaly kromě číselného označení i normální názvy. Vznikly také obchody, kavárny a dokonce škola, ve které se ovšem nikdy neučilo. V den návštěvy si museli vězni obléct své nejlepší šaty a mrzáci a nemocní nesměli opouštět baráky. Tato novodobá Potěmkinova vesnice a falešná idyla dokonce zůstala zachována na záběrech, které se měly stát součástí nacistického propagačního filmu. Mnohými znevažovaná Vrbova a Wetzlerova zpráva se ale po válce stala jedním z důkazů v Norimberských procesech proti válečným zločincům.

Slovensko oba hrdiny ocenilo až po jejich smrti

Rudolf Vrba se v roce 1944 přidal k partyzánům, po jejichž boku bojoval až do skončení války. Poté vystudoval lékařskou vysokou školu a stal se odborníkem na studium cukrovky a biochemie mozku. V roce 1958 odešel z Československa do exilu a působil v Izraeli, Kanadě a ve Spojených státech.

Alfréd Wetzler se také po útěku zapojil do odboje. Po válce se živil jako redaktor, od 50. let pak jako dělník. V roce 1970 odešel do invalidního důchodu. O svých zkušenostech z Osvětimi napsal pod pseudonymem Jozef Lánik knihu Oswienčim, hrobka štyroch miliónov ľudí.

Také Rudolf Vrba napsal o svém příběhu knihu Utekl jsem z Osvětimi. V Česku ale poprvé vyšla až v roce 1998, 35 let poté, co vyšla poprvé v Anglii. „Když tu po 35 letech konečně vyšla, novináři se mě ptali, jak vnímám skutečnost, že se na její vydání muselo tak dlouho čekat a že knížka, jež vyšla v Anglii, Kanadě, Holandsku či v Německu (dokonce několikrát), tady vychází až teď. Odpověděl jsem jim, že znám jednoho pána z Nazaretu, který je celkem známý a uznávaný po celém světě, ale ne doma, a na uznání čeká už dva tisíce let… Co je proti tomu nějakých třicet pět let,“ uvedl Vrba v roce 1999 v rozhovoru pro Lidové noviny.

I Wetzler měl především po roce 1968 problémy s režimem. Zemřel v roce 1988. Vrba jej přežil o 28 let, pohřben je v kanadském Vancouveru. Oficiálních ocenění své mateřské země se ale nedožili. Slovenský prezident Ivan Gašparovič jim oběma udělil státní vyznamenání až v roce 2007 in memoriam.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Hra o trůny (Game of Thrones)

Redakce INFO.CZ pro své čtenáře připravila tematický speciál k poslední řadě seriálu Hra o trůny (Game of Thrones). Zájemci si budou moci před osmou sérií postupně připomenout postavy i dosavadní odvysílané epizody a dozví se o všech nových trailerech a spoilerech, které vyjdou najevo. Premiéra osmé řady se uskuteční 14. dubna 2019 (v Česku 15. dubna ve 3 hodiny ráno).

O seriálu Postavy Rody Shrnutí epizod Herci Knihy Mapa Titulky Trailer Stolní hry Jak to dopadne? Fotografie z 8. série Cestujte po stopách Hry o trůny

Game of Thrones s08e01 - shrnutí prvního dílu

Články odjinud