Vyprávíme jako Vikingové, proto vás baví islandské filmy, říká pro INFO.CZ Erlingsson | info.cz

Články odjinud

Vyprávíme jako Vikingové, proto vás baví islandské filmy, říká pro INFO.CZ Erlingsson

Islanďané si po staletí vyprávěli příběhy, a proto jejich filmy zaujmou na celém světě. I tak si vysvětluje celosvětový úspěch nejsevernější evropské kinematografie islandský režisér Benedikt Erlingsson, s nímž INFO.CZ mluvilo při prvním pražském uvedení jeho nového filmu Žena na válečné stezce. Mimochodem snímku, který vyhlásil Evropský parlament za film roku. Příští týden vstupuje do českých kin.

Paradoxní je, že Islanďanů je sice jen 350 tisíc, přesto jejich filmy fungují v mezinárodním kontextu daleko lépe než ty české. V tom posledním dokonce hraje i někdejší starosta Reykjavíku. A rovnou islandského prezidenta. Ale postupně.

Nejprve je potřeba říct, že Island své filmy významně dotuje. V současnosti má podporu na starosti Islandské filmové centrum. To navázalo na dřívější filmový fond založený již v roce 1979, jehož příspěvky umožnily, aby na Islandu začaly vznikat regulérní filmy.

Jak ale pro INFO.CZ popisuje právě Benedikt Erlingsson, státní subvence zdaleka nestačí. Příkladem může být právě jeho prvotina O koních a lidech. Stála totiž 3,2 milionu eur a z větší části ji pokryly příspěvky režisérova otce a rodiny.

Jak už je jasné z výše popsaného, skutečná islandská kinematografie se zrodila poměrně nedávno. V 80. letech se sice začínají objevovat první drobné náznaky pozdějšího úspěšného fenoménu, ale opravdový průlom znamenal až film Děti přírody, který v roce 1991 natočil režisér Friðrik Þór Friðriksson. Ten je v současnosti pravděpodobně nejznámější tváří islandského filmu, a to nejen jako režisér, ale také coby kameraman, herec a producent.

Film, který bavil Evropský parlament

V posledně zmíněné roli producenta výrazně přispěl rovněž ke vzniku prvního dlouhometrážního filmu Benedikta Erlingssona. Ten se nejprve proslavil jako divadelní režisér a herec, aby v roce 2013 vstoupil také do filmového světa již zmíněným snímkem O koních a lidech, k němuž rovněž napsal scénář. Jeho velmi suverénní debut získal mnohá mezinárodní ocenění a s úspěchem jej uvedl také karlovarský festival.

A úspěch zaznamenává i jeho druhý film, úderně nazvaný Žena na válečné stezce, který do českých kin přichází poslední lednový den. V polovině měsíce jej shlédli první tuzemští diváci v rámci přehlídky severských filmů SCANDI a podle dosavadních ohlasů se zdá, že si je autor svým rafinovaným prolínáním vážných témat s poněkud subverzivním humorem opět získal. Ostatně české publikum není jediné, které Benedikta Erlingssona ocenilo – vloni získal na festivalu v Cannes za tento snímek hlavní cenu sekce Týden kritiků a obdržel třeba i cenu LUX Prize Evropského parlamentu za nejlepší film roku.

Islanďani si pořád pomáhají

Filmaři spolu na ostrově úzce spolupracují a právě to je podle Erlingssona významným faktorem, který přispívá k rozvoji tvůrčího prostředí. V zemi se zhruba 350 tisíci obyvatel je to zjevně nezbytný předpoklad. Podíváme-li se do filmových databází, zjistíme, že se islandští filmaři aktivně účastní projektů svých přátel a kolegů. Patrné je to například na již vzpomínaném snímku O koních a lidech. Být malým národem tak může paradoxně i v globalizovaném světě znamenat výhodu.

Výhodou je také rozvinutá tradice ústního vyprávění, které je pro islandskou kulturu určující již od dob, kdy začal být tento drsný ostrov v severním Atlantiku osidlován. Benedikt Erlingsson přiznává, že jej ústní předávání příběhů dlouhodobě hluboce zajímá, a své předky považuje za skvělé vypravěče. Ostatně udržení posluchačovy či divákovy pozornosti pokládá při vyprávění příběhů za klíčové.

Úspěch islandských filmů na mezinárodní scéně pak Erlingsson přičítá rovněž tomu, že severští tvůrci jsou schopní vycházet z témat, která rezonují jejich kulturou a prostředím, ale současně jim dokáží vtisknout globální podobu a tvář, která je srozumitelná i zahraničnímu publiku.

Bývalý starosta Reykjavíku jako islandský prezident

Tento přístup je ostatně patrný i ve filmu Žena na válečné stezce. Točí se kolem industrializace a využívání dosud nedotčené krajiny. Pro Islanďany jde o mimořádně citlivou otázku, protože jsou v posledních letech stále častěji konfrontováni se zájmy nadnárodních společností a zahraničních investorů, kteří tuto řídce osídlenou zemi vnímají jako ideální prostor pro realizaci svých mnohdy dosti velkolepých plánů.

Nejdříve na západě a poté i v odlehlých oblastech na východě ostrova tak postupně vzniklo několik hliníkáren a vodních elektráren, proti nimž stále hlasitěji vystupují mnozí místní obyvatelé i významné osobnosti islandského veřejného života, jako je například zpěvačka Björk. Na druhou stranu si i samotní Islanďané uvědomují, jaký význam tyto zahraniční investice znamenají pro blahobyt jejich země, jejíž export je ze třetiny tvořen právě surovým hliníkem a která se před deseti lety stala jednou z nejviditelnějších obětí ekonomické krize.

Benedikt Erlingsson se tohoto tématu zhostil s jemným nadhledem, nadsázkou a mnohdy podvratným humorem, současně si však jeho film zachoval naléhavost, která divákovi nedovolí, aby jej rychle vytěsnil z paměti. K prožitku bezesporu přispívá skvělá představitelka hlavní (dvou)role Halldóra Geirharðsdóttir, o níž režisér prohlásil, že hraje s tak velkým nasazením, že bylo potřeba ji neustále hlídat, aby se nevyčerpala.

O Erlingssonově smyslu pro humor vypovídá také skutečnost, že všech rolí, které jsou spojeny s autoritou, třeba politiků, policistů či dozorců ve vězení, se chopili komici. Roztomilým partem je tak například postava islandského prezidenta, kterého ztvárnil i u nás známý komik Jón Gnarr, jenž v letech 2010 až 2014 poněkud překvapivě, ale přitom velmi úspěšně zastával funkci primátora Reykjavíku. Třeba je tato myšlenka jedním ze skrytých poselství filmu, který nás nabádá, abychom i o vážných věcech přemýšleli hravě a s nadhledem.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud