Z Kubiše a Gabčíka udělal opilce a lenochy. Pannwitz tím chtěl zakrýt vlastní neschopnost | info.cz

Články odjinud

Z Kubiše a Gabčíka udělal opilce a lenochy. Pannwitz tím chtěl zakrýt vlastní neschopnost

Heinz Pannwitz byl u brutálních výslechů českých odbojářů, kteří pomáhali ukrývat parašutisty Jana Kubiše a Josefa Gabčíka. Vynucoval jejich doznání, pečlivě poslouchal a pravděpodobně si i zapisoval. Byl totiž vyšetřovatelem útoku na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, který po akci parašutistů zemřel. Celá událost byla tehdy absolutním selháním pražského gestapa, které nedokázalo útok předvídat a zabránit mu. Úkolem Pannwitze bylo naopak dokázat, že nacisté z pražské úřadovny gestapa udělali vše, co bylo možné, a zároveň potřeboval vykreslit parašutisty i jejich spolupracovníky jako odporné živly, kteří obětovali svůj život ne z lásky k vlasti, ale vlivem fanatického pobláznění a z důvodu mamonu. Pannwitz tak na konci vyšetřování atentátu na Heydricha sepsal překroucenou zprávu o útoku, které ale možná stále někteří lidé bezvýhradně věří.

„Rodina Kubišova je v Dolních Vilémovicích počítána mezi obyvatele s duševně nejnižší úrovní a již kvůli popsaným okolnostem požívá velice špatné pověsti. (…) Rodiče (Josefa Gabčíka, pozn. red.) jsou oba negramotní a o vývoj svých dětí se starali jen málo – ty byly ve své životní dráze odkázány zcela na sebe. Otec František Gabčík žil několik let v Americe a v roce 1920 se vrátil zpět do vlasti. Je sociálně-demokratického smýšlení a vždy projevoval uvědoměle čechofilské postoje,“ popisoval Pannwitz ve své závěrečné zprávě rodiny obou parašutistů výsadku Anthropoid. Vylhané informace měly sloužit k odsouzení osob obou vojáků. A ačkoli autorem textu byl nacista, podobné informace se posléze snažili šířit i komunisté, kterým se nehodilo parašutisty vyslané z Velké Británie jakkoli velebit.

Takzvaná Pannwitzova zpráva se do Československa dostala už před rokem 1989, kolovala mezi historiky a nadšenci a byla jedním z mála dokumentů o útoku z 27. května 1942, který byl tehdy k dispozici. A ačkoli někteří ji stále považují za pravdivou, archivář Vojtěch Šustek ve své edici dokumentů Atentát na Reinharda Heydricha odhalil velkou část lží, které první verze zprávy obsahuje.

„František Gabčík (otec parašutisty Josefa Gabčíka, pozn. red.) pracoval před první světovou válkou jako horník v Argentině a USA a ušetřil tolik peněz, že nejen dostatečně zajistil svou rodinu, ale dokonce ještě daroval značnou sumu peněz na Zlatý poklad Československé republiky. Skutečnost, že parašutistův otec nebyl analfabet, dokládá také jeho dopis z 8. srpna 1945, v němž žádá o zaslání úmrtního listu syna Josefa,“ vysvětluje například Šustek. Kdo byl autorem těchto lží o českých hrdinech, které se udržely i mnoho let po jeho smrti?

Ze zámečníka předním nacistou v Praze

„Heinz Pannwitz se narodil 28. listopadu 1911 v Berlíně jako nemanželský syn zemského rady Egona Slavika a Pauliny Pannwitzové. Vychovávala jej pouze matka. Vyučil se strojním zámečníkem a pracoval v oboru. Od svých 20 let byl ale nezaměstnaný. Dodělal si maturitu a následně začal ve Vratislavi a Berlíně studovat filosofii a teologii. Studium ale nedokončil. V roce 1935 nastoupil prezenční službu u Wehrmachtu a od roku 1937 začal pracovat jako kriminální komisař-čekatel u berlínské kriminální policie,“ popisuje pro INFO.CZ Pannwitzovu cestu k bezpečnostním složkám historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Jan Zumr.

V té době byl Pannwitz už členem SA, kam vstoupil roku 1933. V roce 1937 se stal členem NSDAP a následující rok přestoupil k SS. Nadřízení si navíc všimli jeho zápalu a vyslali ho do Berlína, kde si měl doplnit vzdělání na důstojnické škole v Charlottenburgu. Po jejím dokončení se ihned dostal do Prahy, kde se stal důležitým člověkem zdejší řídící úřadovny.

Reinhard HeydrichReinhard Heydrichautor: archiv Blesku, INT

„Tvrdil, že do protektorátu se nechal přeložit na vlastní přání. Jako kariérista možná počítal s tím, že mu dobrovolné převelení na okupované území pomůže v dalším pracovním postupu,“ předpokládá Zumr. Pannwitz tedy začal sloužit na pražské úřadovně, kde se stal vedoucím oddělení, které mělo na starosti potírání sabotáží a atentátů. To ale nebyla jeho jediná funkce. „Následně převzal velení referátu, který se zabýval přečiny příslušníků strany a nakonec velel ještě také referátu, který se zaměřoval na boj s německou pravicovou opozici. Postupně tedy převzal vedení tří referátů, což z něj dělalo jednoho z nejdůležitějších úředníků pražského gestapa,“ vysvětluje historik.

Do Prahy se Pannwitz přestěhoval i se svojí rodinou, manželkou a třemi dětmi. „Bydleli v ulici Belcrediho 76 na Letné. Jednalo se o luxusní komplex budov Molochov, který byl dostavěn roku 1938. Šlo o perfektní ubytování, kde bydleli i další nacistické špičky,“ vysvětluje Zumr. Jako vedoucí referátu potírání atentátů měl Pannwitz poměrně klidnou práci a první tři roky jeho služby byly celkem poklidné. Podle Zumra se zabýval hlavně vyšetřováním sabotáží na železnici a ve zbrojním průmyslu. Fatální moment ale pro Pannwitze nastal ve chvíli, kdy parašutisté výsadku Anthropoid Jan Kubiš a Josef Gabčík 27. května 1942 v jedné libeňské zatáčce hodili bombu na auto se zastupujícím říšským protektorem Heydrichem…

Gabčíka popsal jako opilce a odbojáře jako společenskou spodinu. Brutálním výslechům dohlížel osobně

„Ještě týž den byla sestavena komise, která měla atentát vyšetřit. Pannwitz byl postaven do jejího čela jakožto vedoucí referátu majícího atentáty na starosti. Komise sestávala z nejlepších kriminalistů pražské řídící úřadovny a z dalších úřadoven z Německa byli převeleni ještě další odborníci k posílení této skupiny,“ vypočítává historik.

Ani největší odborníci ale nebyli Pannwitzovi vůbec platní. Ani tři týdny po útoku neměli žádnou informaci o tom, kdo za ním stojí a kde se ukrývá. To jim prozradil až výsadkář Karel Čurda, který 16. června 1942 na gestapu udal nejen parašutisty, ale i další členy odboje, kteří jim pomáhali. Z nich už gestapáci vymlátili místo úkrytu výsadkářů v kostele svatého Cyrila a Metoděje v Resslově ulici.

„Pannwitz byl osobně přítomen útoku na kostel, kde se výsadkáři skrývali. Určitě se také účastnil výslechů zadržených spolupracovníků, kteří při nich byli týráni. Po ukončení akce byl navržen na mimořádné povýšení a stal se z něj kriminální rada a SS-Hauptsturmführer. Pannwitz je také autorem závěrečné zprávy o atentátu, která obsahuje řadu objektivních informací, ale zároveň je třeba zdůraznit, že do zprávy propašoval řadu polopravd, nebo i vyslovených lží,“ upozorňuje Zumr.

Pannwitz líčí parašutisty jako lidi nízkých mravů, kteří holdovali alkoholu, šlo jim pouze o peníze a snadno podléhali sexuálním pudům, které je vzdalovaly od jejich skutečného úkolu v protektorátu.

„Atentátník Josef Gabčík byl známý jako samotář a dobrodruh, který rád čte laciné dobrodružné romány. Neměl přátele a platil za vysloveného opilce. Jeho charakter dokresluje i to, že mu chyběla sebekázeň a svou výplatu opakovaně rozházel a že se často objevoval na pracovišti podnapilý,“ psal například Pannwitz. Tyto charakterové vlastnosti byly v přímém rozporu se svědectvími jeho blízkých i kolegů. Vyšetřovatel atentátu ale potřeboval oba muže i jejich společníky vylíčit jako příslušníky společenské spodiny a ne jako hrdiny.

„Pannwitz i další gestapáci ale mysleli i sami na sebe. Atentát byl pro úředníky pražského gestapa naprosté fiasko. Měli být připraveni ho překazit, a proto museli vytvořit dojem, že atentátu nešlo zabránit a do zprávy tak uvedli, že udělali vše, co šlo,“ dodává Zumr. Pannwitz napsal svou závěrečnou zprávu 25. září 1942. Několik týdnů předtím byl také přísedícím u stanného soudu, který odsoudil k smrti biskupa Gorazda, Vladimíra Petřka, Jana Sonnevenda a Václava Čikla, kteří poskytli parašutistům úkryt v kryptě kostela. Za jejich smrt tak nese Pannwitz přímou odpovědnost.

Přesunul se do Finska, Německa i Francie. Rodinu ale nechal v luxusním bytě na Letné

Pannwitzova pokroucená zpráva ale zřejmě nezafungovala tak dobře, jak doufal. „Pannwitzova služba v Praze náhle skončila. Důvody pro jeho přeložení nejsou úplně jasné. Podle jeho samotného za tím byly osobní konflikty s vedoucím gestapa Hansem-Ulrichem Geschkem, což se ale nezdá moc pravděpodobné, protože Geschke mu napsal velmi dobré posudky a sám ho navrhnul na povýšení. V jiné výpovědi Pannwitz uvedl, že z Prahy ho odvolali, protože ze závěrečné zprávy odmítl odstranit pasáže, které byly kritické vůči gestapu. Tato příčina se už zdá pravděpodobnější, nicméně ani to nemusel být skutečný důvod,“ předpokládá historik.

Vyšetřovatel atentátu byl následně převelen ke speciální jednotce Wehrmachtu Brandenburg do Finska, kde se podílel na maření zásobování obleženého Leningradu. „Dlouho zde ale nevydržel. V lednu 1943 byl přeložen do Berlína. Zřejmě zde dostal na starost boj proti komunistické protinacistické skupině Rudá kapela. To byla celoevropská komunistická a špionážní organizace, která pracovala ve prospěch Sovětského svazu. Působila zejména v Německu, ve Francii a v Belgii,“ popisuje Zumr.

INFOGRAFIKA: Velitelé gestapa v protektorátuINFOGRAFIKA: Velitelé gestapa v protektorátuautor: Info.cz

A proti komunistům už pak Pannwitz bojoval až do konce války. „V srpnu 1943 byl postaven do čela takzvaného zvláštního komanda Rudá kapela, které mělo na starosti boj proti této organizaci. Komando sídlilo v Paříži a Pannwitz zde měl poměrně velký prostor působnosti. Organizoval také radiové protihry s Moskvou a v Paříži vydržel až do ústupu Wehrmachtu z Francie. Komandu nicméně velel až do konce války,“ vysvětluje historik.

Během všech Pannwitzových přesunů po Evropě nicméně jeho rodina stále zůstávala v protektorátu v bytě na Letné. Nebylo to ovšem nijak neobvyklé. Své manželky a potomky v Praze měli i jiní převelení příslušníci gestapa a podle Zumra dokonce i ti, kteří v protektorátu nikdy ani nesloužili.

„Příslušníci gestapa zde nechávali bydlet své rodiny, protože Praha byla ve srovnání s jinými okupovanými územími atraktivní a bezpečné město. Nebylo zde ani příliš draho a vzhledem ke své geografické poloze se Praha dlouho nacházela mimo dosah spojeneckých bombardérů. V hlavním městě tak žilo několik rodin gestapáků,“ dodává odborník. S blížícím koncem války nicméně Pannwitz stačil rodinu z Prahy evakuovat. On sám ale neunikl.

Soudili ho Sověti. Za pár let byl ale volný

„V květnu 1945 byl v Rakousku zajat Francouzi. K jeho velkému zděšení jej ale vydali sovětským úřadům v Paříži, odkud ho transportovali do Sovětského svazu. V zajetí pak tvrdil, že se původně chtěl nechat zatknout Sověty a nabídnout jim své služby. To je ale absurdní tvrzení, protože žádný příslušník německého represivního aparátu by se dobrovolně nenechal zajmout Rudou armádou. Pannwitz se tímto tvrzením spíše snažil zalichotit svým věznitelům,“ domnívá se Zumr.

Pannwitz následně stanul před soudem v Moskvě. Vzhledem k tomu, že se angažoval při potírání sovětské zpravodajské sítě, ho obvinili ze špionáže a v roce 1946 byl odsouzen k 25 letům vězení. Nejprve byl vězněn v nechvalně proslulém vězení Lubjanka v Moskvě, kde mělo centrálu KGB, a poté byl v sibiřských táborech. Z plánovaných 25 let si ale odpykal jen 9.

„Stejně jako ostatní váleční zajatci byl i on po uzavření dohody mezi Konradem Adenaurem a Nikitou Chruščovem v roce 1955 propuštěn a mohl se vrátit do Německa. Usadil se v Ludwigsburgu, kde měla od roku 1958 sídlo centrála, která vyšetřovala nacistické zločiny. Bydlel tedy doslova jen několik metrů od svých budoucích vyšetřovatelů,“ popisuje historik.

Žádný další trest už ale Pannwitz nedostal. Po propuštění ze Sovětského svazu napsal ještě další dvě zprávy o atentátu, které mají ale spíše podobu memoárů. První, která je kratší, vznikla v roce 1956, a druhá, respektive třetí celkově, pochází z roku 1959. Obsahem si zprávy nijak zásadně neodporují. Právě třetí verze zprávy je asi nejznámější, protože se dostala do Československa už před rokem 1989, kdy ještě nebylo mnoho dokumentů o atentátu přístupných.

„Zprávy psal znovu možná i proto, že vzhledem ke své prominentní úloze při vyšetřování atentátu se prostřednictvím memoárů snažil ze sebe setřít vinu. V 60. a 70. letech byl opakovaně vyslýchán. Své zločiny ale popíral, stejně jako skutečnost, že se účastnil stanného soudu,“ dodává Zumr.

I přes vyšetřování v západním Německu už Pannwitz nikdy nestanul před soudem. Zemřel 8. srpna 1975 v Ludwigsburgu ve věku nedožitých 64 let.

Fotografie pro seriál Zrůdy gestapa poskytl badatel Jaroslav Čvančara.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud