Někdo dokáže nátlaku odolat a nezradit ani pod hrozbou smrti, jiný podlehne a svoji slabost následně svádí na nelehkou situaci. Podobně se lidé dělí v době války, kdy pevné přesvědčení může vést až k úmrtí, zatímco větší i drobné ústupky „pouze“ k pichlavé připomínce ve svědomí. I ti, kteří se nezachovali hrdinsky, nebo prostě jen podlehli tlaku okolností, by ovšem měli přijmout za své jednání zodpovědnost. Po skončení druhé světové války se ovšem našlo mnoho takových, kteří vlastní slabost chtěli svádět na jiné, a dokázali dokonce dělat udavače z lidí, kteří se už nemohli bránit. Podle archiváře Vojtěcha Šustka si udání vymýšleli i protektorátní četníci a policisté. Příkladem je nepravdivé obvinění lidické ženy z udavačství, které údajně mělo přispět k zániku vesnice v době heydrichiády.
Nacisté srovnali Lidice se zemí 10. června 1942 v pomstě za smrt zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Tehdy ani těsně po válce nebylo jasné, kdo zkázu obce způsobil. Začaly se objevovat různé teorie. S vlastním svědectvím přišel dokonce protektorátní četník z nedalekého Buštěhradu Evžen Ressl, podle kterého si Lidičtí za masakr mohli vlastně sami.
Lidická žena prý udala ukrytou židovku. Ta slíbila Lidicím pomstu
Ressl v prosinci 1945 sepsal hlášení, ve kterém obvinil z kolaborace obyvatelku Lidic Alžbětu Doležalovou. Ta měla udat svoji podnájemnici Štěpánku Mikešovou, která před úřady skrývala svůj židovský původ. Ressl, který Mikešovou sám zatýkal, po válce uvedl, že Mikešová hrozila, že se Lidickým pomstí. O sedm dnů později pak došlo k vypálení obce, za které měla být dle Ressla spoluzodpovědná Doležalová svým udavačstvím.