Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

„Za vypálení vesnice si Lidičtí mohli sami!“ Četníci si po válce vymýšleli falešná udání

„Za vypálení vesnice si Lidičtí mohli sami!“ Četníci si po válce vymýšleli falešná udání

Někdo dokáže nátlaku odolat a nezradit ani pod hrozbou smrti, jiný podlehne a svoji slabost následně svádí na nelehkou situaci. Podobně se lidé dělí v době války, kdy pevné přesvědčení může vést až k úmrtí, zatímco větší i drobné ústupky „pouze“ k pichlavé připomínce ve svědomí. I ti, kteří se nezachovali hrdinsky, nebo prostě jen podlehli tlaku okolností, by ovšem měli přijmout za své jednání zodpovědnost. Po skončení druhé světové války se ovšem našlo mnoho takových, kteří vlastní slabost chtěli svádět na jiné, a dokázali dokonce dělat udavače z lidí, kteří se už nemohli bránit. Podle archiváře Vojtěcha Šustka si udání vymýšleli i protektorátní četníci a policisté. Příkladem je nepravdivé obvinění lidické ženy z udavačství, které údajně mělo přispět k zániku vesnice v době heydrichiády.

Nacisté srovnali Lidice se zemí 10. června 1942 v pomstě za smrt zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Tehdy ani těsně po válce nebylo jasné, kdo zkázu obce způsobil. Začaly se objevovat různé teorie. S vlastním svědectvím přišel dokonce protektorátní četník z nedalekého Buštěhradu Evžen Ressl, podle kterého si Lidičtí za masakr mohli vlastně sami.

Lidická žena prý udala ukrytou židovku. Ta slíbila Lidicím pomstu

Ressl v prosinci 1945 sepsal hlášení, ve kterém obvinil z kolaborace obyvatelku Lidic Alžbětu Doležalovou. Ta měla udat svoji podnájemnici Štěpánku Mikešovou, která před úřady skrývala svůj židovský původ. Ressl, který Mikešovou sám zatýkal, po válce uvedl, že Mikešová hrozila, že se Lidickým pomstí. O sedm dnů později pak došlo k vypálení obce, za které měla být dle Ressla spoluzodpovědná Doležalová svým udavačstvím.

Resslovo obvinění leželo bez povšimnutí v archivech až do roku 2016, kdy je ve své knize Lidice – Zrození symbolu představil veřejnosti historik Vojtěch Kyncl. To podnítilo archiváře Vojtěcha Šustka, aby se Resslovým obviněním blíže zabýval.

„Pochopitelně mne zajímalo, na základě jakých pramenů historik Kyncl zločin udavačství údajně spáchaný Doležalovou dokládá. Zjistil jsem, že jediným domnělým důkazem je výpověď četníka Evžena Ressla, kterého ale nemůžeme brát jako věrohodného svědka, protože on sám Mikešovou gestapu předal a měl tudíž mnoho důvodů, aby to na někoho sváděl. Napsal jsem proto letos do revue Slánské obzory rozsáhlou studii, při které jsem prošel mnoho pramenů,“ uvádí pro INFO.CZ Šustek.

Nacisté prohlížejí ruiny po vypálení Lidic.Nacisté prohlížejí ruiny po vypálení Lidic.autor: Foto Aha! – Jan Doležal, archiv Památníku Lidice, ČTK

Evžen Ressl sloužil do 8. května roku 1945 jako protektorátní četník a následně se stal příslušníkem Sboru národní bezpečnosti (SNB). Když po válce viděl, že byl jeho velitel Vojtěch Babůrek nařčen z kolaborace, zřejmě dostal strach, že na něj čeká podobný osud a vymyslel si příběh o udavačství.

„Štěpánka Mikešová v Osvětimi zahynula. Ressl si pravděpodobně myslel, že v Ravensbrücku zahynula i Alžběta Doležalová, a proto ji označil za udavačku Mikešové. Chtěl vzbudit dojem, že Mikešovou předal gestapu pod nátlakem udavačky, tedy že konal jen v krajní tísni zaviněné Doležalovou. Ve skutečnosti Ressl zatkl Mikešovou ze strachu, že gestapo její židovský původ během druhého stanného práva odhalí, a on sám bude popraven za to, že Mikešovou kryl,“ předpokládá Šustek.

Proto četník napsal koncem roku 1945 hlášení, ve kterém chtěl vinu za zatčení Mikešové a potažmo i vypálení Lidic, shodit na Alžbětu Doležalovou, kterou po vypálení obce nacisté odvlekli do koncentračního tábora.

Nechtěla jí zdarma šít, proto ji udala gestapu, tvrdil četník

„Podle Resslova vymyšleného obvinění měla Doležalová udat Mikešovou na četnické stanici v Buštěhradu ze vzteku, protože jí prý nechtěla zadarmo šít. Ressl eskortoval po zatčení Mikešovou na gestapo v Kladně. V prosinci 1945 Ressl sugestivně líčil, jak Mikešová údajně proklínala Lidice a vyhrožovala, že se jejím obyvatelům pomstí svými výpověďmi na gestapu,“ dodává archivář.

Kromě zmíněného Resslova svědectví ale o udavačství Doležalové nezůstala v dokumentech četníků ani gestapa jediná zmínka, což je podezřelé. „Vycházel jsem z toho, že pokud by Alžběta Doležalová udání skutečně učinila, tak by se o tom měl dát dohledat nějaký další dobový, anebo poválečný úřední záznam, či výpověď svědka. Našel jsem také hlášení velitele buštěhradské četnické stanice Babůrka pro kladenské gestapo o zatčení Mikešové, kde se také o udání Doležalové nezmiňuje. Pokud za okupace někdo učinil udání, četníci jméno udavače vždy zapsali. Navíc, ani když byl po válce Babůrek obviněn z kolaborace, tak se vůbec nezmínil o tom, že by lidická žena někoho udala. A když jsem si pročítal také poválečné výpovědi zaměstnanců kladenského gestapa, kteří obšírně jmenovali desítky spolupracovníků i náhodných udavačů, nikdo z nich Doležalovou neuvedl. Přitom kdyby to byla pravda, tak úředníci gestapa by to po válce líčili s velkou chutí, protože by tím mohli shodit památku obětí z Lidic,“ míní Šustek. Podle něj na Ressla po válce zapůsobilo zlé svědomí, protože Mikešovou osobně zatýkal, a obával se, aby ho za to po válce někdo nehnal k zodpovědnosti.

Alžběta Doležalová v plicním sanatoriu krátce po válce (vpravo)Alžběta Doležalová v plicním sanatoriu krátce po válce (vpravo)autor: Archiv M. Šupíkové

Ačkoli Doležalová se z koncentračního tábora po válce vrátila, trpěla těžkou tuberkulózou a v roce 1946 zemřela. Ressl to možná nevěděl, proto se rozhodl vinu svalit na ženu, o které se domníval, že už zemřela a nebude se moci bránit. Shazovat vinu na zemřelé byla podle Šustka přitom po válce běžná praxe.

Četníci se báli poválečného soudu. Proto zřejmě hodili vinu na mrtvého

Týkalo se to i případu smrti rodiny Satranových a Burdychových, kteří ukrývali parašutistu Jiřího Potůčka z výsadku Silver A. Červenokostelečtí četníci po válce uvedli, že rodinu Burdychových gestapu udal sám Ladislav Satran, který se tak stal zodpovědným za jejich smrt, ačkoli sám zemřel. Burdychovy ale dle Šustka vytipovali spíše sami četníci.

„Manželé Ladislav a Zdena Satranovi po vypálení Lidic a Ležáků ukrývali parašutistu Jiřího Potůčka. Ten ještě dokonce z Bohdašína vysílal, přestože mu gestapo už bylo v patách. Satran se tehdy s prosbou o pomoc obrátil na místního lékaře Dvořáčka. Ten se ale poradil se svým švagrem, Němcem Franzem Beierem, který sloužil u německého četnictva. Beier pochopitelně Satrana hned udal královéhradeckému gestapu. To zatklo manžele Satranovy a povolalo si místní červenokostelecké četníky. Předpokládám, že gestapáci začali četníkům vyhrožovat, že Bohdašín by mohl potkat osud Lidic a Ležáků. Zřejmě jim vyčítali, že se na území jejich revíru ukrývá nepřátelský agent-parašutista,“ domnívá se Šustek. To byl zřejmě moment, při kterém četníci jako další úkryt udali sami dům rodiny Burdychovi. Antonín Burdych zahynul následně při střelbě na místě a jeho rodina byla i se Satranovými vyvražděna.

„Červenokostelečtí četníci pak po válce uváděli, že Burdychovy udal při výslechu sám Satran, který byl prý příliš měkký a po první facce vše prozradil. To ale nesouhlasí s tím, že k Burdychům dorazilo gestapo až po několika hodinách. Četníci se v červnu 1942 zalekli, že je Němci povraždí, tak raději vytipovali gestapu rodinu Burdychovu. Po válce pak všechno svedli na Ladislava Satrana,“ vysvětluje archivář. Podobná lež se podle něj traduje i o rodině Stehlíkových z Rokycan, která údajně pomáhala ukrývat také Jana Kubiše a Josefa Gabčíka z výsadku Anthropoid.

Rodina Burdychova krátce před tragédii. Maminka Milada, táta Antonín a synové Vladimír (nahoře) a Toník.Rodina Burdychova krátce před tragédii. Maminka Milada, táta Antonín a synové Vladimír (nahoře) a Toník.autor: Foto: Aha! - ara

V publikacích o parašutistech se stále objevuje, že gestapo se o úkrytu výsadkářů dozvědělo od zetě Stehlíkových Františka Marešky. Ten údajně s tchánem špatně vycházel a po nějaké větší hádce jej měl udat gestapu. Nacisté pak Stehlíkovy zatkli a včetně Marešky popravili.

„Tato pomluva pochází pravděpodobně z výpovědi protektorátního policisty Somolíka, který uvedl, že Mareška byl alkoholik, který měl s tchánem spory o peníze, a proto rodinu udal. Somolík líčil, že po jedné z hádek s tchánem ho Mareška šel udat protektorátní policii. Policisté mu prý udání rozmlouvali, a až po Mareškově vyhrožování gestapem udání předali Němcům. Somolík pak v šedesátých letech zasvěceně líčil, jak probíhalo zatýkání a dokonce i poprava rodiny Stehlíkovy i jejich zetě Marešky. Somolíkovi to měl údajně popsat velitel gestapa v Plzni Anton Lehner, který prý po atentátu na Heydricha kontroloval občanské průkazy v Rokycanech. Je zcela nepravděpodobné, že by velitel plzeňského gestapa kontroloval občanské průkazy a ještě se důvěrně svěřoval protektorátnímu policistovi české národnosti. Navíc je jisté, že kdyby udání učinil Mareška, Němci by ho nepopravili,“ objasňuje Šustek.

„Nesmělo se jim oponovat“. Na mystifikacích se podíleli i komunističtí historici, kteří z parašutistů dělali konfidenty

Na některých poválečných obviněních z kolaborace se zčásti omylem, ale také záměrně podílejí podle Šustka i někteří historici. Zvlášť v období komunismu se podobných pomluv objevilo několik. Tehdejší režim totiž nechtěl v příliš dobrém světle vzpomínat na parašutisty vyslané z Anglie, kteří byli připomínkou exilové vlády Edvarda Beneše. Proto někteří historici přispěchali s příběhy o slabých charakterech výsadkářů.

„Křiklavou ukázkou falešného obvinění z kolaborace ze strany historiků je například tvrzení komunistického historika Václava Krále, který napsal publikaci Pravda o okupaci.“ V té se zmínil také o parašutistovi Františkovi Pavelkovi, který počátkem října 1941 seskočil jako první parašutista vyslaný z Velké Británie na území protektorátu. Již 25. října 1941 byl ale dopaden gestapem a 11. ledna 1943 popraven v Berlíně. Král o něm napsal, že „prvním agentem vyslaným z Británie byl jakýsi Pavelka, který se po 14 dnech sám dostavil na gestapo, kde předal množství záchytných adres a udal mnoho členů odboje.“ To byla holá lež. Ovšem před listopadem 1989 komunistický režim zamezoval historikům v přístupu k pramenům, takže Královo vylhané tvrzení nemohli zpochybnit. Navíc Král měl takové postavení, že by se mu nesmělo oponovat,“ potvrzuje Šustek.

Historickým dezinformátorem byl podle něj také Miroslav Ivanov, který označil parašutistu Libora Zapletala z výsadku Bivouac za nespolehlivého konfidenta gestapa. „Zapletal byl dopaden a předán brněnskému gestapu. Němci jej nutili, aby podepsal závazek spolupráce. Současně mu vyhrožovali, že pokud se je pokusí oklamat, jeho rodiče a sourozenci budou fyzicky zlikvidováni. Parašutista spolupráci gestapu naoko přislíbil. Když ho úředníci brněnského gestapa poslali k rodičům do Podivína, tak jim řekl, v jaké je situaci. Jeho otec tehdy prohlásil: „Skutečná spolupráce s Němci nepřipadá v úvahu, ani kdyby naši rodinu měli fyzicky zlikvidovat.“ Zapletal skutečně s Němci spolupracovat nechtěl.  Mám jeho výslechový protokol z gestapa, na kterém se dá doložit, co všechno Němcům zamlčel. S pomocí rodičů a bratra Milana uprchl a gestapo ze msty pak deportovalo jeho rodiče i bratry do Osvětimi, kde rodiče zemřeli, ale sourozenci se vrátili. Libor Zapletal byl dopaden v srpnu 1942 na německo-švýcarské hranici a byl popraven 27. září 1944 v Mauthausenu,“ vysvětluje archivář.

Miroslav Ivanov pak v 60. letech začal psát ve své knize „Nejen černé uniformy“, že mezi parašutisty byli různí lidé s různými osudy, včetně kariéristů. O Zapletalovi napsal, že skončil v Mauthausenu, protože byl nespolehlivým konfidentem gestapa. „Tato lež se pochopitelně velice dotkla Zapletalova bratra Milana, kterého jsem osobně znal. Vyhledal Ivanova, aby mu vysvětlil, že jeho bratr Libor konfidentem ve skutečnosti nebyl, byl Němci popraven a celá Zapletalova rodina byla deportována do Osvětimi. Ivanov mu tehdy blahosklonně odpověděl: Pro koncepci mé knihy jsem potřeboval vedle hrdinů kladných, jako byl například Valčík, anebo atentátníci, také hrdiny záporné. No a za záporného hrdinu jsem si zvolil Vašeho bratra.‘ “ dodává Šustek, jak také vznikaly poválečné dezinformace o českém kolaborantství.

Nepohodlní svědci byli po válce odstraněni. Tělo domnělého udavače svrhli do Vltavy a rozstříleli

Spisovatel Miroslav Ivanov, který je v Cibulkových seznamech veden jako důvěrník StB s krycím jménem Adne, možná stojí i za dalším nepravdivým obviněním z kolaborace. Ve svých knihách uvedl, že blízké spolupracovnice parašutistů Marii Kovárníkovou a její sestru Ludmilu Soukupovou udal jejich soused Josef Otta. To ale Šustek vyvrací.

„Na základě výmyslů a domněnek Miroslava Ivanova se o Ottovi traduje, že udal gestapu, že za oběma ženami chodili cizí muži, kteří byli zevnějškem podobní atentátníkům. Ivanov v 60. letech chodil po jeho někdejších sousedech a ti údajně měli tvrdit, že Ota byl určitě udavač a měl na svědomí obě sestry. Žádný důkaz ale neměli, byly to jen jejich domněnky, na jejichž základě Ivanov vylíčil Josefa Ottu jako udavače. Já jsem si ale jistý, že Josef Otta udavačem sester nebyl, protože není v seznamu odměněných, kteří napomohli dopadení parašutistů, a navíc není v žádných jiných dokumentech gestapa k heydrichiádě, které jsem četl,“ objasňuje Šustek. Příběh Josefa Otty je přitom možná nejasnější, než se dosud zdálo.

„Otta byl v květnu 1945 zatčen českými úřady, a když byl v srpnu 1945 veden eskortou SNB s dalšími obviněnými přes Karlův most směrem na Strahov, tak zemřel. Podle hlášení příslušníků SNB se prý pokusil uprchnout a skočil z Karlova mostu do Vltavy, kde ho příslušník SNB Antonín Landštof zastřelil dávkou ze samopalu. Na jeho mrtvole se ale našly odřeniny, které by spíš odpovídaly tomu, že jej z mostu někdo shodil. Já jsem přesvědčen, že Landštof Ottu z mostu shodil, protože se ho někdo potřeboval zbavit,“ domnívá se archivář.

Retribuční soudy začaly znovu fungovat po roce 1948. Komunisté tak chtěli odstranit nepohodlné

Poválečné obviňování Čechů z kolaborace nebylo nijak výjimečné. Někdy k němu docházelo na základě omylu, jindy zcela plánovaně s cílem někoho poškodit, či zakrýt vlastní zločin a černé svědomí. O případné vině kolaboranta rozhodoval retribuční soud. Ten přezkoumával jednotlivé případy nejen těsně po válce, ale také po roce 1948, pravděpodobně ne vždy spravedlivě.

„Já se nepovažuji za znalce retribučního soudnictví, ale z publikací, které jsem četl, jsem dospěl k názoru, že navzdory poválečnému chaosu retribuce proběhla relativně spravedlivě.  Ovšem po únoru 1948 komunisté retribuční soudy obnovili, protože se jim zdálo, že někteří lidé unikli potrestání. Při těchto soudech podle mě už často padaly nespravedlivé rozsudky, byli odsouzeni někdy také nevinní lidé a skuteční kolaboranti naopak odsouzení mnohdy unikli. Poválečná nespravedlnost pak vyvrcholila v roce 1956, když komunistický režim odsouzené německé válečné zločince propustil do Německa,“ dodává Šustek.

Komunální volby se blíží. Aktuální informace i zpravodajství o sestavování politických koalic naleznete zde>>>

Aktuální informace a zpravodajství o volbách do Senátu naleznete zde>>>

 

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

Praha Brno Ostrava

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718