Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

„V tý době to jinak nešlo,“ říká Ringo Čech o tzv. antichartě. Další díl Příběhů 20. století

1080p720p360p

V dalším dokumentu z šestnáctidílného televizního cyklu „Příběhy 20. století“ se tvůrci (režisér Viktor Portel a scenárista Adam Drda) věnují okamžikům okolo tzv. anticharty. Ve filmu promlouvají ti, kteří prohlášení podepsali i ti z „druhého tábora“.  

Na známých archivních snímcích z České televize z 8. ledna 1977 defilují umělci, kteří se sešli v Národním divadle, aby vyjádřili svou podporu socialismu a odsoudili „ztroskotance a samozvance“, kteří zformulovali a podepsali prohlášení Charty 77. Herci Pešek, Sovák, Kopecký, Filipovský, Werich a mnoho dalších. Někteří později tvrdili, že netušili, co podepisují. O zhruba měsíc později už ale hudebníci, shromáždění za stejným účelem v Divadle hudby, museli dobře vědět, co se po nich bude chtít.

Mnozí z těch, kteří „provolání čs. výborů uměleckých svazů“ podepsali, tvrdili, že to udělat prostě museli. Ale bylo to opravdu tak? Ve filmu vzpomíná třeba chartista a v roce 1977 uklízeč ve Stavovském divadle, Miroslav Jirounek: „Jediný, kdo to z divadla nepodepsal, byl Ilja Racek. A kupodivu v tom divadle zůstal, nebyl postižen, hrál dál.“

Během filmu divák sleduje osobní vzpomínky několika lidí, kteří vyprávěli pro sbírku Paměť národa – i přesto, že jde vlastně o „mluvící hlavy“, díky technice natáčení Eye Direct, střihu a různosti záběrů je zážitek svižný a vizuálně zajímavý. Promlouvá tu tentokrát více lidí a pestrost vzpomínek je určitě k dobru věci.

Hudebník Michal Prokop bez obalu a upřímně přizná, že měl prostě strach, neměl dost odvahy jít do undergroundu a svého času během normalizace „zpíval v podstatě sračky“. O svém podpisu anticharty mluví s otevřeností a lítostí, okamžik popisuje jako své životní selhání. Divák vidí, jak je mu trapně. A pocit ponížení se z obrazovky rozlévá i na něj.

„My jsme věděli, že to nemuseli udělat,“ říká ve filmu vrchní zemský rabín a signatář Charty 77 Karol Sidon a dodává: „ale taky jsme věděli tu cenu, kterou by za to museli zaplatit. Ale třeba by už tenkrát tolik zaplatit nemuseli…Oni vlastně zaplatili – byli tím poznamenaní až do smrti.“

Ve vzpomínkách novináře Karla Hvížďaly se objeví třeba edice Objektiv nakladatelství Albatros, kde pomáhal pod pseudonymem publikovat například Jiřímu Dientsbierovi a dalším autorům, kteří oficiálně psát nesměli. Hvížďalovo přiznání, že tzv. antichartu podepsal, možná někoho z diváků překvapí. Podle jeho slov to bylo ze všech tlaků „to nejmenší zlo“ a nakonec také důvod, proč se rozhodl z Československa odejít. „Uvědomil jsem si, že bych musel pořád dál ustupovat a ztratil bych se sám sobě.“

Diváka pravděpodobně nejvíc „nadzdvihne ze židle“ Fratišek Ringo Čech. Úmyslně lže (tvrdí, že z divadla utekl, oproti tomu je ale na archivní fotografii zachycen nad dokumentem s tužkou v ruce), na druhou stranu ale o lecčems mluví úplně bez obalu. Jak v kapele živil deset hudebníků, měl za ně zodpovědnost, a tak raději s režimem spolupracoval. O to, že někdo jiný nemůže hrát a zpívat, je nespravedlivě souzen nebo zavírán do vězení, se nezajímal. Ve všem má jasno, zdá se, že ničeho nelituje.

Skvělé jsou výpovědi Kanaďana Paula Wilsona, někdejšího zpěváka kapely Plastic People of the Universe a překladatele. Možná proto, že byl právě roku 1977 z Československa vyhoštěn a dál naši normalizaci pozoroval už ze svobodného světa, má k věcem více přímočarý přístup. A velice dobře „vyhmátl“ podstatu: anticharta nebyla jen jednorázová akce, byl to vlastně celý systém, a jen ve větším měřítku zhmotnění toho, co se tady dělo pořád.

V dokumentu běží záběry tehdejšího Rudého Práva, kde zveřejňovali nekonečné seznamy všech loajálních umělců, kteří provolání čs. výborů uměleckých svazů proti Chartě podepsali. Jak je ve filmu trefně poznamenáno – komunisté vedli masivní kampaň proti dokumentu, který nesměl být zveřejněn. Člověku je při pohledu na archivní záběry těžko a zase se neodbytně vkrádají myšlenky na to, jak bychom si všichni počínali dnes. Zda bychom, a kolik z nás, zase zažívali ponížení.

 „V tý době to jinak nešlo,“ říká suverénně do kamery František Ringo Čech. Ale šlo, pomyslí si leckterý divák. Další podstatnou otázkou, která se s dokumentem znovu objevuje, je naše vyrovnání se s tím, co se dělo. Ve filmu rovnou zazní i odpověď: žádná velká reflexe masivního projevu loajality vůči KSČ se v nových poměrech nekonala. Jednoduše se vykročilo k dnešku.

TV Příběhy 20. století, díl 6. – Ponížení. Režie: Viktor Portel, scénář: Adam Drda. Dokumenty, které vycházejí z nahrávek pro sbírku Paměť národa, vysílá ČT v neděli v 18.15 hod. večer. Reprízy jsou v pondělí 19.15 a ve středu v 18.00 na stejném kanále. Všechny už odvysílané díly najdete v iVysílání České televize.

 

 

 

Kouká jako vyvoraná myš, nebo hledí jak žaba z kyšky? Mapy ukazují, jak se napříč ČR liší používání slov

Některá slova patří do nářečí nebo jsou pevně spojená s určitým regionem, třeba šufánek (naběračka) či zapackovat (klopýtnout). Co ale třeba slova jako koukat se, dívat se a hledět – máte pocit, že je jen tak volně zaměňujeme nebo volíme třeba podle formálnosti situace? Ve skutečnosti byla nebo jsou všechna tato slova regionálně vázaná.

Neznamená to sice, že by se v určité oblasti používalo výhradně jen jedno z nich, ale jsou oblasti, ve kterých je znatelná tendence volit některé z nich častěji.

U trojice slov koukat, dívat, hledět je současná situace podobná té původní nářeční. V Čechách i na Moravě se díváme, ale v Čechách se navíc často i koukáme. Na střední a východní Moravě a v části Slezska navíc i hledíme. Rozdíly se zachovávají i v ustálených spojeních kouká jako vyvoraná myš nebo hledí jak žaba z kyšky.

 

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají • Foto https://syd.korpus.cz/

Link

Co děláme, když nás tlačí čas? V severní polovině Čech a také v části Moravy se pospíchá, kdežto v jihozápadní části Čech se častěji chvátá. Na východě Čech se spěchá, což dříve plynule přecházelo ve středomoravské spíchá, které ale dnes slyšíme už jen výjimečně.

V Českém jazykovém atlasu najdeme zaznamenané i další zeměpisné rozdíly u běžně užívaných slov, které však už v dnešní mluvě nejsou tak patrné. Zatímco v severovýchodní polovině Čech a na severní a severozápadní Moravě se říkalo, že je člověk bojácný, v jihozápadní polovině Čech a na jihozápadní a střední Moravě se používalo spíš označení bázlivý.

 

Je bojácný, nebo bázlivý?

Je bojácný, nebo bázlivý? • Foto Český jazykový atlas, Ústav pro jazyk český AV ČR 2012, http://cja.ujc.cas.cz

Link

Člověku bez pokrývky hlavy se říkalo v severovýchodní polovině Čech vlasatý, v jihozápadní prostovlasý. Když se někomu nechtělo pracovat, byl na většině území Čech prostě líný, ale na jižním okraji lenivý a na Moravě lenošný nebo dokonce shnilý (což se používá dodneška).

Porovnání dalších dvojic slov najdete v aplikaci SyD Českého národního korpusu

Další mapy, které ukazují, jak odlišnou mají lidé tendenci používat obecně známá slova naleznete na webu Reflex.cz. 

 

Komunální volby 2018 se blíží. Aktuální informace i zpravodajství o sestavování politických koalic naleznete zde>>>

-1