Vzpomínky na soudruhy z NDR léčí. Penzisté s demencí jsou díky nim jako čamrdy | info.cz

Články odjinud

Vzpomínky na soudruhy z NDR léčí. Penzisté s demencí jsou díky nim jako čamrdy

Pečovatelský dům Alexa v Drážďanech se rozhodl, že svým pacientům, kteří trpí demencí, zlepší kvalitu života. A usiluje o to originálním způsobem. Díky inovativní metodě, která v nich víří vzpomínky staré několik desítek let, se pacienti nejen cítí lépe, ale dokáží věci, kterých už dávno nebyli schopni.

Gertruda Bauerová a Gerda Noacková jsou dvě staré dámy žijící v drážďanském pečovatelském domě. Obě navíc spojuje jejich diagnóza: trpí Alzheimerovou chorobou. Toto nevyléčitelné degenerativní onemocnění napadá lidskou paměť, a to především tu krátkodobou. Existují ale způsoby, jak podobným pacientům pomoci.

V pečovatelském domě Alexa se je ošetřovatelé snaží vrátit tam, kde jim bylo nejlépe – do minulosti. V jejich případě to znamená, že se ve svých vzpomínkách vrací hluboko do dob, kdy ještě existovala Německá demokratická republika (NDR). Pacienti tak podle odborníků na pár chvil získají pocit, že svým vzpomínkám opět vládnou.

„Lidé s demencí mají obvykle velmi dobrou dlouhodobou paměť, krátkodobá ale nefunguje. Nemusí vůbec poznávat svoje příbuzné, blízkou rodinu nebo přátele. Pokud si vybaví vzpomínky staré několik dekád, dokáží popsat i jemné detaily,“ říká Ursula Beerová, která v pečovatelském domě pracuje.

„Z počátku jsme netušili, jak bychom mohli našim klientům vrátit ztracenou vitalitu,“ dodal pro Washington Post ředitel domova Günther Wolfram. „Lidé s demencí mají často pocit, že neovládají svůj vlastní život a neví, co si mají sami se sebou počít.“

Obvyklou formou terapie je předkládaní předmětů, které pacienti často používali v zaměstnání. Tedy pokud býval pacient kadeřníkem, není nic jednoduššího, než mu do rukou vložit nůžky. V praxi se ale ukázalo, že tato metoda funguje jen za předpokladu, že člověk svou práci skutečně miloval, což se na území bývalé NDR nestávalo moc často.

V Drážďanech k těmto účelům proto používají specifičtější metodu. Když si Günther Wolfram koupil východoněmecký skútr ze šedesátých let, začali mu jeho pacienti nadšeně vyprávět, co všechno na tomto stroji oni sami prožili. A tak začal postupně nakupovat předměty, které byly za minulého režimu běžně k dostání. V jednom z pokojů tak vznikl jakýsi retro obývák, ve kterém se pacienti mohli potěšit pohledem na staré rádio, reklamu na zmrzlinu, fén nebo dokonce dávno neplatný pas.

Wolfram i jeho tým si za nedlouho všimli, že pacienti, kteří chodili do pokoje, který jim připomněl Německo, jak ho znávali, začali více pít a jíst nebo si došli bez pomoci na toaletu, což předtím podle Wolframa nedokázali. Jedna z pacientek dokonce začala všem ostatním klientům sama pomáhat. Navíc se s nimi dělí o příběhy – vypráví například, jak poprvé vyjela do západního Německa a objevila kiwi. Se smíchem pak dokončuje historku s tím, že přemýšlela, proč tam mají tak legrační brambory.

Šedesátými lety ale pečovatelský dům neskončil, zanedlouho totiž obdobně vybavil další místnost, která se věnuje létům sedmdesátým, aby dopomohla místním pacientům k dalším vzpomínkám.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud