V táboře v Letech vraždili Češi, proto se o tom nemluvilo, tvrdí romský aktivista a syn pamětnice | info.cz

Články odjinud

V táboře v Letech vraždili Češi, proto se o tom nemluvilo, tvrdí romský aktivista a syn pamětnice

„Ono se mluví hlavně o židech a o Osvětimi. Ale že tady byl na území Československa tábor pro Romy, který vedli Češi, to se nezmiňuje. Za komunismu to bylo tabu,“ vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ romský aktivista Čeněk Růžička, který je také prezidentem Výboru pro odškodnění romského holocaustu v ČR. Od roku 1997 bojuje za to, aby na místě bývalého cikánského tábora v Letech u Písku, kde mu zemřeli příbuzní, nestál vepřín. Nyní se mu to zřejmě po dvaceti letech podaří. Začátkem prosince jeho dlouholeté snažení ocenil i americký velvyslanec, který mu za aktivistický několikaletý boj udělil cenu Alice Garrigue Masarykové. Růžička ale nemá nyní v plánu odpočívat a informace o táboře v Letech a vzpomínky pamětníků chce šířit i dál na školách a přednáškách. „Dozorce prý vybírali podle toho, aby byli otrlí a nesnášenliví vůči Romům, aby se s nimi nepárali. Když se v táboře narodilo děťátko, dozorce ho vzal za nohy a ponořil do kádě s vodou. Z 36 novorozenců, kteří přišli na svět v táboře, přežil jediný,“ dodává Růžička.

V koncentračním táboře v Letech u Písku byla uvězněná Vaše maminka a zemřel tam Váš dědeček a nevlastní sourozenec. Kdy jste se o tom poprvé dozvěděl?

Mně to máma za komunismu neřekla. Vždycky, když naši před dušičkami jeli do Letů, tak nám řekli, že jedou do Liberce, takže jsme to nevěděli. Já jsem to zjistil až v roce 1997 od Markuse Papeho (poznámka: německý spisovatel, který se věnuje problematice rasismu a diskriminace). Kontaktoval mě, a když mi to řekl, tak jsem mu nevěřil a myslel jsem, že je to nějaká manipulace. Odvezl mě ale do Letů k bráně a ukázal mi tam archivní dokumenty, které to potvrzovaly. Tam se mi obrátil celý dosavadní život vzhůru nohama. Tam u toho prasečáku, kde trpěla moje rodina, jsem si uvědomil, co jako Rom v této společnosti znamenám. Zahynul tam můj děda i maminčino děťátko. Říkal jsem si, jak je možné, že nám Češi povraždili naše lidi a ještě tady nechali postavit prasečák. Hrozně jsem se naštval. Tam jsem se zapřísahal, že to tak nenechám a ten prasečák musí zmizet.

Jak Vaše matka reagovala, když jste jí řekl, že víte, že byla v Letech?

Ten den, když jsem se to dozvěděl, tak jsem pospíchal domů. Když jsem přišel, tak se mě maminka ptala, kde jsem byl. A já jsem řekl pravdu. Maminka si sedla naproti mně, začala plakat a řekla mi, že se bála, aby mě nezavřeli, proto mi to neřekla. Nechtěla mě stavět proti tomuto národu. Tábor totiž vedli Češi, i dozorci, kteří vězně mlátili, byli Češi. Já jsem se pak postupně všechno dozvídal.

Vaše maminka se do tábora dostala za poměrně dramatických okolností…

Od roku 1940 zakázaly úřady Romům kočovat. V srpnu 1942 byl pak proveden soupis všech „cikánů, cikánských míšenců a osob žijících po cikánském způsobu“. V obcích Romům vyčlenili místo, kde je nechali žít v maringotkách. Celé romské rodiny pak musely chodit na četnické stanice, kde jim měřili hlavy a zkoumali barvu očí. To bylo hrozně ponižující. Jednou byla moje maminka s malým dítětem mimo vesnici, a když se pak vrátila tam, kde bydleli, tak tam nikoho nenašla, protože všechny už odvezli do tábora. Vydala se proto za starostou. Ten jí řekl: „Bětko, je to špatný, odvezou vás do Letů.“ On se ji ale snažil zachránit, tak ji naložil i s tím děťátkem a jeli do Boleslavi, do nemocnice na infekční oddělení, kde měl svého kamaráda primáře. Tam byla schovaná asi dva dny. Nějaký udavač z vesnice ale prozradil, že se tam skrývá. Nejdřív pro ni přijeli četníci, ale protože to byli Češi, tak si s nimi ten primář nějak poradil. Ale druhý den už přijeli Němci a tam už nebylo úniku. Takže ji naložili a odvezli do Letů.

Historie tábora
Tábor v Letech u Písku vznikl v srpnu 1940 jako kárný pracovní tábor. Později se z něj stal sběrný tábor, od srpna 1942 pak cikánský koncentrační tábor. Ten fungoval do května 1943, kdy byl uzavřen a vězni přesunuti převážně do vyhlazovacích táborů. Lety u Písku prošlo dle záznamů celkem 1 308 lidí, nejméně 327 jich zde zahynulo, včetně 241 dětí.

Co se dělo potom?

Ta anabáze přijetí byla hrozná. Dozorci ji mlátili, protože byla rozrušená, když jí vzali dítě. Ona totiž nevěděla, že budou všichni bydlet odděleně. Tam byli chlapi zvlášť, ženy zvlášť a děti taky. Dozorce vzal mojí mamince její děťátko a řekl jí, že ho jen někde vyšetří. Ale to byla jen taková léčka, aby tolik neprotestovala. Už ho nikdy neviděla. Nejhorší to v táboře bylo samozřejmě pro ty děti, které oddělili od rodičů. Podle záznamů v Letech zemřelo 241 dětí, ale ty čísla mohou být ve skutečnosti i mnohem vyšší.

Situaci značně zkomplikovala i epidemie tyfu…

Když vypukla nákaza, tak dozorci utekli a tábor hlídali zvenčí, aby ho nikdo neopouštěl. Jen skupina vězňů byla vyčleněná na to, aby chodili vyzvedávat jídlo na určené místo. Mrtvé nikdo neevidoval, takže čísla zemřelých mohou být ve skutečnosti vyšší. Podle historiků zde zemřelo 326 lidí, dle obecní kroniky to ale mělo být až 600 lidí. Ti, kteří tábor přežili, ale hovoří ještě o větších počtech. Nejdřív mrtvé pochovávali na hřbitov v Mirovicích, jenže proti tomu lidé začali protestovat, tak těla začali pohřbívat vedle nynějšího prasečáku. A ostatky jsou tam dodnes.

Přemýšlíte o exhumaci, nebo nějaké identifikaci ostatků pomocí DNA?

Exhumaci si nepřejeme. My bychom chtěli hrob odkrýt, ale s vyzvednutím těl nesouhlasíme. Potřebujeme se ale ujistit, kde naši lidé leží, takže potřebujeme ten hrob minimálně odkrýt. To se ale může dít pouze za naší přítomnosti, abychom dohlédli na to, že bude dodržená nějaká pieta. Archeologové vytipovali asi pět míst, kde by ostatky v okolí tábora mohly být, ale místo, kde je v současnosti pomník, mezi nimi není.

Stát by měl vepřín odkoupit. Máte už představu, co by mělo vzniknout na jeho místě?

Já jsem si říkal, že by tam mohly zůstat dvě budovy toho bývalého prasečáku. Že by to tam bylo jako memento zhovadilosti komunistického režimu. Jinak je samozřejmě potřeba prasečák zbourat, místo rekultivovat a osadit hezkým trávníkem. Dle plánků pak označit, kde budovy tábora stály, a dát tam nové informační tabule a propojit to se stávající naučnou stezkou. Měl by se tam zveřejnit také letský domácí řád, který vypovídá o podmínkách v táboře.

Prezident Miloš Zeman dlouhodobě vystupuje proti odkupu vepřína. Nedávno zopakoval, že by se 450 milionů, které stát za objekty dá, měly použít spíše na vzdělávání romských dětí. Jak se na tento argument díváte?

Vzdělávání dětí je jedna věc a tábor druhá. A oba tyto problémy by se měly řešit zároveň. To nejde vybírat jen to, nebo to. Obě věci jsou pro nás důležité a nelze mezi nimi volit.

Za zrušení vepřína jste bojoval 20 let. Kdy myslíte, že ve Vašem snažení nastal zásadní zlom?

Určitě to byl vliv zahraničních politiků a organizací, které odsoudily, že v místě bývalého tábora stojí prasečák. S Markusem Papem jsme také napsali Simonu Wiesenthalovi (lovec nacistických válečných zločinců, pozn. red.), ten hned reagoval a napsal naší vládě výzvu, ve které bylo napsáno „241 zavražděných dětí vás žaluje“. Začali jsme také na místě organizovat pietní akty, začali tam jezdit velvyslanci a začalo se o tom mluvit. Paradoxně tomu zájmu také hodně pomohl Andrej Babiš. (Poz. red.: Babiš loni při návštěvě regionu zpochybnil tábor v Letech tvrzením: „To co píší v novinách, ti blbečci, že tábor v Letech byl koncentrák, to je lež, byl to pracovní tábor. Kdo nepracoval, šup a byl tam.“)

Myslíte si, že povědomí se lepší? Chodíte na besedy do škol. Ví studenti o romských táborech?

Situace ve školách se příliš nemění. Já jsem původně chtěl objet v Praze 70 základních a středních škol. Nakonec se mi podařilo asi 20. S řediteli není lehké pořízení. Vymlouvají se na to, že mají hodně nabídek, kterými jsou zaplavení, a děti na to v rozvrhu nemají čas. Já s dětmi mluvím otevřeně, ale zároveň se vše snažím dávat do souvislosti se vztahem Čechů a Romů dnes.

S jakými ohlasy studentů se setkáváte?

Když začnu mluvit, tak se mi děti mění před očima. Když skončím a má být přestávka, tak se ptám, jestli si děti chtějí odpočinout a ony většinou řeknou, že ne. Několikrát se mi stalo, že mezi těmi žáky byli i rasisté. Mají zvláštní otázky a průpovídky. Často se ale stává, že takové žáky okřiknou sami spolužáci. Normálně s nimi začnou diskutovat a úplně je uzemní. Já jsem byl dřív vůči mládeži hodně skeptický, ale tohle mě dost těší. Mladí mají hodně informací a přehled a příjemně mě to překvapuje.

Existuje podle Vás možnost, že povědomí o útrapách Romů za protektorátu se s nastupující generací bude zlepšovat, jste optimista?

To neumím posoudit. Nejen u nás, ale i v celé Evropě můžeme teď pozorovat vzestup stran extrémní pravice. Já mám spíše strach, aby se ta situace neopakovala. Neumím si představit, jak by to dopadlo, kdyby někteří lidé dostali moc a nemuseli nést zodpovědnost. Nevím, co by se s námi dělo, ale možná by to bylo ještě horší než za války a obrátili by se proti nám i normální lidé. Tu nenávist stále cítím na vlastní kůži. Ale my, Romové, máme práh citlivosti někde jinde. Já jsem zvyklý, že když jedu v autobuse, tak místo vedle mě zůstane prázdné až do doby, než se celý vůz zaplní. Potom si možná ke mně někdo sedne. To už přehlížíme. Snažíme si to nebrat a myslíme si svoje.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud