Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Zvedal tramvaje, nosil koně po žebříku. Česko se před válkou mohlo chlubit nejsilnějším mužem světa. Zůstal zapomenut

Zvedal tramvaje, nosil koně po žebříku. Česko se před válkou mohlo chlubit nejsilnějším mužem světa. Zůstal zapomenut

Při oslavách stoletého výročí vzniku republiky se často zapomíná, že předválečné Československo proslavila po celé zeměkouli i řada rodáků německé národnosti. Jedním z nich byl i světově proslulý silák s pseudonymem Milo Barus.

Tento rodák ze Staré Červené Vody na Jesenicku s vlastní jménem Emil Bahr zvítězil jako reprezentant Československa ve vůbec první světové soutěži o nejsilnějšího muže světa, kterou pořádala v roce 1930 Paříž. V siláckých disciplínách porazil dalších 42 soutěžících ze 16 zemí. Titul pak ještě pětkrát za sebou obhájil, naposledy v roce 1935 v New Yorku. Nebýt toho, že o rok později skončil v nacistickém vězení, mohla šňůra sportovních úspěchů Mila Baruse v barvách Československa ještě dlouho pokračovat.

Kdo ale vlastně byl Milo Barus? Na rozdíl od dalších siláka a zápasníka Gustava Frištenského se o něm dnes v Česku prakticky nemluví ani nepíše, v seznamech slavných prvorepublikových osobností ze světa sportu nefiguruje, A to i přesto, že se bez nadsázky jednalo o světovou celebritu, jejíž silácké kousky dodnes vyvolávají údiv. Jenže Milo Barus byl český Němec. A jako mnoha jiným Němcům mu nepomohlo proti „vyhnání z českých dějin“ ani to, že byl prokazatelně zarytý antifašista.

Emil Bahr se narodil v roce 1906 ve Staré Červené Vodě v rodině zaměstnance železnic. Rodina se ale brzy přestěhovala do Vidnavy. Mladý Bahr se začal učit mlynářem a už tehdy údajně vynikal neuvěřitelnou silou. Jako osmnáctiletý zápasil v ringu, přenášel těžká břemena a předváděl další silácké kousky. Po návratu z vojny, kterou strávil v letech 1926 až 1928 na východním Slovensku, si zvolil po vzoru antického siláka Milona z Krotonu umělecké jméno Milo Barus a začal se živit jako profesionální silák. Ve skupině s několika dalšími siláky vystupoval s velkým úspěchem po celé Evropě i v zámoří. V roce 1930 pak dostal pozvánku na již zmíněnou třídenní soutěž o nejsilnějšího muže světa v Paříži, kterou s přehledem vyhrál.

Během následujících pěti let titul nejsilnějšího člověka planety obhájil i v Londýně, Káhiře, Kapském městě, Buenos Aires a New Yorku. V argentinské metropoli předvedl poprvé jeden ze svých nejslavnějších, na kameru zaznamenaných kousků, když vzal na svá záda koně a vystoupal s ním na vrchol sedmimetrového žebříku. Dalším oblíbeným číslem Mila Baruse bylo číslo, při němž visící hlavou dolů udržel v zubech na řetězu desku s klavírem a pěti hudebníky. V jiném zdokumentovaném čísle dokázal nadzvednout tramvaj z kolejí.

Ve třicátých letech minulého století každopádně neměl československý silák Milo Barus ve světě konkurenci. A nabídky na vystoupení se jen hrnuly. Podle Roberta Schieferdeckera, jednoho z Barusových životopisců, blahopřál slavnému silákovi za vítězství v soutěži v indické Kalkatě i Mahátma Gándhí.

V roce 1935 se ale Barus při vystoupení v New Yorku vážně zranil, mimo jiné přišel o všechny přední zuby, a po osmitýdenním pobytu v nemocnici se vrátil do Evropy. A právě v té době začíná vedle sportovní i další, neméně zajímavá kapitola života kdysi nejsilnějšího muže planety. Milo Barus byl při svém vystoupení v Německu zatčen nacisty a odsouzen za vlastizradu na pět let do vězení.

„To je zvláštní, protože se stále jednalo nikoliv o německého, ale československého občana. Navíc světoznámého. Ale gestapo a německé soudy asi v předvečer války na tyto okolnosti ohled nebraly,“ říká pro INFO.CZ amatérský historik Pavel Macháček, který se zabývá dějinami Jesenicka. Ani jemu se však nepodařilo z dostupných pramenů zjistit, čím se vlastně Milo Barus provinil. V některých německých zdrojích se píše o tom, že byl jako výrazně levicově zaměřený člověk členem organizace protinacistického odporu, což se pochopitelně nacistům nelíbilo. Německá wikipedie přisuzuje Barusovi členství v německé organizaci „Revoluční socialisté“, která údajně aktivně bojovala proti Henleinově Sudetoněmecké straně.

Ani sám Milo Barus přitom k objasnění záhady svého zatčení příliš nepřispěl. V roce 1976, tedy rok před svou smrtí, napsal s titulem „Přísaha“ jakousi svou osobní zpověď, která se později našla v jeho pozůstalosti. V textu mimo jiné doslova píše: „Situace v Německu mě vedla k tomu, že jsem se připojil k českému hnutí odporu Juliuse Futiceka. V době olympiády v roce 1936 jsem byl zatčen a spolu s dalšími 16 soudruhy odsouzen lidovým soudem pod vedením dr. Springemanna na pět let za velezradu.“ Dále Barus vyjmenovává čtyři německé věznice, v nichž si trest odpykal.

Podle Barusova pozdějšího životopisce Roberta Schieferdeckera je testament nepochybně pravý. Otázkou ale zůstává, zda si Barus, v té době už vážně nemocný a po mrtvici, dobře vybavoval jména i předválečné události. Ve zpovědi, jak tvrdí Schieferdecker, pravděpodobně zkomolil jméno známého komunistického novináře a spisovatele Julia Fučíka, kterého nacisté popravili v roce 1943 v Německu. A je přitom velmi nepravděpodobné, že by Fučík společně s Barusem organizoval nějaké hnutí odporu už před Mnichovskou dohodou a zabráním Sudet Hitlerem.

Nejsilnější muž světa si každopádně odseděl celý trest a v roce 1941 se vrátil do Vidnavy. Až do konce války však byl jako „antifašista“ s pověstí světové celebrity pod policejním dohledem. Pracoval jako brusič kamene. V té době se také oženil, vzal si vdovu se dvěma dětmi, která ho pak provázela všemi dalšími životními peripetiemi. A těch nebylo málo. 

Když Vidnavu osvobodila Rudá armáda, Barus, kterého nikdo nemohl vinit z příklonu k nacismu, získal podle Pavla Macháčka funkci v polovojenské správě města a podílel se jako policista i na identifikaci některých nacistů. Některé německé zdroje uvádějí, že dokonce pomáhal organizovat odsun Němců z Jesenicka. „I když on sám do odsunu nemusel, nakonec se zřejmě vzhledem k celkovým protiněmeckým náladám v Česku rozhodl s posledním transportem také odejít. Mezi německými antifašisty to nebyla žádná výjimka,“ uvedl Macháček.

V Bavorsku začal Barus znovu trénovat a vystupovat se svými siláckými kousky v několika německých městech. A opět s velkým úspěchem. Řada vysídlenců z Česka však Barusovi nemohla zapomenout, že se podílel na organizaci jejich odsunu a pomáhal „vyvlastňovat“ v české policejní uniformě nacisty ve Vidnavě.

Muži s titulem nejsilnějšího muže světa tak dokonce za jeho poválečnou činnost „proti vlastním krajanům“ hrozil v Bavorsku soud. Tomu se ale Barus vyhnul tím, že v roce 1952 naložil své cirkusové rekvizity a rodinu na nákladní auto a přejel s ním do sousedního „východního“ Německa pod sovětskou správou. Tam byl sovětskými vojáky nejprve zatčen a uvězněn, ale krátce na to propuštěn na svobodu. Dalších 20 let pak žil v tehdejší Německé demokratické republice, konkrétně v Durynsku, kde znovu pravidelně vystupoval. A stala se z něj východoněmecká celebrita.

O Barusově životním osudu byly napsány dvě knihy. V roce 1983 natočili Němci o Barusovi celovečerní film, jeho část se natáčela i na Jesenicku. Své rodiště navštívil podle Pavla Macháčka v šedesátých letech několikrát i samotný Milo Barus.

V roce 1963 však nejsilnějšího muže světa postihl infarkt, po kterém už prakticky přestal vystupovat a stáhl se do ústraní. I když byl v Durynsku nesmírně populární a pamětníci na něj dodnes vzpomínají, v sedmdesáti letech požádal úřady tehdy socialistické NDR, aby mu povolily vystěhování do „kapitalistického“ Bavorska. Života v zemi, z které kvůli neshodám s ostatními vyhnanci před čtvrtstoletím utekl, si užil pouze rok. Zemřel v roce 1977 v bavorském Altöttingu.

Milo Barus ale zůstal v Německu nepřekonanou legendou, která má zejména u starší generace až mýtické rozměry. Když televize MRD točila o Barusovi loni dokument „Herkules z Durynska“, snažila se zjistit, které z legendárních siláckých kousků „nejsilnějšího muže světa“ se zakládají na pravdě a které vznikly jen ve fantazii jeho početných obdivovatelů. Řada obyvatel okolí durynské obce Weissenborn, kde Barus žil, je stále ochotna přísahat na to, že viděla slavného siláka, jak zvedá motorku s přídavným vozíkem a dvěma četníky nebo trhá strom i s kořeny.

Některé Barusovy kousky jsou možná výsledkem lidové tvořivosti, mnoho dalších je ale zaznamenáno na fotografiích nebo ve filmovém pásu jako důkaz výjimečnosti nejsilnějšího muže světa. Když se například televize pokusila o rekonstrukci Barusova slavného kousku s nadzvednutím tramvaje, nedokázali tramvaj nadzvednout tak jako Barus ani dva profesionální siláci současně. A mnozí Němci jsou přesvědčeni, že je rodák ze Staré Červené Vody skutečně nejsilnějším mužem všech dob.

Od roku 2014 má Milo Barus ve Weissenbornu své muzeum, každý rok tady také soutěží siláci z celé Evropy o „Barusův pohár“. V zemi, kde se slavný rodák narodil a kterou jako československých občan reprezentoval při zisku všech svých světových titulů, však jakákoliv připomínka slavného rodáka paradoxně chybí. A to i přesto, že se nejednalo o žádného nacistu ani „rozbíječe“ republiky. Právě naopak.

„Na Jesenicku se určitě najde jen velmi málo lidí, kterým jméno Mila Baruse něco říká,“ potvrzuje Pavel Macháček. Podobného vyhnání z „prvorepublikových dějin“ se ale podle něj dočkala i řada dalších českých Němců, kteří tehdejší Československo proslavili daleko za hranicemi.

 

Šokující zjištění vědců: Pokud nejíte sladké, ohrožujete vlastní zdraví

Diety chudé na sacharidy, jako je například Dukanova nebo Atkinsova dieta, jsou velmi módní, zvláště pro své rychlé a výrazné účinky. Tyto diety omezují či vylučují ze stravy všechny sacharidy, včetně rychle vstřebatelných cukrů (obsažených třeba v moučnících) a pomalu vstřebatelných cukrů (jsou například v chlebu, těstovinách či rýži). Stoupenci takové diety vyřazují z jídelníčku rovněž ovoce a zeleninu. Jejich strava naopak obsahuje hodně proteinů a tuků. To je ovšem nebezpečná volba.

Diety chudé na sacharidy, jako je například Dukanova nebo Atkinsova dieta, jsou velmi módní, zvláště pro své rychlé a výrazné účinky. Tyto diety omezují či vylučují ze stravy všechny sacharidy, včetně rychle vstřebatelných cukrů (obsažených třeba v moučnících) a pomalu vstřebatelných cukrů (jsou například v chlebu, těstovinách či rýži). Stoupenci takové diety vyřazují z jídelníčku rovněž ovoce a zeleninu. Jejich strava naopak obsahuje hodně proteinů a tuků. To je ovšem nebezpečná volba.

Výzkum profesora Macieje Banacha z Lodžské univerzity ukazuje, že dieta chudá na sacharidy představuje v dlouhodobé perspektivě riziko pro zdraví. Tým vědců sledoval 11 let více než 24.000 dobrovolníků, mužů i žen. Všichni drželi dietu, ale nikoli stejnou. Když vědci zjistili jejich zdravotní stav, životní styl a výživu, srovnávali rizika předčasné smrti.

Link

Účastníkům studie, kteří nejedli sacharidy, hrozilo o 32 procent vyšší nebezpečí, že zemřou o šest let dříve, než ti, jejichž strava obsahovala hodně sacharidů. Riziko, že člověk podlehne kardiovaskulární chorobě, vzrostlo o 50 procent, jestliže dotyčná osoba konzumovala málo sacharidů či dokonce žádné. U rakoviny bylo riziko o 30 procent vyšší.

Studie také ukázala, že osobám s normální váhou, které se rozhodly držet takovou dietu, hrozilo větší riziko předčasného úmrtí než lidem obézním. Výsledky se potvrdily i poté, co bylo přihlédnuto ke konzumaci alkoholu, kouření, fyzické aktivitě či chorobám jako je vysoký krevní tlak.

Podle autorů studie nejsou tyto výsledky spojeny jen s nízkým přísunem sacharidů. Souvisejí zřejmě i se zvýšenou konzumací proteinů a tuků. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) nadměrná konzumace červeného masa a uzenin bohatých na cholesterol a nasycené tuky přispívá ke vzniku některých druhů rakoviny, zejména střev a konečníku. Tyto látky mají rovněž na svědomí kardiovaskulární choroby. Navíc může hrát roli i snížená konzumace minerálních látek a vitamínů.

Link

Francouzská Národní agentura pro bezpečnost potravin (ANSES) varuje před "klinickými, biologickými a psychickými dopady" spojenými s odtučňovacími dietami. Vzhledem k nedostatku některých živin mohou nastat problémy s kostmi či s metabolismem. V dlouhodobé perspektivě tyto diety vedou k bludnému kruhu, kdy člověk znovu nabere shozené kilogramy.

Jestliže jsou diety chudé na sacharidy v krátkodobé perspektivě účinné, jsou dlouhodobě riskantní a neměly by být doporučovány, varuje profesor Banach. Je totiž důležité nevynechávat jeden druh potravy. Sacharidy, proteiny a tuky jsou pro stravování nezbytné. Podle nutričních poradců je výživová potřeba člověka pokryta, jestliže se strava skládá z asi 50 procent sacharidů, 20 procent proteinů a 30 procent tuků.

-1