Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

„Za vypálení vesnice si Lidičtí mohli sami!“ Četníci si po válce vymýšleli falešná udání

„Za vypálení vesnice si Lidičtí mohli sami!“ Četníci si po válce vymýšleli falešná udání

Někdo dokáže nátlaku odolat a nezradit ani pod hrozbou smrti, jiný podlehne a svoji slabost následně svádí na nelehkou situaci. Podobně se lidé dělí v době války, kdy pevné přesvědčení může vést až k úmrtí, zatímco větší i drobné ústupky „pouze“ k pichlavé připomínce ve svědomí. I ti, kteří se nezachovali hrdinsky, nebo prostě jen podlehli tlaku okolností, by ovšem měli přijmout za své jednání zodpovědnost. Po skončení druhé světové války se ovšem našlo mnoho takových, kteří vlastní slabost chtěli svádět na jiné, a dokázali dokonce dělat udavače z lidí, kteří se už nemohli bránit. Podle archiváře Vojtěcha Šustka si udání vymýšleli i protektorátní četníci a policisté. Příkladem je nepravdivé obvinění lidické ženy z udavačství, které údajně mělo přispět k zániku vesnice v době heydrichiády.

Nacisté srovnali Lidice se zemí 10. června 1942 v pomstě za smrt zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Tehdy ani těsně po válce nebylo jasné, kdo zkázu obce způsobil. Začaly se objevovat různé teorie. S vlastním svědectvím přišel dokonce protektorátní četník z nedalekého Buštěhradu Evžen Ressl, podle kterého si Lidičtí za masakr mohli vlastně sami.

Lidická žena prý udala ukrytou židovku. Ta slíbila Lidicím pomstu

Ressl v prosinci 1945 sepsal hlášení, ve kterém obvinil z kolaborace obyvatelku Lidic Alžbětu Doležalovou. Ta měla udat svoji podnájemnici Štěpánku Mikešovou, která před úřady skrývala svůj židovský původ. Ressl, který Mikešovou sám zatýkal, po válce uvedl, že Mikešová hrozila, že se Lidickým pomstí. O sedm dnů později pak došlo k vypálení obce, za které měla být dle Ressla spoluzodpovědná Doležalová svým udavačstvím.

Resslovo obvinění leželo bez povšimnutí v archivech až do roku 2016, kdy je ve své knize Lidice – Zrození symbolu představil veřejnosti historik Vojtěch Kyncl. To podnítilo archiváře Vojtěcha Šustka, aby se Resslovým obviněním blíže zabýval.

„Pochopitelně mne zajímalo, na základě jakých pramenů historik Kyncl zločin udavačství údajně spáchaný Doležalovou dokládá. Zjistil jsem, že jediným domnělým důkazem je výpověď četníka Evžena Ressla, kterého ale nemůžeme brát jako věrohodného svědka, protože on sám Mikešovou gestapu předal a měl tudíž mnoho důvodů, aby to na někoho sváděl. Napsal jsem proto letos do revue Slánské obzory rozsáhlou studii, při které jsem prošel mnoho pramenů,“ uvádí pro INFO.CZ Šustek.

Nacisté prohlížejí ruiny po vypálení Lidic.Nacisté prohlížejí ruiny po vypálení Lidic.autor: Foto Aha! – Jan Doležal, archiv Památníku Lidice, ČTK

Evžen Ressl sloužil do 8. května roku 1945 jako protektorátní četník a následně se stal příslušníkem Sboru národní bezpečnosti (SNB). Když po válce viděl, že byl jeho velitel Vojtěch Babůrek nařčen z kolaborace, zřejmě dostal strach, že na něj čeká podobný osud a vymyslel si příběh o udavačství.

„Štěpánka Mikešová v Osvětimi zahynula. Ressl si pravděpodobně myslel, že v Ravensbrücku zahynula i Alžběta Doležalová, a proto ji označil za udavačku Mikešové. Chtěl vzbudit dojem, že Mikešovou předal gestapu pod nátlakem udavačky, tedy že konal jen v krajní tísni zaviněné Doležalovou. Ve skutečnosti Ressl zatkl Mikešovou ze strachu, že gestapo její židovský původ během druhého stanného práva odhalí, a on sám bude popraven za to, že Mikešovou kryl,“ předpokládá Šustek.

Proto četník napsal koncem roku 1945 hlášení, ve kterém chtěl vinu za zatčení Mikešové a potažmo i vypálení Lidic, shodit na Alžbětu Doležalovou, kterou po vypálení obce nacisté odvlekli do koncentračního tábora.

Nechtěla jí zdarma šít, proto ji udala gestapu, tvrdil četník

„Podle Resslova vymyšleného obvinění měla Doležalová udat Mikešovou na četnické stanici v Buštěhradu ze vzteku, protože jí prý nechtěla zadarmo šít. Ressl eskortoval po zatčení Mikešovou na gestapo v Kladně. V prosinci 1945 Ressl sugestivně líčil, jak Mikešová údajně proklínala Lidice a vyhrožovala, že se jejím obyvatelům pomstí svými výpověďmi na gestapu,“ dodává archivář.

Kromě zmíněného Resslova svědectví ale o udavačství Doležalové nezůstala v dokumentech četníků ani gestapa jediná zmínka, což je podezřelé. „Vycházel jsem z toho, že pokud by Alžběta Doležalová udání skutečně učinila, tak by se o tom měl dát dohledat nějaký další dobový, anebo poválečný úřední záznam, či výpověď svědka. Našel jsem také hlášení velitele buštěhradské četnické stanice Babůrka pro kladenské gestapo o zatčení Mikešové, kde se také o udání Doležalové nezmiňuje. Pokud za okupace někdo učinil udání, četníci jméno udavače vždy zapsali. Navíc, ani když byl po válce Babůrek obviněn z kolaborace, tak se vůbec nezmínil o tom, že by lidická žena někoho udala. A když jsem si pročítal také poválečné výpovědi zaměstnanců kladenského gestapa, kteří obšírně jmenovali desítky spolupracovníků i náhodných udavačů, nikdo z nich Doležalovou neuvedl. Přitom kdyby to byla pravda, tak úředníci gestapa by to po válce líčili s velkou chutí, protože by tím mohli shodit památku obětí z Lidic,“ míní Šustek. Podle něj na Ressla po válce zapůsobilo zlé svědomí, protože Mikešovou osobně zatýkal, a obával se, aby ho za to po válce někdo nehnal k zodpovědnosti.

Alžběta Doležalová v plicním sanatoriu krátce po válce (vpravo)Alžběta Doležalová v plicním sanatoriu krátce po válce (vpravo)autor: Archiv M. Šupíkové

Ačkoli Doležalová se z koncentračního tábora po válce vrátila, trpěla těžkou tuberkulózou a v roce 1946 zemřela. Ressl to možná nevěděl, proto se rozhodl vinu svalit na ženu, o které se domníval, že už zemřela a nebude se moci bránit. Shazovat vinu na zemřelé byla podle Šustka přitom po válce běžná praxe.

Četníci se báli poválečného soudu. Proto zřejmě hodili vinu na mrtvého

Týkalo se to i případu smrti rodiny Satranových a Burdychových, kteří ukrývali parašutistu Jiřího Potůčka z výsadku Silver A. Červenokostelečtí četníci po válce uvedli, že rodinu Burdychových gestapu udal sám Ladislav Satran, který se tak stal zodpovědným za jejich smrt, ačkoli sám zemřel. Burdychovy ale dle Šustka vytipovali spíše sami četníci.

„Manželé Ladislav a Zdena Satranovi po vypálení Lidic a Ležáků ukrývali parašutistu Jiřího Potůčka. Ten ještě dokonce z Bohdašína vysílal, přestože mu gestapo už bylo v patách. Satran se tehdy s prosbou o pomoc obrátil na místního lékaře Dvořáčka. Ten se ale poradil se svým švagrem, Němcem Franzem Beierem, který sloužil u německého četnictva. Beier pochopitelně Satrana hned udal královéhradeckému gestapu. To zatklo manžele Satranovy a povolalo si místní červenokostelecké četníky. Předpokládám, že gestapáci začali četníkům vyhrožovat, že Bohdašín by mohl potkat osud Lidic a Ležáků. Zřejmě jim vyčítali, že se na území jejich revíru ukrývá nepřátelský agent-parašutista,“ domnívá se Šustek. To byl zřejmě moment, při kterém četníci jako další úkryt udali sami dům rodiny Burdychovi. Antonín Burdych zahynul následně při střelbě na místě a jeho rodina byla i se Satranovými vyvražděna.

„Červenokostelečtí četníci pak po válce uváděli, že Burdychovy udal při výslechu sám Satran, který byl prý příliš měkký a po první facce vše prozradil. To ale nesouhlasí s tím, že k Burdychům dorazilo gestapo až po několika hodinách. Četníci se v červnu 1942 zalekli, že je Němci povraždí, tak raději vytipovali gestapu rodinu Burdychovu. Po válce pak všechno svedli na Ladislava Satrana,“ vysvětluje archivář. Podobná lež se podle něj traduje i o rodině Stehlíkových z Rokycan, která údajně pomáhala ukrývat také Jana Kubiše a Josefa Gabčíka z výsadku Anthropoid.

Rodina Burdychova krátce před tragédii. Maminka Milada, táta Antonín a synové Vladimír (nahoře) a Toník.Rodina Burdychova krátce před tragédii. Maminka Milada, táta Antonín a synové Vladimír (nahoře) a Toník.autor: Foto: Aha! - ara

V publikacích o parašutistech se stále objevuje, že gestapo se o úkrytu výsadkářů dozvědělo od zetě Stehlíkových Františka Marešky. Ten údajně s tchánem špatně vycházel a po nějaké větší hádce jej měl udat gestapu. Nacisté pak Stehlíkovy zatkli a včetně Marešky popravili.

„Tato pomluva pochází pravděpodobně z výpovědi protektorátního policisty Somolíka, který uvedl, že Mareška byl alkoholik, který měl s tchánem spory o peníze, a proto rodinu udal. Somolík líčil, že po jedné z hádek s tchánem ho Mareška šel udat protektorátní policii. Policisté mu prý udání rozmlouvali, a až po Mareškově vyhrožování gestapem udání předali Němcům. Somolík pak v šedesátých letech zasvěceně líčil, jak probíhalo zatýkání a dokonce i poprava rodiny Stehlíkovy i jejich zetě Marešky. Somolíkovi to měl údajně popsat velitel gestapa v Plzni Anton Lehner, který prý po atentátu na Heydricha kontroloval občanské průkazy v Rokycanech. Je zcela nepravděpodobné, že by velitel plzeňského gestapa kontroloval občanské průkazy a ještě se důvěrně svěřoval protektorátnímu policistovi české národnosti. Navíc je jisté, že kdyby udání učinil Mareška, Němci by ho nepopravili,“ objasňuje Šustek.

„Nesmělo se jim oponovat“. Na mystifikacích se podíleli i komunističtí historici, kteří z parašutistů dělali konfidenty

Na některých poválečných obviněních z kolaborace se zčásti omylem, ale také záměrně podílejí podle Šustka i někteří historici. Zvlášť v období komunismu se podobných pomluv objevilo několik. Tehdejší režim totiž nechtěl v příliš dobrém světle vzpomínat na parašutisty vyslané z Anglie, kteří byli připomínkou exilové vlády Edvarda Beneše. Proto někteří historici přispěchali s příběhy o slabých charakterech výsadkářů.

„Křiklavou ukázkou falešného obvinění z kolaborace ze strany historiků je například tvrzení komunistického historika Václava Krále, který napsal publikaci Pravda o okupaci.“ V té se zmínil také o parašutistovi Františkovi Pavelkovi, který počátkem října 1941 seskočil jako první parašutista vyslaný z Velké Británie na území protektorátu. Již 25. října 1941 byl ale dopaden gestapem a 11. ledna 1943 popraven v Berlíně. Král o něm napsal, že „prvním agentem vyslaným z Británie byl jakýsi Pavelka, který se po 14 dnech sám dostavil na gestapo, kde předal množství záchytných adres a udal mnoho členů odboje.“ To byla holá lež. Ovšem před listopadem 1989 komunistický režim zamezoval historikům v přístupu k pramenům, takže Královo vylhané tvrzení nemohli zpochybnit. Navíc Král měl takové postavení, že by se mu nesmělo oponovat,“ potvrzuje Šustek.

Historickým dezinformátorem byl podle něj také Miroslav Ivanov, který označil parašutistu Libora Zapletala z výsadku Bivouac za nespolehlivého konfidenta gestapa. „Zapletal byl dopaden a předán brněnskému gestapu. Němci jej nutili, aby podepsal závazek spolupráce. Současně mu vyhrožovali, že pokud se je pokusí oklamat, jeho rodiče a sourozenci budou fyzicky zlikvidováni. Parašutista spolupráci gestapu naoko přislíbil. Když ho úředníci brněnského gestapa poslali k rodičům do Podivína, tak jim řekl, v jaké je situaci. Jeho otec tehdy prohlásil: „Skutečná spolupráce s Němci nepřipadá v úvahu, ani kdyby naši rodinu měli fyzicky zlikvidovat.“ Zapletal skutečně s Němci spolupracovat nechtěl.  Mám jeho výslechový protokol z gestapa, na kterém se dá doložit, co všechno Němcům zamlčel. S pomocí rodičů a bratra Milana uprchl a gestapo ze msty pak deportovalo jeho rodiče i bratry do Osvětimi, kde rodiče zemřeli, ale sourozenci se vrátili. Libor Zapletal byl dopaden v srpnu 1942 na německo-švýcarské hranici a byl popraven 27. září 1944 v Mauthausenu,“ vysvětluje archivář.

Miroslav Ivanov pak v 60. letech začal psát ve své knize „Nejen černé uniformy“, že mezi parašutisty byli různí lidé s různými osudy, včetně kariéristů. O Zapletalovi napsal, že skončil v Mauthausenu, protože byl nespolehlivým konfidentem gestapa. „Tato lež se pochopitelně velice dotkla Zapletalova bratra Milana, kterého jsem osobně znal. Vyhledal Ivanova, aby mu vysvětlil, že jeho bratr Libor konfidentem ve skutečnosti nebyl, byl Němci popraven a celá Zapletalova rodina byla deportována do Osvětimi. Ivanov mu tehdy blahosklonně odpověděl: Pro koncepci mé knihy jsem potřeboval vedle hrdinů kladných, jako byl například Valčík, anebo atentátníci, také hrdiny záporné. No a za záporného hrdinu jsem si zvolil Vašeho bratra.‘ “ dodává Šustek, jak také vznikaly poválečné dezinformace o českém kolaborantství.

Nepohodlní svědci byli po válce odstraněni. Tělo domnělého udavače svrhli do Vltavy a rozstříleli

Spisovatel Miroslav Ivanov, který je v Cibulkových seznamech veden jako důvěrník StB s krycím jménem Adne, možná stojí i za dalším nepravdivým obviněním z kolaborace. Ve svých knihách uvedl, že blízké spolupracovnice parašutistů Marii Kovárníkovou a její sestru Ludmilu Soukupovou udal jejich soused Josef Ota. To ale Šustek vyvrací.

„Na základě výmyslů a domněnek Miroslava Ivanova se o Otovi traduje, že udal gestapu, že za oběma ženami chodili cizí muži, kteří byli zevnějškem podobní atentátníkům. Ivanov v 60. letech chodil po jeho někdejších sousedech a ti údajně měli tvrdit, že Ota byl určitě udavač a měl na svědomí obě sestry. Žádný důkaz ale neměli, byly to jen jejich domněnky, na jejichž základě Ivanov vylíčil Josefa Otu jako udavače. Já jsem si ale jistý, že Josef Ota udavačem sester nebyl, protože není v seznamu odměněných, kteří napomohli dopadení parašutistů, a navíc není v žádných jiných dokumentech gestapa k heydrichiádě, které jsem četl,“ objasňuje Šustek. Příběh Josefa Oty je přitom možná nejasnější, než se dosud zdálo.

„Ota byl v květnu 1945 zatčen českými úřady, a když byl v srpnu 1945 veden eskortou SNB s dalšími obviněnými přes Karlův most směrem na Strahov, tak zemřel. Podle hlášení příslušníků SNB se prý pokusil uprchnout a skočil z Karlova mostu do Vltavy, kde ho příslušník SNB Mengr zastřelil dávkou ze samopalu. Na jeho mrtvole se ale našly odřeniny, které by spíš odpovídaly tomu, že jej z mostu někdo shodil. Já jsem přesvědčen, že Mengr Otu z mostu shodil, protože se ho někdo potřeboval zbavit,“ domnívá se archivář.

Retribuční soudy začaly znovu fungovat po roce 1948. Komunisté tak chtěli odstranit nepohodlné

Poválečné obviňování Čechů z kolaborace nebylo nijak výjimečné. Někdy k němu docházelo na základě omylu, jindy zcela plánovaně s cílem někoho poškodit, či zakrýt vlastní zločin a černé svědomí. O případné vině kolaboranta rozhodoval retribuční soud. Ten přezkoumával jednotlivé případy nejen těsně po válce, ale také po roce 1948, pravděpodobně ne vždy spravedlivě.

„Já se nepovažuji za znalce retribučního soudnictví, ale z publikací, které jsem četl, jsem dospěl k názoru, že navzdory poválečnému chaosu retribuce proběhla relativně spravedlivě.  Ovšem po únoru 1948 komunisté retribuční soudy obnovili, protože se jim zdálo, že někteří lidé unikli potrestání. Při těchto soudech podle mě už často padaly nespravedlivé rozsudky, byli odsouzeni někdy také nevinní lidé a skuteční kolaboranti naopak odsouzení mnohdy unikli. Poválečná nespravedlnost pak vyvrcholila v roce 1956, když komunistický režim odsouzené německé válečné zločince propustil do Německa,“ dodává Šustek.

 

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744