Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Za Antichartu se omluvil málokdo. Komunistická propaganda je dodnes silná, říká historik Blažek

Za Antichartu se omluvil málokdo. Komunistická propaganda je dodnes silná, říká historik Blažek

„Věříme, že Charta 77 přispěje k tomu, aby v Československu všichni občané pracovali a žili jako svobodní lidé,“ končí text prohlášení z 1. ledna 1977. V době tuhé normalizace byla Charta 77 nejsilnějším projevem nespokojenosti s komunistickým režimem, který „nepohodlným“ neumožňoval pracovat, studovat ani jezdit do zahraničí. Pro mnohé bylo prohlášení důkazem naděje, že i v době nesvobody existují lidé, kteří se bezpráví stále dokáží postavit. Statečnost ale nezůstala bez odezvy. Komunisté začali zatýkat, vyslýchat a sledovat všechny, kteří Chartu podepsali. Signatáři přicházeli o práci a režim spustil masivní propagandu, která neváhala využívat ani antisemitské motivy připomínající dobu nacismu. Nejviditelnější kampaní pak byly podpisy umělců pod takzvanou Antichartu. Souvislosti i nová zjištění v obsáhlém rozhovoru pro INFO.CZ vysvětluje historik Petr Blažek, který společně s Radkem Schovánkem vydal knihu Prvních 100 dnů Charty 77.

Komunisté se snažili vzbudit dojem, že Charta 77 je výplodem úzké skupiny buržoazních intelektuálů a komunistických odpadlíků. Kdo ale ve skutečnosti patřil mezi signatáře?

První zveřejněná jména jsou velmi zajímavá, protože zastupovala téměř všechny opoziční kruhy, které tehdy existovaly a ve kterých se vyvíjela činnost proti normalizačnímu režimu. Zásadním způsobem ovlivnil skladbu podpisů Zdeněk Mlynář a jeho spolupracovníci, kteří získali velký počet signatářů, téměř polovinu z první prosincové vlny. Většina z nich byla přitom spojena s Pražským jarem, jednalo se o bývalé komunisty. Byli mezi nimi i bývalí členové Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) z roku 1968, což bylo velmi důležité pro získání podpory na Západě, kde tato jména stále silně rezonovala. Podíl bývalých komunistů mezi signatáři ovšem poté klesal a naopak postupně stoupal počet lidí z undergroundu. Není pravda, že by většina chartistů byla bývalými členy KSČ. Navíc bývalí členové měli různou minulost. Byli tam řadoví straníci, i lidé, kteří zastávali vyšší funkce. Řada z nich se od své minulosti navíc odpoutala a byli třeba ještě kritičtější než někteří nestraníci.

Mezi chartisty najdeme také velké množství lidí z kulturní oblasti 60. let, kteří byli velmi postiženi čistkami. Řada z nich nemohla veřejně vystupovat. Nejznámějšími byl okruh kolem dvou spisovatelů a dlouholetých přátel, kteří byli hlavními režiséry vzniku prohlášení Charta 77 – Pavel Kohout a Václav Havel. Velkou roli při propojování různých okruhů sehrál také Jiří Němec, který měl dobré kontakty na křesťanské a undergroundové prostředí. Bylo tam také několik bývalých politických vězňů z 50. i 60. let, nejznámější byl teolog Josef Zvěřina, profesorka Růžena Vacková a spisovatel Karel Pecka. Těch politických vězňů z poúnorového období ale nebylo mnoho. Souviselo to jednak s jejich obavou veřejně vystupovat po roce 1968. Měli za sebou dlouholeté kriminály, někteří byli dokonce stále ještě v podmínce. Často už byli na sklonku svého života, byli znovu podrobeni represím po potlačení Pražského jara a obávali se, aby nebyly postiženy jejich rodiny. Ale hlavní důvod byl podle mě v tom, že se jim nelíbilo angažmá bývalých funkcionářů KSČ, kvůli kterým se bývalí političtí vězni dívali na Chartu 77 skepticky. Mezi signatáři byli také evangelíci a posledním okruhem byli lidé, kteří se k chartovnímu společenství přihlásili až po jejím vzniku a spatřovali v ní nečekanou naději. Našli tam nové přátele a byli to často lidé, kteří byli ve svém okolí se svými názory osamoceni, mnohdy do té doby žili izolovaně na malých městech a Charta 77 pro ně byla povzbuzením v jejich postojích.

Kolik lidí Chartu podepsalo?

Do listopadu 1989 bylo publikováno téměř 1 900 podpisů. Když se podíváme na vývoj, tak je vidět, že byly dvě takové velké vlny zájmu – na začátku a na konci. Nejvíce lidí Prohlášení Charty 77 podepsalo na začátku, od prosince 1976 do března 1977, celkem 830 lidí. Do toho počtu musíme přidat ještě několik takzvaných deponovaných podpisů, které patřily lidem, kteří Chartu 77 sice svým podpisem podpořili, ale nechtěli být zveřejněni. Stát se signatářem bylo jednoduché. Stačilo podepsat lístek, kam bylo třeba napsat, že souhlasíte s Prohlášením Charty 77. Tento lístek bylo nutné dopravit mluvčím, kteří jednou za čas sestavovali seznamy a zveřejňovali jména nových signatářů. Počet podpisů pak stoupal pomalu a začal se zvyšovat až na konci 80. let, když se režim začal postupně hroutit, konaly se demonstrace a lidé více poslouchali také zahraniční rozhlasové stanice, které informovaly o činnosti Charty 77.

Jak se vůbec dalo dostat k textu Prohlášení Charty 77, pokud se člověk chtěl stát signatářem?

Ustavující Prohlášení Charty 77 v oficiálních československých médiích nikde nevyšlo. Lidé ale poslouchali Rádio Svobodná Evropa, Hlas Americky, BBC a další zahraniční stanice, které o ní informovaly a odvysílaly také samotné ustavující prohlášení či alespoň důležité ukázky. Kdo měl zájem, tak se mohl o jeho obsahu dozvědět. Řada lidí se také dostávala k různým samizdatovým a exilovým tiskovinám, které se Chartě 77 věnovaly. Zájem o Chartu 77 po jejím vzniku byl mimořádný i kvůli masivní kampani proti jejím signatářům, kterou započala na základě pokynu nejvyššího vedení v čele s Gustávem Husákem. V naší knize se snažíme podrobně mapovat okolnosti takzvané Anticharty, ať to byly hlavní akce v Národním divadle a v Divadle hudby na konci ledna a začátku února 1977, ale také různé články a pořady v československých a zahraničních médiích. Snažili jsme se, aby to bylo pestré a aby to dokládalo skutečně mimořádný ohlas, který Charta 77 u nás i ve světě měla.

Na chartisty začaly poměrně brzo dopadat ze strany komunistického režimu různé represe. Postihly především mluvčí a výrazné signatáře, nebo se týkaly všech?

Represe dopadly až na výjimky téměř na všechny. Naprostá většina z té první vlny chartistů byla zvána k pohovorům a výslechům, které vedli příslušníci Státní bezpečnosti. Téměř na všechny tajná politická policie zavedla operativní svazky a sledovala je. StB a další instituce se velmi snažily, aby z té první vlny alespoň někdo podpis odvolal. To se nakonec podařilo pouze u architekta Jiřího Záruby. Je to tragický případ člověka, který pracoval na Univerzitě Karlově. Tehdejší děkan Filosofické fakulty Václav Raab na něho připravil na pokyn StB past. Pozval ho na jednání, kde s ním byl také příslušník StB vydávající se za pracovníka rektorátu. Slíbili mu, že když odvolá svůj podpis a napíše do Rudého práva dopis, že se stal obětí zneužití a nevěděl, že Charta 77 bude publikována v zahraničí, tak že unikne potrestání. Záruba nakonec tento dopis skutečně napsal. Paradoxní je, že byl stejně ze zaměstnání vyhozen. Což jen dokazuje, že když strčíte prst ďáblu, tak vám ho utrhne. Skončil nakonec jako opuštěný muž, protože se ho ostatní signatáři báli a měli strach, že je to spolupracovník StB, ačkoli to nebyla pravda. Také si na něj lidé ukazovali jako na zrádce.

Komunismus v Československu

Jak represe vypadaly?

Vedení KSČ rozhodlo o tom, že je třeba použít všechny dostupné prostředky a administrativní postihy. Represe používaná vůči chartistům byla velmi pestrá, sahala od bezprostředních viditelných kroků, kterými byly výslechy, což byla často celodenní záležitost, protože lidé museli jezdit do Ruzyně a tam museli hodiny čekat. Pouze několik lidí nesmělo být vyslýcháno, mezi nimi spisovatel Jaroslav Seifert a vdova a syn po Rudolfu Slánském. U těch se režim obával, že by se po jejich výsleších v západním tisku objevila kritika. Dále byly prováděny masivní domovní prohlídky v bytech, ale i v zaměstnání a na chalupách. Lidé byli také vystaveni šikaně v zaměstnání, často byli také propuštěni, nebo přeřazeni na horší práci. Občas se ale povedlo díky statečnosti některých nadřízených, že postihy byly jen formální. Řada z chartistů byla také zvána ke kontrole stavu vozidel a byly jim odebírány technické a řidičské průkazy a také telefonní stanice. Ti, kteří si je mohli nechat, v nich měli zabudované odposlechy, stejně jako v některých bytech. Chartistům byla kontrolována pošta a řadu signatářů vydírali skrze jejich děti, kterým odpírali studium. Je ale nutno říct, že pro řadu rodin tato situace neznamenala nějakou změnu. Zhruba třetina z prvních signatářů měla zkušenost s vězněním a dobře věděli, co to znamená být občanem druhé a třetí kategorie.

Jak komunisté reagovali na výraznou pomoc zahraničních diplomatů, kteří umožnili převoz textu Prohlášení Charty 77 a seznamu signatářů do zahraničí?

Zapojení západních diplomatů do vzniku Charty 77 podle mého názoru působilo na komunisty jako rudý hadr. Našli jsme dokument o nehodě, která se stala 29. prosince 1976, když Pavel Kohout předal jednomu západoněmeckému diplomatovi seznam prvních signatářů a text, který byl druhý den pomocí diplomatické pošty odeslán do zahraničí. Několik hodin předtím měl tento diplomat nehodu, když vyjížděl z velvyslanectví. A zjistili jsme, že ten, kdo do jeho auta narazil, byl kandidát tajné spolupráce StB, který byl nasazován proti západním ambasádám. Myslím, že se nám na těchto i dalších příkladech podařilo zdokumentovat i kroky, které tajná policie dělala před zveřejněním Charty 77. Dlouho se totiž mělo za to, že Charta 77 spadla z nebes a tajná policie o ní nevěděla. Není to pravda, teď už víme, že Chartu 77 již v počátcích podepsalo pět tajných spolupracovníků StB. Jeden z nich ji podepsal až po dohodě s StB, která mu následně dokonce doplácela mzdu, protože v rámci kamufláže ho museli přeřadit v zaměstnání na nižší pozici.

Kromě represí spustili komunisté i dehonestační kampaň v médiích. Na které chartisty se zaměřili?

Nejhorší články, které se snažily Chartu 77 očernit, vycházely proti jejím nejviditelnějším signatářům. Odporný článek vznikl proti Ludvíku Vaculíkovi. Komunisté pro něj využili jeho soukromé fotografie s přítelkyní, které jim zabavili. Objektem zloby se stala celá řada lidí: Jan Patočka, Václav Černý, Jiří Hájek či Zdeněk Mlynář, který byl vykreslován jako udavač z 50. let, nebo Pavel Kohout, který dostával množství anonymních dopisů s vyhrůžkami smrtí, které psali příslušníci StB a ani se nenamáhali nějak měnit slovník, takže je jasné, že to psaly asi dvě až tři osoby.

Jak o situaci v Československu tehdy referovala zahraniční média?

V naší knize jsme se na reakce zahraničí také zaměřili a doufám, že se nám podařilo zprostředkovat alespoň částečně silnou mezinárodní solidaritu s chartisty, což byl podle mě jeden z důvodů, proč se jejich společenství těžké počáteční období represí a očerňování podařilo přežít. Uvědomme si totiž, že situace po 13. březnu 1977 vypadala dost beznadějně, protože mluvčí Václav Havel byl ve vězení a další mluvčí profesor Jan Patočka zemřel. K jeho smrti přispělo nevybíravé jednání StB, která ho zvala na několikahodinové výslechy. Jiří Hájek tak zůstal po Patočkově smrti půl roku jediným mluvčím a teprve v září 1977 k němu přibyla Marta Kubišová a Ladislav Hejdánek.

Kromě represí a dehonestační kampaně komunisté zvolili ještě další kalibr – veřejné prohlášení umělců, kteří měli veřejně odsoudit Chartu 77 a podepisovali loajalitu komunistickému režimu, takzvanou Antichartu. Měli tehdy herci a hudebníci možnost se vzepřít a nepodepsat?

Každý člověk má možnost volby a já často slýchávám, že není dobré to hodnotit z morálních pozic, ale já si naopak myslím, že to je přímo na místě, protože ti lidé se byť nepřímo podíleli na dehonestaci svých bývalých kolegů. Na výběr měl každý, ale musel počítat s tím, že to znamenalo velké problémy v kariéře a opravdu není na místě to s srovnávat třeba se situací po atentátu na Reinharda Heydricha, kdy se odehrálo podobné shromáždění českých umělců, kteří museli přísahat věrnost říši. Tam hrozil za neúčast trest smrti a mezi těmi, kteří tam zvedali pravici, byla i Anna Letenská, která byla zapojená do odboje a později ji popravili. Při odmítnutí podepsat Antichartu nic takového nehrozilo. Není znám jediný případ, kdy by někdo odmítl Antichartu podepsat a skončil by ve vězení. Znamenalo to především ztrátu možnosti veřejně vystupovat.

Kteří umělci tehdy Antichartu podepsali?

Byla to naprostá většina tehdejších známých umělců. Postoje a motivy těch lidí byly různé. Byli tam tací, kteří to vnímali jako součást své stranické práce, třeba Jiřina Švorcová. Potom tam byli lidé, kteří až v divadle s hrůzou zjistili, kde se ocitli, a nenašli sílu se proti tomu postavit a odejít, jako byl Jan Werich. Najdeme tam také lidi lhostejné i ty, kteří si to vyčítali, a ty, kteří se za to po listopadu 1989 omluvili, ale těch byla skutečně menšina. No a najdou se i lidé, kteří dodneška tvrdí, že nic nepodepsali, přestože jsou vyfocení s perem v ruce. Někteří se ale dokázali vzepřít a do Národního divadla či Divadla hudby nešli, například známý herec Eduard Cupák.

Umělci v hledišti při prohlášení tzv. Anticharty

Říkáte, že po roce 1989 se někteří omluvili. Omluvil se ale někdo už před revolucí?

Není znám jediný případ. Před rokem jsem byl v Japonsku na přednášce o Chartě 77, kterou tam zorganizovalo České centrum. Jeden z dotazů na závěr zněl, kolik lidí následně spáchalo sebevraždu z lítosti nad tím, že podepsali Antichartu. To je ta japonská mentalita, která předpokládá, že tak velká ztráta cti může vést k sebevraždě. U nás spíše převládá takový švejkovský přístup a myslím, že je nepředstavitelné, že by si tady někdo z lítosti rozřízl břicho. Spíše se ti lidé většinou ani neomluvili a dělají, že tato část historie neexistuje. Někteří se ale omluvili, například Jiří Lábus či Zdeněk Svěrák.

Mohl podpis Anticharty naopak někomu přinést užitek, například umělcům, kteří byli do té doby u komunistů v nemilosti?

Určitě takové případy byly. Podpis Anticharty pomohl například Rudolfu Hrušínskému. Ten ale nebyl zdaleka jediný. Pro některé to znamenalo větší možnosti uplatnění a více rolí, například pro Milana Lasicu a Júlia Satinského, kteří o tom sami po letech vyprávěli. To jsou všechno stále ale pouzí aktéři, důležité je ale říct, kdo tu celou kampaň organizoval. Zásadní roli tam sehrál vedoucí kulturního oddělení ÚV KSČ Miroslav Müller. Je nutné rozlišovat ty, kteří tuto odpornou kampaň skutečně organizovali, a ty, kteří v jejím rámci podepsali petici jako projev loajality.

Při kampani proti Chartě 77 používali komunisté při vysvětlování jejího vzniku tvrzení o „spiknutí sionistických centrál“. To je v podstatě stejná rétorika, kterou využili při procesu s Rudolfem Slánským. Neoprostili se od této argumentace ale na konci 60. let?

Při kampani proti signatářům Charty 77 používali komunisté několik hlavních motivů. Především tvrdili, že jde o vystoupení poražených kontrarevolučních živlů z roku 1968. Potom upozorňovali také na reakcionáře, kteří nepodporovali převrat v únoru 1948 a objevovala se i antisemitská argumentace, především v souvislosti s Františkem Krieglem. Vedení strany tehdy umožnilo zvednout veškerá pomyslná stavidla a povolilo jakékoli útoky včetně těch nízkých, při kterých se opět objevovaly obraty, které byly totožné s 50. lety.

Informovala zahraniční média o Chartě 77 pouze na jejím začátku, nebo zájem novinářů neustal?

Zájem o Chartu 77 byl poměrně velký i v následujících letech. Bylo to dáno i tím, že následující rok 1978 byl rokem 10. výročí Pražského jara a společenství chartistů bylo v Československu nejviditelnějším ostrůvkem nespokojenosti, na který se mohli západní novináři obracet. Další vlna zájmu nastala v roce 1979 v souvislosti s velkým zásahem proti členům Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Pražský proces, který se poté odehrál v říjnu a prosinci 1979, měl ve světě obrovský ohlas a konala se řada demonstrací na podporu zatčených. Tím, jak byla Charta 77 pestře složená, tak i solidarita přicházela z různých kruhů. Nejvýraznějším přínosem Charty 77 byla podle mě právě tolerance, která spočívala v tom, že se různé okruhy lidí dokázaly domluvit a společně vytvořit platformu, která jim umožnila vystupovat proti bezpráví. Na straně druhu přinášel podle mého názoru tabu v některých tématech, které nikdy nebyly zpracovány v dokumentech Charty 77 – například dějiny komunistické strany. Nechuť řady signatářů vedla pak po listopadu 1989 k slabé reflexi vyrovnávání se se zločiny komunismu.

Byl někdo za podpis Charty 77 odsouzen?

To se velmi těžko vyčísluje, protože většinou signatáři končili ve vězení za jiné zástupné důvody. Dobře je to ale vidět u těch mluvčích Charty 77, kde se dá dohledat, kolik z nich bylo postiženo. Ve vězení skončila zhruba polovina. Pokud tedy někdo byl aktivním signatářem, tak pravděpodobnost, že skončí ve vězení, byla značná. Řada chartistů byla vyštvána do zahraničí. V prosinci 1977 byla zahájena neblaze známá vysídlovací akce StB s krycím názvem Asanace. Ta byla podle mě reakcí právě na Chartu 77, protože komunisté zjistili, že kvůli podpoře ze Západu a vzájemné solidaritě signatářů tu společnost nedokáží rozbít, a proto začali uplatňovat tuto metodu, která byla dříve typická spíše pro Sovětský svaz.

Jak se podle Vás dívají na Chartu 77 třeba současní studenti? Myslíte, že vůbec tuší, že něco takového existovalo?

Já doufám, že současní gymnazisté o Chartě 77 vědí alespoň základní informace. Mohu to porovnat i se svými zkušenosti, když přednáším na gymnáziích, a vidím, že studenti mají o tato témata poměrně velký zájem. Je to tím, že příběhy chartistů i jiných lidí, kteří zažili zlomové okamžiky 20. století, jsou často velmi napínavé. Ti lidé tehdy zažívali velké životní zvraty a existuje řada dojemných příběhů, které dokládají, jak se někteří dokázali obětovat za druhé a věnovali svůj život oslabení totalitních režimů. Myslím, že to je to, co na tom studenty přitahuje. Konkrétní lidské příběhy jsou pro ně zajímavé a Charta 77 takových příběhů nabízí mnoho.

Objevují se ve společnosti ještě názory na Chartu 77, které vytvořili v rámci dehonestační kampaně komunisté?

Komunistická propaganda dodnes funguje silně. Ten pokřivený obraz souvisí především se zvýrazňováním podílu bývalých komunistů na Chartě 77. Někteří z těchto bývalých komunistů ale svých činů litovali, jak jsem již připomínal. Například Otka Bednářová napsala dokonce dopis bývalým politickým vězňům, kde se omlouvala za to, že byla členkou zločinné komunistické strany. František Kriegel zase v 70. letech poklekl před dlouhé roky vězněnou Jitkou Malíkovou a prosil ji na kolenou za odpuštění, když se dozvěděl, kolik let seděla za mřížemi. Charta má těchto velkých lidských příběhů obrácení mnoho. Na druhou stranu je nutné říct, že někteří chartisté nedokázali překročit svůj stín a nedokázali si připustit svoji dřívější roli či o ni mlčeli.

Byl za tehdejší represe proti chartistům po revoluci někdo souzen?

To množství represí bylo tak obrovské, že se nedá mluvit o tom, že byla nastolena spravedlnost ve smyslu potrestání těch zločinů. V řadě případů to ani nebylo možné, protože pachatelé nebo svědci zemřeli ještě před listopadem 1989, nenašly se písemné důkazy a podobně. I když polistopadoví vyšetřovatelé měli vůli popohnat před soudy lidi zodpovědné za ty zločiny, většinou se to nedařilo. V jednom typu případů se to relativně povedlo, a to při zodpovídání se za akci Asanace. Její obětí bylo asi 200 signatářů včetně rodin, kteří museli pod nátlakem odejít ze země, přišli o československé občanství a museli začínat v zahraničí často ve velmi těžkých podmínkách. Za tuto akci bylo odsouzeno více než 20 příslušníků StB a byl vyšetřován také normalizační ministr vnitra Jaromír Obzina, který ovšem zemřel, takže se už nedostal před soud. To je téma, které bychom nyní chtěli s Radkem Schovánkem zpracovat v naší následující knize, ve které bychom se chtěli rovněž věnovat tématu vyrovnávání se s komunistickou minulostí v trestněprávní rovině.

 

Většinu velkých měst získalo ANO, neovládlo ale Prahu. Významně ztratila ČSSD

Hnutí ANO získalo v letošních komunálních volbách nejvíce velkých měst. Ztratilo ale Prahu, kde vyhrála ODS před Piráty, ANO tam skončilo páté. V Brně, Ostravě a řadě dalších měst však zvítězilo. Významné ztráty zaznamenala sociální demokracie. V celé republice pak tradičně nejvíce zastupitelských křesel získala nejrůznější místní sdružení nezávislých kandidátů. Volební účast se pohybovala mírně nad 47 procenty, což je zhruba o tři procentní body víc než v roce 2014. Vyplývá to z údajů na volebním serveru.

Občanští demokraté sice v Praze vyhráli, ale mohou i tak skončit v opozici. O koalici chtějí totiž další subjekty, jež v hlavním městě uspěly - hnutí Praha Sobě a Spojené síly pro Prahu (TOP 09, STAN a KDU-ČSL) - jednat s Piráty. Do pražského zastupitelstva se poprvé od roku 1990 nedostanou zástupci ČSSD a KSČM. Sociální demokraté nebudou poprvé od roku 1990 ani v zastupitelstvech některých dalších měst, kde dosud měli vliv na chod radnic. Platí to například pro Hradec Králové, Ústí nad Labem a Zlín.

ODS, která v Praze vyhrála komunální volby, získala v 65členném zastupitelstvu 14 mandátů. Druzí Piráti mají 13 mandátů stejně jako třetí Praha Sobě a čtvrtá koalice TOP 09 a STAN. Hnutí ANO, jež mělo v minulém období primátorku, v Praze skončilo na pátém místě. Bude mít 12 křesel.

Volby

V Brně vyhrálo hnutí ANO s 23,03 procenta voličů a v pětapadesátičlenném zastupitelstvu získalo 18 mandátů. Na druhém místě skončila ODS s podporou Svobodných s výsledkem 18,55 procenta, což znamená zisk 14 mandátů. Primátor a lídr ANO Petr Vokřál jednal už s jedničkou ODS Markétou Vaňkovou. Ani jeden spolupráci nevyloučil, ale ani ji nepotvrdil.

V Ostravě vyhrálo ANO s velkým náskokem. Získalo 32,72 procenta hlasů a 21 mandátů v zastupitelstvu, které má 55 členů. Na druhém místě skončilo hnutí Ostravak, volilo ho 11,49 procenta lidí a má sedm mandátů. Ostravský primátor a lídr vítězného hnutí ANO Tomáš Macura už před volbami tvrdil, že by uvítal pokračování nynější koalice s hnutím Ostravak, ODS a lidovci. Dnes ČTK řekl, že to platí.

ANO zvítězilo ve valné většině krajských měst, na prvním místě skončilo také v Plzni, Olomouci, Jihlavě, Hradci Králové, Karlových Varech, Ústí nad Labem, Pardubicích, Českých Budějovicích a Zlíně. V Liberci skončilo ANO druhé, vyhráli tam Starostové pro Liberecký kraj.

Link

Z dalších statutárních měst zvítězila například v Karviné a ve Frýdku-Místku ČSSD. V Třinci vyhrálo sdružení Osobnosti pro Třinec, v Kladně Volba pro Kladno a v Mostě hnutí ProMOST. Občanští demokraté zvítězili v Jablonci nad Nisou, Mladé Boleslavi a Teplicích. ANO vyhrálo v Chomutově, Přerově, Prostějově, Havířově, Děčíně a Opavě.

Drahoš a Čunek se můžou smát, o Senát zápolí ODS s ANO. Rath s Paroubkem propadli>>>

Premiér a předseda ANO Andrej Babiš označil výsledky v krajských a okresních městech za úspěch. ANO podle něj mění Česko k lepšímu. Pražský výsledek předseda ANO a premiér považuje za důsledek toho, jaké bylo působení zástupců hnutí v hlavním městě v uplynulých čtyřech letech. Neočekává, že by výsledek voleb ovlivnil fungování koaliční menšinové vlády ANO a ČSSD.

Podle předsedy ODS Petra Fialy občanští demokraté ve volbách jasně posílili a ukazuje se, že strana jde krok po kroku správným směrem. V příštích volbách do Poslanecké sněmovny by podle něj měla ODS bojovat o směřování Česka proti "levicovému hnutí ANO". Babiš předtím při hodnocení voleb levicovou orientaci svého hnutí odmítl a Fialu kvůli podobným vyjádřením kritizoval.

Link

Předseda ČSSD Jan Hamáček bere výsledek voleb jako signál, že se sociální demokracie už odrazila ode dna, na které dopadla v loňských sněmovních volbách. Úspěchy se dostavily tam, kde je strana konsolidovaná, řekl. Vyzdvihl výsledky v Karviné, Frýdku-Místku či Náchodě, naopak pro velká města chce hledat nová témata, za vhodné považuje dostupné bydlení.

Volby se podle komisí obešly bez větších problémů. V Ústeckém kraji ale policie přijala několik podnětů kvůli podezření z možného pokusu o ovlivnění voleb, všemi se zabývá. Kriminalisté zasahovali ve volebních místnostech v Ústí nad Labem a Bílině na Teplicku, podrobnosti ale zatím policie sdělovat nebude.

Sto třicet mega v hajzlu a Prahu nemáme. Komentář čtěte zde>>>

Po volbách už padají hlavy. Rezignovat se chystá místopředseda ČSSD Foldyna>>>

-1