Za Antichartu se omluvil málokdo. Komunistická propaganda je dodnes silná, říká historik Blažek

Aneta Černá

„Věříme, že Charta 77 přispěje k tomu, aby v Československu všichni občané pracovali a žili jako svobodní lidé,“ končí text prohlášení z 1. ledna 1977. V době tuhé normalizace byla Charta 77 nejsilnějším projevem nespokojenosti s komunistickým režimem, který „nepohodlným“ neumožňoval pracovat, studovat ani jezdit do zahraničí. Pro mnohé bylo prohlášení důkazem naděje, že i v době nesvobody existují lidé, kteří se bezpráví stále dokáží postavit. Statečnost ale nezůstala bez odezvy. Komunisté začali zatýkat, vyslýchat a sledovat všechny, kteří Chartu podepsali. Signatáři přicházeli o práci a režim spustil masivní propagandu, která neváhala využívat ani antisemitské motivy připomínající dobu nacismu. Nejviditelnější kampaní pak byly podpisy umělců pod takzvanou Antichartu. Souvislosti i nová zjištění v obsáhlém rozhovoru pro INFO.CZ vysvětluje historik Petr Blažek, který společně s Radkem Schovánkem vydal knihu Prvních 100 dnů Charty 77.

Komunisté se snažili vzbudit dojem, že Charta 77 je výplodem úzké skupiny buržoazních intelektuálů a komunistických odpadlíků. Kdo ale ve skutečnosti patřil mezi signatáře?

První zveřejněná jména jsou velmi zajímavá, protože zastupovala téměř všechny opoziční kruhy, které tehdy existovaly a ve kterých se vyvíjela činnost proti normalizačnímu režimu. Zásadním způsobem ovlivnil skladbu podpisů Zdeněk Mlynář a jeho spolupracovníci, kteří získali velký počet signatářů, téměř polovinu z první prosincové vlny. Většina z nich byla přitom spojena s Pražským jarem, jednalo se o bývalé komunisty. Byli mezi nimi i bývalí členové Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) z roku 1968, což bylo velmi důležité pro získání podpory na Západě, kde tato jména stále silně rezonovala. Podíl bývalých komunistů mezi signatáři ovšem poté klesal a naopak postupně stoupal počet lidí z undergroundu. Není pravda, že by většina chartistů byla bývalými členy KSČ. Navíc bývalí členové měli různou minulost. Byli tam řadoví straníci, i lidé, kteří zastávali vyšší funkce. Řada z nich se od své minulosti navíc odpoutala a byli třeba ještě kritičtější než někteří nestraníci.

Mezi chartisty najdeme také velké množství lidí z kulturní oblasti 60. let, kteří byli velmi postiženi čistkami. Řada z nich nemohla veřejně vystupovat. Nejznámějšími byl okruh kolem dvou spisovatelů a dlouholetých přátel, kteří byli hlavními režiséry vzniku prohlášení Charta 77 – Pavel Kohout a Václav Havel. Velkou roli při propojování různých okruhů sehrál také Jiří Němec, který měl dobré kontakty na křesťanské a undergroundové prostředí. Bylo tam také několik bývalých politických vězňů z 50. i 60. let, nejznámější byl teolog Josef Zvěřina, profesorka Růžena Vacková a spisovatel Karel Pecka. Těch politických vězňů z poúnorového období ale nebylo mnoho. Souviselo to jednak s jejich obavou veřejně vystupovat po roce 1968. Měli za sebou dlouholeté kriminály, někteří byli dokonce stále ještě v podmínce. Často už byli na sklonku svého života, byli znovu podrobeni represím po potlačení Pražského jara a obávali se, aby nebyly postiženy jejich rodiny. Ale hlavní důvod byl podle mě v tom, že se jim nelíbilo angažmá bývalých funkcionářů KSČ, kvůli kterým se bývalí političtí vězni dívali na Chartu 77 skepticky. Mezi signatáři byli také evangelíci a posledním okruhem byli lidé, kteří se k chartovnímu společenství přihlásili až po jejím vzniku a spatřovali v ní nečekanou naději. Našli tam nové přátele a byli to často lidé, kteří byli ve svém okolí se svými názory osamoceni, mnohdy do té doby žili izolovaně na malých městech a Charta 77 pro ně byla povzbuzením v jejich postojích.

Nepotrestali jsme totalitní zločiny. Na zákaz komunistů ale není pozdě, tvrdí Winkelmannová

sinfin.digital