Zajímal ho nacismus, ženy a koně. Fešák Willi byl ale hlavně postrachem parašutistů | info.cz

Články odjinud

Zajímal ho nacismus, ženy a koně. Fešák Willi byl ale hlavně postrachem parašutistů

Willi Leimer byl mladý pohledný nacista, který rád ženy okouzloval nejen svým árijským sebevědomím, ale i blond vlasy a modrýma očima. Většinu svého času ale věnoval boji proti parašutistům, kteří ze západu i z východu nad protektorátem seskakovali, aby po absolvování nezbytného výcviku zaútočili přímo v týle nepřítele. Pokud parašutisty dopadlo gestapo, často se radši sami zabili, než by je pomocí psychického i fyzického nátlaku nacisté donutili spolupracovat. V tom byl Leimer velice úspěšný. Některé statečné muže dokázal lámat jako zápalky a vytvořil z nich nebezpečné bojovníky proti vlastnímu odboji.

Leimer byl mistrem ve vedení takzvaných rádiových protiher. Při těch využíval právě parašutisty, kteří pod nátlakem souhlasili se spoluprací s nacisty a měli se tak stát doslova dvojitými agenty. Dopadení parašutisté se pak z protektorátu spojovali pomocí vysílaček s exilovým odbojem, ze kterého měli lákat informace důležité pro nacisty. V Británii ovšem s možností této nutné zrady počítali a před odletem do protektorátu se s parašutisty domluvili, aby v případě nátlaku a donuceného vysílání při komunikaci použili domluvený varovný znak, který nacisté nerozpoznali, ale odboji dal znamení, že komunikace už není tajná. Leimer se tak často dostával k množství informací, které ale byly záměrně zkreslené, nebo úplně bezcenné. Přesto dokázal potrápit a na smrt v protektorátu poslat stovky lidí…

Nacistou byl už od devatenácti

Patřil mezi nacisty, kteří se v ideologii hákového kříže zhlédli už v mládí. Narodil se 25. července 1912 ve městě Neuwied nad Rýnem v rodině justičního tajemníka. „Vyučil se zedníkem a do roku 1933 navštěvoval vyšší odbornou školu zaměřenou na výškové práce ve Frankfurtu nad Mohanem. Na začátku roku 1933 složil maturitu, což bylo nejvyšší vzdělání, kterého dosáhl. Od raného mládí se angažoval v hnutích sympatizujících s extrémní pravicí. 1. května 1933, když mu bylo 20 let, vstoupil do NSDAP. Ještě předtím stihl vstoupit do SS,“ vysvětluje pro INFO.CZ historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Jan Zumr.

Kolem Leimerova života se objevuje řada nepravd a nejasností, které se pojí i s jeho mládím. Podle některých měl být rodák z Neuwiedu totiž také přesvědčeným komunistou. „To považuji – vzhledem k jeho brzkému angažmá v NSDAP a SS – za velice nepravděpodobné. Jedná se o jeden z řady mýtů, které o něm kolují,“ objasňuje Zumr.

U gestapa začal Leimer pracovat v roce 1933, když mu bylo 21 let. „Nastoupil ke služebně ve Wiesbadenu. V roce 1935 byl přijat jako kriminální zaměstnanec a od roku 1936 působil jako kriminální asistent-čekatel. Sloužil v oddělení III, které mělo na starost kontrašpionáž, a působil zde až do roku 1939. Poté byl při okupaci protektorátu nasazen v operační skupině gestapa, která mířila do Prahy, kde již zůstal,“ dodává historik.

Modrooký blonďák se silným charismatem v protektorátu sváděl ženy a bojoval proti parašutistům

Nadřízení považovali Leimera za schopného a ideologicky upevněného nacistu, a proto ho vybrali, aby se stal vyšším úředníkem gestapa. „V prosinci 1939 proto opustil Prahu, aby studoval na policejní škole v Berlíně-Charlottenburgu. Závěrečné zkoušky složil v srpnu 1940 a vrátil se do protektorátu. Nejprve byl zástupce vedoucího referátu mající na starosti Židy, sekty a církve. Na podzim 1940 sloužil jako vedoucí gestapa v Kolíně, kde ale pobyl jen krátce. Už v listopadu 1940 byl povolán zpět do Prahy a stal se vedoucím referátu II A, který měl na starosti potírání komunistů a ,marxistů‘ (poznámka: ve skutečnosti sociálních demokratů),“ vysvětluje Zumr.

V čele referátu vydržel zhruba dva roky. Za tu dobu poslal na popraviště a do koncentračních táborů asi tisíc lidí. I jeho kariéru ale poznamenal útok na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Místo útoku na Reinharda HeydrichaMísto útoku na Reinharda Heydrichaautor: ČTK, archív Nedělního Blesku

„Po atentátu na Heydricha byl jmenován členem komise, která měla za úkol jeho vyšetřování. On konkrétně měl na starost pátrání po stopách, které vedly mimo působnost pražské úřadovny. Po odhalení parašutistů byl stejně jako řada dalších úředníků gestapa navržen na povýšení a stal se SS-Hauptsturmführerem,“ dodává Zumr.

Úřední žádost o Leimerovo ocenění se zachovala a archivář Vojtěch Šustek ji uveřejnil ve své edici dokumentů Atentát na Reinharda Heydricha. Velitel pražského gestapa Hans-Ulrich Geschke v ní 24. června 1942 navrhuje Leimerovo povýšení takto: „Leimer v rámci své práce u zvláštní komise vedl s plným osobním nasazením skupinu, která sledovala stopy mimo Prahu. Kromě toho dosáhl jako vedoucí referátu pro potírání komunistů významných úspěchů a osobně se velmi osvědčil.“ Mezi jeho „významné úspěchy“ je nutno také započítat, že se osobně účastnil vyhlazení vesnice Ležáky, v jejíž blízkosti parašutista Jiří Potůček obsluhoval radiostanici s krycím názvem Libuše. Nacisté tehdy popravili 33 dospělých a zplynovali jejich 11 dětí. Skutečně vyznamenání hodný výkon…

Kromě nacistické ideologie měl Leimer ještě dva další zájmy. „Svůj nevelký volný čas trávil se ženami nebo jízdou na koni. Navázal intimní poměr se svojí sekretářkou, což byl zřejmě i důvod rozpadu jeho manželství, ze kterého měl dvě děti. Rodina bydlela v ulici Na Čihadle 4 v Dejvicích,“ popisuje historik. Podle některých dobových klepů měl Leimer dokonce svést i několik českých hereček. Měl zřejmě silné charisma, které ale nepůsobilo pouze na ženy. „Byl to vysoký modrooký blonďák s fanatickým pracovním nasazením, který byl přísný, ale údajně spravedlivý ke svým podřízeným, kteří ho i přes jeho mládí prý měli ve velké oblibě. Byl to nepochybně pracovitý kariérista,“ potvrzuje Zumr.

Spolupracoval i se zrádcem Karlem Čurdou. Dokud se z bývalého parašutisty nestala alkoholová troska

Geschke byl sice po útoku na Heydricha z pozice pražského vedoucího převelen do Poznaně, Leimerových schopností si ale byl vědom i jeho nástupce. „Ernst Gerke, který se stal šéfem pražského gestapa v září 1942 a Leimera si vyhlédl za vedoucího referátu, který měl na starosti potírání parašutistických výsadků a sabotáží. Leimer byl v čele referátu od listopadu 1942 až do konce války a byl podřízen přímo Gerkemu. To dokládá jeho mimořádné postavení uvnitř úřadovny. Zřejmě za tím stály jeho dobré vztahy s Gerkem, který ho dokonce opakovaně navrhoval na povýšení na kriminálního radu. Nadřízení ale této žádosti nevyhověli,“ vysvětluje Zumr.

V čele tohoto referátu se Leimer setkával i s konfidenty gestapa, bývalými parašutisty. Pracoval tak i s Karlem Čurdou z výsadku OUT DISTANCE, který udal parašutisty Josefa Gabčíka a Jana Kubiše, kteří uskutečnili útok na Heydricha. Čurda se tehdy před lidmi z odboje vydával za zbloudilého parašutistu a sloužil jako volavka při zátazích na další parašutisty.

Karel Čurda u poválečného souduKarel Čurda u poválečného souduautor: ČTK, archív Nedělního Blesku

„Leimer využíval Čurdu proti dalším výsadkům vyslaným z Londýna. Nejdříve patřil ke konfidentským esům, ale postupně se z něj stávala čím dál větší alkoholická troska a přestal být pro gestapo užitečný,“ dodává historik.

Parašutisty chtěl živé. Kvůli rádiovým protihrám

Úkolem Leimera bylo zatýkat parašutisty jak vyslané z Velké Británie, tak ze Sovětského svazu. Prioritou pro něj bylo získat je živé právě proto, aby z nich udělal kolaboranty a mohl je využít při takzvaných rádiových protihrách.

„Pražské gestapo zahájilo první rádiovou protihru nazvanou Hermelin s vysílačkou Barbora patřící desantu Antimony v březnu 1943. Londýn s podobnou možností počítal a jednotlivé desanty měly pro takový případ domluvený určitý zvláštní znak. Ten měl parašutista během vysílání použít a oznámit tím, že vysílá pod nátlakem. Jenže gestapo o této možnosti vědělo a radiotelegrafisty bedlivě kontrolovalo. Zajatý šifrant skupiny Antimony Stanislav Srazil byl donucen zahájit komunikaci s Londýnem, ale podařilo se mu do vysílání vložit onen varovný znak. (…) Vysílání s přestávkami pokračovalo až do 21. ledna 1944. Srazilovi se ještě několikrát podařilo odvysílat varovný signál a obezřetnost československých zpravodajců způsobila, že gestapo žádné podstatné informace nezískalo,“ vysvětluje v knize Brněnské gestapo historik Vladimír Černý.

Některé parašutisty ale Leimer psychickým i fyzickým nátlakem přemluvil ke spolupráci. „Jedním z nich byl Adolf Horák z výsadku Sulphur na jaře 1944. Byl zatčen a přislíbil spolupráci. Stal se z něj konfident, nicméně se později pokusil vyvléci a chtěl uprchnout na Slovensko, což se mu nepodařilo a na jaře 1945 byl zavražděn v policejní věznici Terezín,“ doplňuje Zumr.

Agentem Kremlu se navzdory fámám nestal

Leimer zůstal v Praze až do konce války, kdy ho zajali povstalci. Soudu v Československu se ale nedočkal. „Kontroverzní postava domácího odboje a pozdější spolupracovník StB Ladislav Vaněk jej společně s řadou dalších úředníků gestapa vydal sovětské rozvědce. Vzhledem ke své prominentní roli toho Leimer hodně věděl. Jeho výpověďmi by se dalo získat velké množství informací, což se kvůli vydání do Sovětského svazu nezdařilo,“ vysvětluje historik.

Spravedlnosti ale tehdy 33letý nacista neunikl. Vyšetřovatelům potvrdil, že zatknul údajně desítky parašutistů a o jeho vině rozhodovala sovětská justice. Za potírání sovětských výsadků byl odsouzen vojenským tribunálem k trestu smrti a 12. října 1945 pravděpodobně v Moskvě popraven. Přesto někteří jeho úmrtí zpochybňovali, právě s podotknutím, že v mládí tíhnul údajně ke komunismu.

„O poválečném Leimerově osudu koluje řada fám. Měl se údajně už během války stát agentem NKVD a po skončení války se měl stát agentem KGB a přežít. Není to ale pravda, sovětským agentem nikdy nebyl a byl prokazatelně popraven,“ potvrzuje Zumr.

Fotografie pro seriál Zrůdy gestapa poskytl badatel Jaroslav Čvančara.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud