Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

„Váš syn je nepřítel lidu.“ Komunisté uštvali i staré rodiče politických vězňů

„Váš syn je nepřítel lidu.“ Komunisté uštvali i staré rodiče politických vězňů

Za protirežimní odboj svých dětí musí zaplatit i jejich rodiče. Tak komunisté rozhodli. „Je ti, matko, osmdesát let? Nejsi odpovědná za syna? Ale kdež! Jsi! Stáří neomlouvá! Špatně jsi, matko, potomka vychovala.“ Mnoho z rodičů vězňů zažilo vystěhování, výpověď z práce, výslechy na StB, šikanu, omezení sociální a zdravotní péče.

Jitčin táta byl v komunistickém lágru a tátovi rodiče, tj. Jitčina babička s dědou, pocítili plnou vahou mstu za odboj jejich syna. Měli dřív v Praze u Vltavy nádherně vybavenou domácnost. Babička mohla servírovat na stříbrném nádobí. Nosila zlaté náušnice a prsteny s brilianty a další šperky. Děda byl před válkou šéfem jednoho odboru v Živnobance a vydělával hodně.

Po odsouzení syna je komunisté vykázali do menšího bytu ve Vršovicích. Jejich první stěhování; zima 1951. A také první stěhovací nápor na Jitčinu mámu, která hodně pomáhala; vlastně na ní ležela většina práce, babička měla zlomenou ruku. Spoustu nábytku a věcí z původního bytu si prarodiče nemohli nechat. Prostě se nevešly.

Text je zkrácenou kapitolou z knihy Jizvy zůstávají – dědictví zla stále živé Lubomíra Vejražky. HlídacíPes.org zveřejňuje texty z knihy se souhlasem vydavatelství i autora. V sérii už vyšlo: Úvod autora, 1. díl, 2. díl3.díl a 4. díl.


Leccos museli rozprodat. Stejně tak zlato a stříbro, které ovšem zpeněžovali nikoli kvůli prostoru; z výtěžku uhradili pokutu za syna. Těžko ji mohla zaplatit máma Jitky, neměla vůbec žádné jmění. Všeho se zbavovali narychlo a pod cenou. Babička se s Vršovicemi a ztrátou majetku těžce vyrovnávala.

Osud jménem „Táhněte pryč!“ však nekončil. Hlavní zkáza měla teprve přijít. Ve Vršovicích pobyli pár měsíců, když jim přišel příkaz odejít do severního pohraničí na pomezí Lužických hor a Českého Švýcarska.

Okupace 1968 - emigrace

Vetřelci z Prahy

Druhé stěhování prarodičů: léto 1951. Máma se s nimi na sever nejprve jela podívat. Vlakem. Do Děčína, pak dalším vlakem přes Benešov nad Ploučnicí dál do hor. A ještě jeden vlak. A autobus na závěr. Čtyři hodiny cesty. Do neznáma. Do kdovíjakého prostředí.

Dorazili na místo, viděli vesnici, prohlédli bydlení a byli zdrceni. Doufali, že se do Prahy někdy vrátí? Nebo si připadali, jako by se dívali na cizí příběh? A tudíž jim ne zcela docházelo, jaká změna se odehrála?

Odchod do Lužických hor? Pro Jitčinu mámu mnohem více práce než při prvním stěhování. Skutečně ji to vyčerpalo. Přesun nikoli o pár, ale o sto padesát kilometrů. Babička musela oželet další krásné kusy nábytku, šli opět do menšího. Prarodiče se ocitli ve vilce u lidí, kterým národní výbor přikázal vzít je do podnájmu. Za vetřelce z Prahy vůbec nebyli rádi.

Ve vilce zůstali prarodiče dva tři roky. Pak se rodina majitelů rozrostla a babička s dědou museli pryč. Třetí vynucený zvrat; 1953/54. Pro mámu pak třetí nutnost pomoci jim. Úřady je umístily do vily po německém továrníkovi, kde bydleli manželé – oba soudruzi. Pracovali na národním výboru. K prarodičům se chovali nadřazeně, pohrdlivě a dávali jim najevo, jak moc jsou jim na obtíž.

Pro Jitčinu mámu znamenalo trojí stěhování nejen časové vypětí. Nejen vždy být obětavě k ruce tchyni. Nejen vytřídit nábytek a další věci, které se nevešly, nejen uložit nádobí, prádlo a jiné do krabic a pak vybalit. Také si platila cesty na sever a penězi pomáhala i jinak. Snad nejhorší pro ni byla nutnost stále znovu prociťovat se starými jejich bol, utěšovat je a burcovat v nich víru v lepší budoucnost.

Oni totiž byli naprosto paralyzováni. To na mámu působilo, trápila se spolu s nimi. Přitom jí samé se pochroumal život a sama potřebovala pomoc. Místo dočerpání vlastních sil ale síly vydávala, a ty chyběly. Máma jim ale své úsilí za svého manžela, jejich syna, věnovala ráda.

Speciál INFO.CZ Srpen 1968

Z pražské kavárny do pohraničí

Na severu čekalo babičku s dědou úplně jiné bytí než v Praze. Neplatilo nic, co bývávalo. A nešlo jen o nouzi. Především se ocitli zeměpisně daleko od domova a uvízli tam. Nemohli se vymanit. Do Prahy hodiny a hodiny cesty, jízdenky drahé. Telefony nebyly. Jediné spojení – dopisy. Cítili se odříznutí.

Lidé ve vsi se k nim nechovali vždy přátelsky. Sousedé v prvním i druhém bydlení byli vyloženě nepříjemní. Komunisté prarodičům připomínali politické pozadí uvěznění jejich syna. Další jim, Pražákům, škodolibě a se záští přáli nucené opuštění hlavního města.

Ani s lidmi zcela neutrálními si babička s dědou zprvu příliš nerozuměli. Místní totiž měli úplně jinou mentalitu, než ti, na koho byli zvyklí v Praze ve své vrstvě. Oni, Pražští, dlouho nenašli cestu k vesnickým. A obráceně – vesnice je nepřijala a měla pro ně podezíravé pohledy. Babička s dědou prostě nezapadli a zůstali cizorodí.

Jitčina babička se od dětství měla dobře. Její matka byla krejčovou a vlastnila prosperující módní salon. Pak se dobře vdala a žila v bohatství. S Jitčiným dědou často cestovali. Měla služku, v bytě vše naklizené. Často chodila do kavárny povídat si s jinými obdobně postavenými ženami. O to víc ji příchod nouze a vykázání na sever zkrušily. S novým bydlištěm se smiřovala o to hůře, že byla psychicky na dně z uvěznění syna. Se severem se nesžila nikdy. Pro ni navždy nepřátelské prostředí, v němž se cítila nešťastná a ochromená.

Děda poznal v životě nouzi. Byl totiž sirotkem, vychovaly ho dvě tety. Sám se musel živit při studiích. Proto, ačkoli v dospělosti dlouhá léta žil blahobytně, snášel nový stav lépe než babička. Navíc uměl německy a často hovořil s neodsunutými Němci. Také chodil malovat turistické značky na stromy. Byl vitálnější. Našel si, na rozdíl od babičky, záchytné body. Zvykl si těžko, ale zvykl.

Sever bral jako životní realitu. Ale i na dědovi se prostředí podepisovalo. Fyzicky chátral. Vliv mělo i kouření. V neposlední řadě vrůstání do nových poměrů znesnadňoval i jejich věk. Žádní třicátníci plní života.

720p 360p
Komunisté vymírají tempem 7 lidí denně. Kolik jich bude za 20 let?

Dědu uštvali

Jednoho dne, dávno po jejich smrti, Jitce nedalo srdce a rozjela se na sever. Ponořila se do prostředí, kde prarodiče rozhodnutím KSČ uvízli. Představila si babičku a v ten okamžik přímo hmatatelně pocítila její hrůzu poté, co se dozvěděla o zatčení syna a pak o příkazu vystěhovat se. Vnímala neštěstí jejího života v dalekém kraji. Naprosto jasně zakusila drtivý úder, jaký babička na stáří utrpěla. V mládí to Jitka nemohla pochopit.

Těžko by babičce někdo mohl vysvětlovat moudrosti: Vše tíživé, co v životě přichází, přijímej ve světle a řeš to aktivně; nic si neber osobně; nenech se vysát nespravedlností; lidé překonali horší věci. Jsou totiž okamžiky, které jsou pro určitého jedince nad jeho síly. Kdo neměl dar vstřebat drtivý životní převrat, ten se mohl usoužit…

Štvát, a pokud možno uštvat rodiče a manželky svých odpůrců, to byla metoda komunistů. Z Jitčina rodu nejkrutěji odskákali persekuci režimu právě tátovi rodiče. Strádali v nitru a následně pak scházeli fyzicky. Babička bývala často nemocná a ocitala se opětovně v nemocnici. Děda v tu dobu hospodařil sám a vždy o něco víc zestárl, vždy ztratil další síly. Když se takhle jednou babička ze špitálu vrátila, byl už tak vetchý, že ji hned v nemocnici vystřídal. A domů už to nestihl. Když umíral, v babičce hlodala rakovina.

Hon trval rok za rokem, až do konce jejich života. Soudruzi neměli slitování. Uštvali je. Uštvali jednoho starého chlapa a jednu starou ženskou, kteří je ničím neohrozili.

Msta na dědovi dokonána. Tak. Aspoň se dožil návratu syna. Jiným rodičům jediného syna popravili anebo se nevrátil z propadliště lágrů. Anebo zemřeli dřív, než se dostal na svobodu.

Stále to ale bylo soudruhům málo. „Už nemáš dědu? Tvůj problém. Máš moc velké bydlení! Zmiz jinam!“ Pro babičku čtvrté vynucené stěhování. Šedesátá léta. Čtvrtá pracovní a finanční zátěž pro Jitčinu mámu. Zajistit stěhováky, zabalit, rozhodnout, kterých věcí se zbavit, protože se nevejdou do nového, mnohem menšího bytu, vybalit.

Lovná zvěř

Několik cest na sever. Opět babičku utěšovat. Tentokrát už hodně, hodně chlácholit. Vždyť byla o pár let starší. Vždyť jí nedávno umřel manžel! Vždyť prodělala těžkou nemoc! Rakovinu! Zničená, ubitá. Kde najít síly? Nic na jejím chatrném stavu nezměnila skutečnost, že nový byt byl slunný.

Stará paní – vynikající lovná zvěř! Ten slunný byt se totiž zalíbil nějakému soudruhovi. Tedy – pryč s ní! Pátá změna bydliště. A pátá povinnost pro Jitčinu mámu. Byt opět menší, dvě místnůstky. V koupelně si mohla zatopit v kotli na vodu, ale nepoužívala jej, ani vanu. Neuměla si do ní totiž sama vlézt a nedokázala si donést uhlí. Strádání stále pokračuje. Chodila jí pomáhat sociální pracovnice, Němka. Babička na její výpomoc přispívala.

Babičku bydlení v osamocení a bez pomoci zmáhalo. Jitčina máma a táta ani Jitka za ní nezvládali jezdit často. Velká vzdálenost, spousta jiných starostí. Do Prahy jít babička nemohla. Byt by jí komunisté nedali, vždyť ji vyhnali. Máma Jitky s mužem a svými rodiči ji přijmout nemohli; sami žili ve stísněných poměrech. Přijet? Ano. Pobýt? Ano. Ale ne zůstat napořád. Zůstala v podstatě sama. Rozhodla se proto odejít do domova důchodců. Domov spravovaly jeptišky a ona jim důvěřovala. Máma Jitky pošesté asistovala.

Pro Jitčinu mámu bylo psychicky nesmírně vyčerpávající vidět babičku, jak se na konci života harcuje do místnosti s dvanácti železnými postelemi. Každá ze starých žen měla jednu plechovou skříňku. Babiččin majetek se smrskl na jeden hrníček, pár drobností, trochu prádla a župan. Právě tak do té malé skříňky. Víc z rodinného majetku nezůstalo. Jak si mohla žít na stáří, kdyby komunisté nenastolili totalitní režim a kdyby šel děda do důchodu jako úspěšný člověk!

Tlustá kniha hříchů komunistů

Tak domov důchodců. Dvanáct starých žen, pokašlávání, chrčení, převalování, cesty na WC, vrzání postelí.
Vnímala své postavení s pocitem prohry, zmaru? Žehrala na osud a proklínala komunisty? Bylo by to vše pochopitelné. Vždyť oni ji srazili z blahobytu na železnou postel, na jednu z dvanácti postelí na jednom pokoji. Anebo už byla stářím a sérií zničujících událostí otupělá a lhostejná a jen čekala na smrt?

Jeptiškám dávala měsíčně padesát korun na mši. Jitčin táta se na to díval nesouhlasně. Přitom jeptišky obecně velmi uznával – velmi dobře se o něj staraly ve vězeňské nemocnici. Ale možná to tak bylo dobře. Kdyby jeptišky od babičky tu padesátikorunu nevzaly, byla by možná smutná. (Ta suma – tehdy velké peníze, vyšší bankovka byla už jen stokoruna.)

Je hezké žít na konci existence v poklidu a důstojně. Ne vždy to vyjde. Zašmodrchá se osud, zazlobí zdraví, něco se přihodí v rodině a lidé se odcizí. Ale babička – to byl jiný případ. Ji zničily nikoli její chyby, nikoli smůla, nikoli zdraví. Ji zničili komunisté. Jednoznačně, nepochybně, neoddiskutovatelně.

Srpen 1968

V tu samou chvíli, kdy ona nastupovala do domova důchodců, si funkcionáři KSČ žili velmi dobře. Mnohem lépe než průměrný občan a dalekosáhle lépe než babička. A stále ničili mnohé obyvatele této země. Dál pěli svou píseň o spravedlnosti, rovnosti, hojnosti, zářných zítřcích. Dál nás pod cenou prodávali Sovětům.

Babička se zabydlovala, běžný člověk v Československu nevěděl nebo nechtěl vědět o lidech, které komunisté likvidovali. Jí a dědovi bylo za éry KSČ hůře než za války pod vládou nacistů. Toto konstatování není zmenšováním nacistického zla. Toto konstatování je jen popis důsledků vlády KSČ pro jedny staré lidi, kteří straně vůbec nic neudělali.

Soudruzi jejich příběhem zaplnili jednu stranu temné tlusté knihy, jež po jejich čtyřicetiletém panování zůstala v knihovně národa. Msta režimu, teď už definitivně, skončila v roce 1970, kdy babička v domově důchodců zemřela.

Text původně vyšel na webu HlídacíPes.org. Publikujeme ho se souhlasem redakce.

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

Praha Brno Ostrava

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718