Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Zápasník Cibulka, kterého komunisté poslali na 22 let do uranového lágru, ukradl náklaďák a ujel

Zápasník Cibulka, kterého komunisté poslali na 22 let do uranového lágru, ukradl náklaďák a ujel

Františka Cibulku, kdysi proslaveného zápasníka v řeckořímském stylu, zatkla StB v červnu 1951. Tajná komunistická policie ho obvinila z přípravy teroristických činů, sabotáže a velezrady. Do jeho odbojové skupiny se vmísil agent, bratr jeho přítelkyně. Po devítiměsíční samovazbě, vyhublý, psychicky i fyzicky ztrápený zápasník podepsal vykonstruované protokoly. Od soudu odešel s trestem 22 let vězení. Ve vězení málem umřel na tuberkulózu. Na uranovém lágru Bytíz s dvěma spoluvězni ukradli náklaďák, prorazili bránu a ujeli. Příběh Františka Cibulky přináší organizace Post Bellum v rámci projektu Příběhy 20. století. 

Cibulka se narodil v roce 1931 do rodiny truhláře – podlaháře. Rád četl, chodil mezi skauty a sportoval. Hodně posiloval, věnoval se řeckořímským zápasům. Po měšťance se chtěl dostat do učení na automechanika. Na úřadu práce mu sdělili, že půjde tam, kde ho společnost potřebuje: buď do hornictví, nebo si může vybrat mezi pekařem a zámečníkem: „Musel jsem se rozhodnout o svém životě během jedné minuty. Vybral jsem si zámečníka, ale nebavilo mě to,“ vypráví Cibulka, jehož rodina přišla po roce 1948 o truhlářskou dílnu.

Dělníci se znárodňovacími dokumenty k nim přišli s tím, že mají do několika hodin dílnu opustit. Protože v dílně žádné zlato a šperky, které ani rodina živnostníka nevlastnila, nenašli, provedli soudruzi u nich doma několik marných domovních prohlídek. Do zápisu o provedení prohlídky uvedli poznámku k bustě Beneše, která stála v obývacím pokoji, že je usvědčuje „z šovinistického smýšlení“: „Mysleli si, jak jsme bůhvíjak bohatí, což nebyla pravda. Od té chvíle nás lidé v Táboře nezdravili, přecházeli na druhý chodník, všichni věděli, že co si otec o komunistech myslí,“ vzpomíná Jaroslav Cibulka.

Bylo mu líto politických vězňů, jednomu zařídil rande

Cibulka ve svých devatenácti letech nastoupil na brigádu do těžkého průmyslu k pecím kladenských železáren. Tady se potkal s politickými vězni. S jedním z nich se spřátelil: „Byl to takový starší člověk, kterého zavřeli na čtyři roky za to, že vyvěsil na jeden americký svátek americkou vlajku. Nosil jsem mu dopisy, vynášel a přinášel různé věci. Jednou mě poprosil, jestli bych ho nevyvedl ven z továrny, jakože ho vedu do lágru, ale přitom měl domluvenou schůzku s manželkou. Povedlo se to. Stráž mě s ním nechala vyjít ven. Bál jsem se, co když uteče? Ale podařilo se. Pomocí přátel se vrátil nepozorovaně do tábora. Druhý den normálně přišel na směnu,“ vzpomíná Cibulka, který po několika měsících odjel do Tábora za rodiči a nastoupil do nedaleké továrny Kovosvit v Sezimově ústí.

Příběh Jaroslava Cibulky zdokumentovali lidé z Post Bellum pro projekt Paměť národa. Z této sbírky vznikají dokumenty z cyklu Příběhy 20. století. Desítky redaktorů dokumentující vzpomínky starých lidi s pozoruhodnými životními příběhy, mohou svoji práci vykonávat díky lidem z Klubu přátel Paměti národa. Ten tvoří více než dva tisíce lidí, kteří pomáhají drobnými pravidelnými dary. Děkujeme, že pomáháte Paměti národa i Vy.

Odboj v Táboře vedl penzionovaný invalida, úředník ze spořitelny

V Táboře se dvacetiletý Cibulka seznámil se stejně starým Stanislavem Kosíkem. Stali se nerozlučnými přáteli. Kosík a Cibulka snili o ozbrojeném odboji proti komunistům. Shromažďovali zbraně, prohledávali sklepy, podzemní chodby, lesní úkryty, ze kterých chtěli vytvořit odbojové základny. Kosík, podle archivní dokumentace, blouznil o obrovské síti partyzánských skupin s ústředním velitelstvím v Praze, o tajných výcvikových střediscích kdesi na Šumavě a podobně. Věřili, že brzo vypukne třetí světová válka. Doma poschovávali asi šest pistolí s náboji a několik dýk.

Kosík Cibulku seznámil s šestapadesátiletým Janem Bayerem, penzionovaným invalidou, bývalým úředníkem spořitelny, kterému kluci horliví do odboje přezdívali Dědek. Právě kolem Bayera se vytvořila asi devítičlenná skupina mladých lidí odhodlaných k sabotážím. Jediným skutečně plánovaným činem mělo být poškození pece v továrně Madeta Řípec ve Veselý nad Lužnicí. Snažili se vyrobit třaskavinu, obalit uhelným prachem a přihodit na hromadu briket, kterými se v továrně topilo. K tomu nedošlo. Kosík a Cibulka do skupiny nevědomky přivedli agenta StB s krycím jménem Cizinec, který všechny udal.    

Udal je lodník Holler alias Cizinec  

Jaroslav Cibulka se blízce přátelil se spolužačkou své sestry Miladou Hollerovou: „Nechci to rozvádět. Šel jsem s tou kamarádkou kolem bydliště Kosíka. Zahlédl nás a pozval dovnitř. Myslel si, že ji informuji o tom, co se děje. No a on před ní začal mluvit o skupině. Nabídla, že její bratr je na vojně, pracuje u paroplavební společnosti a že by mohl zajistit cestu přes hranice,“ vysvětluje Cibulka, proč důvěřoval Vladimíru Hollerovi. Ten ovšem spolupracoval s českobudějovickým oddělením StB. Vlichotil se do přízně Kosíka, Cibulky i Bayera, protože před vojenskou službou skutečně pracoval jako lodník u Československé labské společnosti, se kterou se nejednou plavil až do německého Hamburku. Holler nahlásil v průběhu několika týdnů tolik zpráv o odbojové táborské skupině, že to vyšlo na třicet stran textu. Ve svých hlášeních obhajoval jen sestru, umenšoval její podíl, čímž jí zajistil beztrestnost. Brzo ráno 13. června 1951 zatkla čtyři komanda estébáků – celkem šestnáct po zuby ozbrojených policistů – celou skupinu. Pro Cibulku si přišli do fabriky Kovosvit. Báli se, že by se s nimi rval, kdyby si pro něj přišli k němu domů. Nechali si ho zavolat na kádrové oddělení podniku. Když Cibulka vstoupil do kanceláře, stáli za dveřmi estébáci s namířenými pistolemi.

Estébákům utekl jen starý invalidní důchodce Bayer. Když je spatřil, vyběhl z domu a sprintem se jim ztratil v ulicích Tábora. Soudruhy, kteří mu nestačili, zachvátila panika, jak to vysvětlí. Obsadili dům jeho přítelkyně a hlídkovali všude, kde by se mohl vyskytovat. Dopadli ho před domem Cibulky, který byl v té chvíli již už v cele táborské policejní věznice. Bayer nespíš obíhal své přátele, aby je varoval. Když zjistil, že je pozdě, policistům se vydal.

Komunismus v ČeskoslovenskuKomunismus v Československuautor: Info.cz

Zápasníka vydírali přes rodiče, tvrdili, že mučí jeho maminku

Devět měsíců odbojáře vyšetřovatelé StB mučili. Pálili cigaretami, fackovali, celé dny i noci museli zadržení stát na cele, dokud se nezhroutili a nebyli ochotni doznat terorismus, velezradu a spiknutí. Jaroslava Cibulku vydírali: „Tvrdili, že zavřeli rodiče. Představoval jsem si, jak musí matka trpět, měla po pěti operacích,“ vypráví Cibulka, který u soudu dostal 22 let vězení jako jeho přítel Kosík. Velitel skupiny Bayer byl odsouzen na doživotí.

Jaroslav Cibulka putoval do Kartouz na samovazbu, později ho převezli na Mírov. Po roce, který si odseděl v kamenných věznicích, ho v poutech vyvedli na dvůr, naložili do autobusu a odvezli na jáchymovský lágr Barbora, kde nastoupil jako lamač do uranových dolů: „Nikdy před tím jsem sbíječku v ruce nedržel. Předák mi řekl vlastně jedinou věc, abych nevrtal do děr, které selhaly. Pochopil jsem, že je v nich nevybuchlá nálož, která může detonovat. Měsíc jsem měl jen základní stravu – brambory bez omastku, až když jsem splnil normu, dostal jsem víc. Byl jsem silný, sportovec, zvyklý na práci, takže jsem to zvládal až do chvíle, kdy jsem onemocněl,“ vzpomíná Cibulka, který spal ve vězeňském baráku na lůžku, který před ním obýval vězeň s tuberkulózou. Jaroslav, který se tímto vážným bakteriálním onemocněním nakazil, se po nocích dávil kašlem, cítil se zesláblý, trápila ho bolest na hrudi. Vězeňský lékař mu píchnul kalciovou injekci a nařídil, že bude dál pracovat. Vězeň Cibulka neměl horečku nad 38 stupňů, která by ho dostala na marodku. Cibulka v mrákotách dál rubal uran, v zimě stával i hodinu na mraze na nástupu vězňů. Myslel si, že umírá. Zachránil ho transport z přeplněné Barbory na příbramský lágr Bytíz, kde chvíli pomáhal v kuchyni. Tady se uzdravil a zesílil.

Vězni pochodující na šachtu zpívali: „Až k nám přijdou hoši z júesej…“

Na Bytízu vyfasoval Cibulka kázeňský trest zpívání. Musel celou noc prostát s četou vězňů u drátů. Když nastupovali na hornickou směnu do dolů a dozorci je vedli koridorem na šachtu, vězni zpívali: „Až k nám přijdou hoši z júesej, zase nám bude dobře bude hej, pak budem se svými druhy, pod hvězdami a pruhy, budem zpívat jupí jupí ej. Až k nám přijdou hoši z Mexika, tak píchnem komunistům kudly do břicha.“

„Jdeš s námi?,“ nabídl spoluvězeň. A Cibulka nezaváhal. Naskočil do ujíždějícího náklaďáku 

Lágry a uranové doly na Příbramsku mívaly v 50. letech elektrické výpadky. Zvlášť nebezpečné to bývalo na nočních směnách. Vězni po jednom pomalu slézali do šachty po žebřících tzv. fórech. U baráků, kde vězni fasovali pogumované obleky, holínky a lampy, se tvořily hloučky, které dozorci nedokázali udržet pohromadě. Dva jeho spoluvězni, se kterými měl tu noc směnu na překopu, se ztratili. Jaroslav se je vydal hledat. Našel jednoho z nich nervózně postávat u vězeňské dílny: „Zeptal se mě: ´Jdeš s námi?´ Pochopil jsem, že je to nabídka k útěku. V tu chvíli zpoza baráku vyjel náklaďák, který řídil ten druhý. Naskakoval jsem do kabiny při jízdě,“ vzpomíná na dramatické chvíle Cibulka. Tito tři vězni se prohnali kolem baráků hlavní lágrovou silnicí, prorazili bránu a ujeli. Dozorci zkoprněli. Než se vzpamatovali, řítil se náklaďák směrem k lesu a na příbramskou silnici. Než se k ní dostali, musel vůz projet podél lágru. V té chvíli spustili strážní palbu ze samopalů a kulometů ze špačkáren. Náklaďák, podle pozdějšího vyšetřování, zasáhlo přes sedmdesát kulek, žádná z nich neprošla skrz kabinu a pasažéry nezranila. Vězni sjeli z hlavní silnice do lesa, kde se ukryli.

První díl Příběhů 20. století vypráví o Cibulkově odboji, zatčení, vyšetřování a nemoci. V druhém dokumentu, který odvysíláme příští týden, se věnujeme jeho dramatickému útěku. Dozvíte se, jak dopadl.  

 

Vláda stopla utajovaný program, na kterém závisí životy českých vojáků v Afghánistánu

Ministr vnitra Milan Chovanec loni zastavil utajovaný program přesídlování místních tlumočníků, kteří pomáhají českým vojákům na misi v Afghánistánu. Podle zdrojů serveru INFO.cz toto rozhodnutí způsobilo nedostatek klíčových spolupracovníků české jednotky na neklidném bojišti. Vláda tak ohrozila nejen životy afghánských překladatelů a jejich rodin, ale zřejmě i bezpečnost českých vojáků, kteří se bez tlumočníků obejdou jen stěží. Konec programu podle všeho způsobil incident v pražské nemocnici na Bulovce, po kterém byl syn již přemístěného afghánského spolupracovníka obviněn ze znásilnění.

Čeští vojáci jsou zoufalí, tvrdí zdroje serveru INFO.cz. Nedaří se jim do svých služeb získat afghánské tlumočníky, které jsou pro fungování jednotky nepostradatelní. Ti se k Čechům nehrnou, Praha jim totiž počínaje loňskem odmítá po skončení nebezpečné služby pomoci na cestě do Evropy. Zahraniční armády působící v kulturně cizím prostředí místním spolupracovníkům i jejich rodinám běžně nabízejí přesídlení, a to z velmi dobrých důvodů. Tlumočníci i jejich blízcí jsou logickým cílem radikálů, kteří na jejich hlavy nezřídka vypisují i finanční odměny – jsou si totiž dobře vědomi jejich důležitosti.

Link

Kupříkladu Američané odvážejí lokální tlumočníky po skončení mise prý nejen z Afghánistánu, ale třeba i z Iráku. Autor tohoto textu pobýval v roce 2009 u české jednotky na základně v Lógaru, kde se s místními překladateli setkal. Na jejich výslovné přání je nefotografoval a dříve pořízené snímky z aparátu vymazal. Kvůli jejich utajení. Radikální povstalci z hnutí Tálibán totiž za jejich smrt nabídli slušný obnos.

Na tuto situaci ve své interpelaci ze dne 11. září upozornila poslankyně ODS a předsedkyně výboru pro obranu Jana Černochová. Místopředseda vlády a ministr vnitra Jan Hamáček na její dotaz ohledně programu pro afghánské spolupracovníky odpověděl 8. října. „V současnosti žádný program pomáhající afghánským tlumočníkům a spolupracovníkům Armády ČR s přesídlením do České republiky neprobíhá,“ konstatuje předseda české sociální demokracie. „Pokud jde o aktivity realizované v nedávné minulosti, ty jsou předmětem utajení ve stupni vyhrazené,“ dodal Jan Hamáček.

5033675:article:true:true:true

Může za konec programu konflikt z pražské Bulovky? 

A proč byl program – v armádách jiných zemí zcela obvyklý – v Česku zastaven? Zdroje oslovené serverem INFO.cz se shodují v tom, že tehdejší sociálnědemokratický ministr vnitra Milan Chovanec tímto způsobem reagoval na kauzu údajného znásilnění v nemocnici na pražské Bulovce. Tam se syn již do Česka přesídleného afghánského tlumočníka dostal do nejasného konfliktu se zdravotní sestrou, která mladíka obvinila ze znásilnění. Soud nakonec rozhodl, že se dvacetiletý Afghánec Sabawoon Davizi trestného činu nedopustil.

Případu se ale chytla média, která v době uprchlické krize zveřejňovala nejen údajné podrobnosti nepotvrzeného útoku, ale i jména přesídlených Afghánců. Detaily utajovaného programu se dostaly na veřejnost a ministerstvo vnitra se tehdy zřejmě z politických důvodů rozhodlo v přesídlování tlumočníků nepokračovat, aby prý nebylo konkurenčními politiky obviněno z podpory migrace.

Čeští vojáci se v Afghánistánu dostávají do střetů s islamistickými povstalci stále častěji. Letos v srpnu zahynuli při sebevražedném útoku tři vojáci, tuto středu bylo na hlídce zraněno pět českých vojáků, jeden z nich těžce. Zvýšená aktivita Tálibánu zřejmě souvisí se snahou získat před možnými mírovými jednáními se Spojenými státy pod kontrolu co nejvíce území.

Link

37232