Válka mezi partyzány: Český zběh se podílel na masakru německých vojáků, popravu zajatců nedovolil | info.cz

Články odjinud

Válka mezi partyzány: Český zběh se podílel na masakru německých vojáků, popravu zajatců nedovolil

Dvacetiletý Alois Dubec, voják vládního vojska, v roce 1944 dezertoval v italských horách k partyzánům. Účastnil se s nimi boje u vesnice Borno severovýchodně od Milána, kde partyzáni zmasakrovali asi třicet německých důstojníků. Byli to prý převážně techničtí specialisté kráčející na tajnou poradu. Dva vojáky wehrmachtu, jejich předsunutou stráž, partyzáni bez výstřelu zajali a po bitvě je chtěli popravit. Zkroušení zajatci prosili o milost. Zastal se jich Alois Dubec a dostal je na starost. Jeho vzpomínky přinesly Příběhy 20. století Českého rozhlasu Plus.

Alois Dubec se narodil 28. června 1923 ve Vlachově Lhotě na Valašsku do osmičlenné rodiny rolníka, který hospodařil zhruba na dvou hektarech půdy. Pro malého Aloise byl největším vzorem nejstarší bratr sloužící u četníků. Alois od dětství toužil stát se vojákem nebo policistou. A tak, když mu bratr v roce 1941 poradil, jak se vyhnut nucenému pracovnímu nasazení v říši, neváhal. Osmnáctiletý Alois se přihlásil do tzv. vládního vojska.

Vládní vojáci, kterým se v protektorátu posměšně přezdívalo Háchovi Melody Boys, často místo policejní činnosti stavěli v Praze protipožární nádrže, v létě pomáhali na žních, měli na starost hlášení náletů.

Na konci května 1944 vycvičený voják Alois Dubec nastoupil s jednotkou do vlaku na trase Plzeň - Mnichov - Insbruck - Trident - Verona. Umístili ho k jednotce u Milána, kde střežili jeden úsek železniční trati. Spřátelil se s místní rodinou.

„Většina Italů byla protifašisticky zaměřená. Povídali jsme si a vyplynulo, že bychom s několika dalšími rádi odešli k partyzánům. Při druhé návštěvě mi jeden z nich přislíbil, že jeho mladší bratr nás k nim odvede,“ vypráví Dubec, který při noční službě s několika přáteli svrhli těžké kulomety do řeky a odešli do hor k italským partyzánům.

Československá armáda během nacistické okupace
Československou armádu nacisté po okupaci rozpustili. Aby se neřeklo, že již nejsme samostatným státním útvarem, vzniklo nařízením 1. července 1939 tzv. vládní vojsko pod německým velením a jako formální součást německé branné moci. Ve vládním vojsku, které dle nařízení mělo „zajišťovat vnitřní bezpečnost a pořádek“, sloužilo šest tisíc vojáků, kteří tvořili dvanáct praporů dislokovaných v Praze, Rakovníku, Písku, Benešově, Kutné hoře a na dalších místech. Dvanáctý prapor sídlil v Lipníku nad Bečvou, kde sloužil i Alois Dubec. Jedenáct praporů vládního vojska, celkem pět tisíc mužů, bylo v květnu 1944 vysláno do Itálie ke strážní službě pod velením wehrmachtu. Během pár měsíců uteklo k partyzánům asi šest set českých vojáků.

„Starším jsme nic neřekli. Ne, že bychom jim nevěřili, ale měli doma rodiny, a věděli jsme, že by s námi nešli. Utekli jsme v noci v deset hodin večer, další den jsme se za dne schovávali v kukuřici. Došli jsme do oblasti Schilpario ovládané italskými partyzány, Němci do té oblasti nechodili. Byli jsme tam s ´garibaldiny´, to byla organizace s komunistickou orientací, ale nijak nás nepřesvědčovali. Krátce po nás dorazila další skupina Čechů přímo z velitelství vládního vojska. Dohromady nás v oblasti bylo kolem dvaceti Čechů,“ říká Dubec. Partyzánská jednotka prý čítala něco přes stovku mužů.

Masakr u vesnice Borno

V horách s partyzány strávil pan Dubec několik měsíců. Dodnes ho pronásledují vzpomínky z masakru u vesnice Borno: „V horském zámečku se konala jakási konference německých důstojníků. ´Hände hoch!´ Sahali po zbraních, tak se muselo střílet, začal masakr. Bylo to my nebo oni. Jeden z nich utekl. Pronásledoval jsem ho. Ze vzdálenosti asi dvaceti metrů jsem se zastavil a střelil ho. Došel jsem k němu, chrčel, od úst pěna, otočil jsem ho a vzal jsem mu peněženku. Tak to tam chodilo. Bylo v ní asi 800 lir, tudíž skoro nic, za to jsme mohli mít tak dvě lahve vína. Vzal jsem si tu peněženku do Anglie, kde mi ji pak někdo ukradl, měl jsem tam pět liber. Říkal jsem si, tak to máš za to, že jsi mu ji vzal,“ vypráví Dubec, který v peněžence kromě peněz našel i fotku jeho dětí a manželky.

Bylo mu líto, že ho zabil, ale pak se dozvěděl z vysílání BBC, která o bitvě informovala, že jeden z důstojníků utekl a potvrdilo se to prý i později z odborné literatury: „Byl jsem rád, že jsem ho nezabil. Jen zranil.“

Zastal se zajatců a dostal je na starost

Během bitvy u Borna partyzáni zajali dva vojáky wehrmachtu, kteří jako předsunutá hlídka doprovázela německé důstojníky. Po bitvě se partyzáni usnesli, že je zastřelí. Vojáci plakali a prosili o milost, že se blíží konec války a chtějí se přidat na jejich stranu.

Aloisi Dubcovi se jich zželelo. Zastal se jich. Velitel partyzánů je tedy ušetřil, ale s podmínkou, že je Češi budou mít na starost, hlídat je ve dne v noci. Dubec říká, že to byla strašná kalvárie, dohlížet na ně, tahat je do kopců, dávat pozor, svazovat a podobně. Ale netrvalo to dlouho. Když se přiblížila zima, italští partyzáni se rozpustili, odešli domů.

„V zimě prostě nebojovali. Odešli za svými rodinami. A my Češi z vládního vojska jsme zůstali sami. Takže jsme se dohodli, že přejdeme hranice do Švýcarska. U jedněch horských jezírek jsme se zastavili a ostatní se dohadovali, co s těmi dvěma zajatci, že je zastřelí a hodí do jezera. Já jsem říkal, nedělejme to. Tak jsme je táhli až k hranicím.“

Italští převaděči je dovedli do neutrálního Švýcarska do uprchlického tábora, kde s nimi přebývali i dva zajatci, ze kterých se stali uprchlíci jako z Čechů: „Švýcaři se k nám chovali slušně, sběrný lágr byl čistý, žilo v něm asi 150 lidí devatenácti národností. Při distribuci jídla vznikaly problémy. Hlavně Poláci a Rusové se rvali. Při rozdělování jídla nadržovali svým. Nakonec osazenstvo tábora odhlasovalo, že jídlo mají rozdělovat Češi, že my nebudeme nikomu nadržovat. Tudíž jsme se měli docela dobře,“ vypráví Dubec, který se přihlásil do československé zahraniční armády, která se tam tvořila.

Český konzul Kopecký zajistil vojákům šest franků na den a cestu do Paříže. Dubec krátce vedl v kasárnách základní výcvik pro nováčky. Hlásil se jako mnozí další k letectvu do Anglie. Ze stovky přihlášených vybrali pět zájemců. A Dubec byl mezi nimi. Odcestoval do anglického Southendu, kde do konce války absolvoval pilotní výcvik u RAF. Nasazen do akce nebyl, výcvik nedokončil, protože válka skončila. V srpnu 1945 se s českými letci RAF vrátil do Československa.

Měl být stíhačem, stal se horníkem

Po válce se hlásil k letectvu, chtěl létat jako stíhač, ale vzhledem k tomu, že neměl ani maturitu, nařídili mu vrátit se do školy a začít svoji vojenskou kariéru od úplného začátku. Myšlenky, že by někdy létal, se vzdal, prošel topografickým kurzem a přijal místo ve Vojenském zeměpisném ústavu.

Krátce po komunistickém puči v roce 1948 ho jeho kolega, jistý štábní kapitán, přesvědčený komunista a místní kádrovák z přátelství varoval, že zápaďáky a zvlášť příslušníky RAF budou velmi brzy vyhazovat a pronásledovat, a ať raději sám zažádá o propuštění z vojenské služby. Pomohl mu zařídit inženýrské místo geometra u národního stavebního podniku Stavoprojekt.


Vzpomínky plukovníka Aloise Dubce zaznamenali redaktoři pro projekt Paměť národa. Už takřka dvacet let lidé z obecně prospěšné společnosti Post Bellum sbírají příběhy pamětníků. Zdokumentovali jich víc než pět tisíc. Paměť národa vzniká z příspěvků především od drobných soukromých donátorů a sponzorů. Pomozte jim i vy. Staňte se členem Klubu přátel Paměti národa, nebo si vyberte podporu podle vašeho gusta zde.


V roce 1949 na jakési celozávodní schůzi byl před shromážděnými třemi stovkami kolegů prohlášen za antisocialistický západní živel, který svojí socialistickou uvědomělost může prokázat pouze tvrdou dělnickou prací a byl vyhozen. Do roku 1968 pracoval v lomu, dolech, na stavbách, jako stavební dělník, horník, dlaždič. Časem se vypracoval na vedoucího pracovní čety a získal si respekt, protože rozuměl inženýrským plánům a odhaloval chyby v nákresech.

V roce 1968 krátce po srpnové okupaci utekl do Švýcarska: „Na hlavním nádraží v Praze nám zaměstnankyně drah říkala: ´Ne abyste se do toho srabu vraceli.´ Vedle ní stál Rus s automatem. To člověk nezapomene, to se vryje do paměti,“ vzpomíná Alois Dubec, kterého komunistické soudy v nepřítomnosti odsoudili na dva roky a sedm měsíců nepodmíněně. Švýcarsko vítalo techniky s otevřenou náručí. S přítelkyní se usadili v kantonu Thurgau, kde se vzali. Alois Dubec pracoval až do důchodu na stavbách jako technik.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud