Články odjinud

Zvonění jako droga. Reportáž z jedné z posledních katedrál, kde stále mají živé zvoníky

Zvonění jako droga. Reportáž z jedné z posledních katedrál, kde stále mají živé zvoníky

Je nedělní ráno, přesněji krátce po deváté hodině. Zatímco většina lidí ještě dospává sobotní zábavy, nebo líně snídá, zvoníci z chrámu svatého Víta jsou už pilně nastoupeni pod Velkou jižní věží, protože se jejich každotýdenní služba přiblížila. Celkem je jich kolem dvaceti a každou neděli dobrovolně a zcela zdarma rozeznívají zdejší historické zvony. „Katedrála svatého Víta je jednou ze čtyř katedrál na světě, které mají ještě stále živé zvoníky a zvonířky. Naše historie tady trvá už sedm staletí. A jestli jednou zvoníci nebudou, zvony oněmí,“ vysvětluje hlavní zvoník katedrály svatého Víta Tomáš Stařecký.

Dělat zvoníka může v podstatě každý. Není potřeba žádné další vzdělání, ani svalnaté paže. To potvrzuje i ranní výjev u věže svatého Víta. Asi třetinu skupiny tvoří zvonířky, tedy ženy, které zvony rozhoupávají. Ten, kdo se chce na zvonění podílet, nebo se jen podívat, musí předtím ovšem splnit zkoušku odvahy a fyzické kondice.

Ke zvonům totiž vede přesně 197 úzkých schodů, které se stáčí až do věže. Zatímco turisté jdoucí na horní vyhlídku často začínají funět už v první třetině, hlavní zvoník Tomáš Stařecký se nezadýchává ani ke konci. Tuto cestu totiž absolvoval už zhruba víc než pět tisíckrát.

Zvony jsou jako droga. Není to ale jen o tahání provazu

„Zvonit jsem začal v roce 1979, takže letos načínám 40. rok. Tehdy jsem byl na střední a začala mě zajímat astronomie. Také jsem se zajímal o Prahu a její památky. Mnohdy se stačí zastavit a zvednout hlavu a objevíte pokaždé něco nového a krásného. I proto jsme s kamarády začali podnikat různé dobrodružné výpravy. Třeba do sklepení domů na Novém městě, nebo naopak na střechy a věže. Stačilo vždycky vylézt na věž, která se tou dobou už leta letoucí opravovala, a pak už jsme se dostali v podstatě kamkoli. A vězte, že naše zážitky včetně pohledů na krásnou Prahu stály za to,“ vypráví Stařecký. A od věží už to byl jen malý krok ke zvonům.

„Když jsem šplhal na Týnský chrám, dostal jsem se poprvé blízko velkého zvonu Marie. To bylo moje první setkání se zvony a ohromilo mě to. Nedostižná pro nás ale byla ostře střežená jižní věž katedrály svatého Víta. Až jednou mi kamarádka řekla, že existuje skupina lidí, kteří tam chodí pravidelně zvonit. Domluvil jsem se s nimi a šel se na zvonění podívat. A pak jsem je prosil, jestli bych mohl přijít ještě a ještě a už jsem u toho zůstal, je to pro mě úplná droga. Časem jsem si vzal organizaci zvonění na starosti, stejně jako péči o zvony a lana,“ dodává současný hlavní zvoník. Jak popisuje, zvonění je silně návykové a díky němu vznikla v katedrále soudržná a přátelská skupina.

Svatovítští zvoníci a zvonířkySvatovítští zvoníci a zvonířkyautor: Michael Tomeš

Při příchodu se všichni zdraví už zdálky a vzájemně si vypráví, co se událo za ten týden, co se neviděli. U svatého Víta se totiž zvoní jen v neděli, ale zato dvakrát. První vyzvánění začíná v 9:45, druhé v 11:59. Obě trvají 15 minut. Na rozdíl od věžních hodin, které se často od přesného času liší až o minutu, by si Pražané mohli podle zvonění seřizovat hodinky, protože zvoníci dbají na přesnost.

Po krkolomném výstupu do věže nastává rozdělení rolí. Před desátou se zvoní na šest zvonů, v poledne na čtyři. Vydržet rozeznívat masu kovu celých 15 minut může být náročné, proto se také zvoníci střídají. Rozhodně ale nejde jen o jednoduché tahání provazu, jak by se mohlo zdát.

„Musíte slyšet rytmus a vědět, jak zatáhnout, aby zvon dobře zazněl. Dnes třeba uslyšíte zvonit dvě kolegyně, zvonířky, které to umí výborně. A možná si všimnete, že při zvonění rytmus střídají - zvoní současně, na střídačku a v rytmu synkopy. Zvonit tak, aby to bylo slyšet, to není žádné umění. Ale zvonit musíte tak, aby to bylo hezky slyšet, zvon musí mít dobrý zvuk a energii. Pro to potřebujete cit,“ vysvětluje Stařecký.

Zvoní dobrovolně, zdarma a 130krát do roka

Jakmile se rozdělí role a zvoníci se postaví každý ke svému zvonu, je čas nasadit sluchátka. „To si nedávejte, ať si to víc užijete,“ vtipkuje Stařecký. Bez ochrany sluchu to pod obrovskými zvony ale nejde. Zvuk je ohlušující a přesto krásný, jako když vám na koncertě naskakuje husí kůže a ze silných basů začne vibrovat hrudní kost. A to teprve začaly dva zvony ze šesti, Ježíš a Marie.

Kromě aktivních zvoníků je tu i jeden, který hlídá čas. Přestože všichni stojí ve věži tak, aby viděli na přesně seřízené hodiny na zdi, ten, který aktivně nezvoní, na prstech viditelně odpočítává a ukazuje, kdy se mají zapojit další. V 9:50 se začínají ozývat zvony Josef a Dominik. Zvuk sílí a oknem je vidět, jak se lidé dole na nádvoří zastavují a snaží se zahlédnout, odkud zvonění vychází.

„Neděláme to proto, že bychom se nudili, nebo si chtěli zaposilovat. Chceme udržet tradici ručního zvonění, které je opět vzácností. Dbáme na to, abychom zvonili dobře, a jsem rád, že máme stále další zájemce o zvonění, takže tradice snad neustane. Dnes mají ale lidé čím dál méně času, takže podobné spolkové činnosti, které se rozvíjely v době komunistického temna, teď zase skomírají,“ vysvětluje Stařecký. Připravuje se na posledních pět minut. S kolegou má na starost největší zvon Václav, na který musí zvonit dva. Váží čtyři a půl tuny. Mezi 9:55 až 10:00 zvoní všech šest zvonů. Přesně úderem desáté pak všechny na vteřinu stejně končí. I to je umění, které zvoníci ovládají.

Po konci zvonění se rozlévá teplý čaj a zvoníci si navzájem potřásají rukama a děkují si za dobrou službu. „V naší skupině je v současnosti 23 zvoníků. A dohromady máme nazvoněno už přes 370 let. Já jsem tady v současnosti nejdéle sloužícím, ale dalších pět lidí chodí zvonit už více než 30 let. Když jsem to počítal, tak průměrně u zvonění lidé zůstávají přes 14 let. To je už pěkně dlouhá doba,“ vysvětluje Stařecký. Někteří ze skupiny ovšem chvátají pryč.

Tomáš StařeckýTomáš Stařeckýautor: Michael Tomeš

„Chodíme zvonit i ke svatému Štěpánovi. Místní zvoníci tam totiž přestali docházet a pražské arcibiskupství nás poprosilo, jestli bychom nezajistili zvonění i tam,“ vysvětluje Stařecký. Část skupiny tak pospíchá, aby stihla v 10:45 další zvonění na Novém městě. Po něm spěchají zpět do svatého Víta, aby se účastnili ještě poledního zvonění. Rozeznívání zvonů jim tak zabere půl neděle. Dělají to dobrovolně, každý týden a pak ještě při speciálních příležitostech, například na svátek svatého Václava nebo letos u příležitosti 50. výročí smrti Jana Palacha. Ročně zvoní asi 130krát.

„Je pro mě čest zvonit v katedrální zvonici, která je v kostele, kde mše slouží primas státu. O to je víc zavazující, abychom to dělali dobře. Když budou síly a vůle, rádi bychom zvonili i jinde v Praze. Problém ale je, že v mnoha českých věžích stále zvony chybí. Snažíme se to ale v rámci našich možností zlepšovat,“ dodává hlavní svatovítský zvoník. A nejsou to jen planá přání.

Zvoníky vytlačuje elektřina, reproduktory i petice

„Máme na starosti ještě jeden zvon, který jsme si vlastně sami vymysleli. Je to zvon na státním zámku na Konopišti. Před dvěma lety mě požádali, jestli bych tam s naší skupinou nemohl zazvonit, protože se blížilo 200. výročí narození Marie Terezie. Najednou se ale zjistilo, že tam nemají žádný zvon. Uspořádali jsme veřejnou sbírku a nechali odlít zvon nový, na který jezdíme zvonit z Prahy při výjimečných příležitostech. Tento zvon se jmenuje Jiří,“ doplňuje Stařecký, který se aktivně snaží na mnoha místech zvonění obnovovat.

„S kolegou jsme se nedávno byli podívat na zvoničku v Lysolajích, kde jsme se snažili rozpohybovat zvon, kterým dlouho nezvonili. Teď tam zkoušíme iniciovat výrobu nového zvonu a našla se i místní paní, která je ochotná na něj v poledne zvonit. Asi před rokem se mi také přihlásil jeden pražský zastupitel, že by chtěli ve své městské části nový zvon, zda bych jim neporadil, jak zvonit. Ono je dost možností. Nemusíte zvonit jen na mši, ale třeba v poledne, nebo klidně před začátkem školy, aby děti věděly, že si už mají pospíšit,“ vysvětluje Stařecký. S obnovou zvonů ale bývají mnohdy i těžkosti.

„Pokud se někde přestane zvonit, tak je to zlé a často se to už těžko obnovuje. Stačí dva, tři měsíce nezvonit, lidé si odvyknou a najednou některým z nich ten zvuk začne i vadit a jsou schopní sepisovat proti zvonům a zvonění petice. To nedokážu pochopit,“ diví se Stařecký, který je také vystudovaným astronomem.

Svatovítští zvoníci nejsou jen lidé, kteří chodí jednou týdně tahat do věže za provaz. Je to různorodá skupina starších i mladších lidí, kteří se rádi setkají i mimo svou službu. „Po zvonění si chodíme sednout do věhlasného hradčanského hostince U Černého vola. A občas, když vyjdeme, tak slyšíme najednou zvon Zikmund. A hned po něm Loretu. A přijde nám to takové divné. Zjistili jsme, že ze starobylého strahovského kláštera to zvonění pouští z věže z reproduktorů. To je přece strašný kýč,“ stěžuje si Stařecký. Sluch má prý už natolik vycvičený, že když je při zvonění dole na nádvoří, pozná, který zvon se ozývá a jestli není mimo rytmus. I to je vlastnost, kterou stroje nedokáží nahradit.

„Chceme uchovat hezkou tradici ručního zvonění, protože je v tom samozřejmě rozdíl oproti zvonění elektrickému. Staré zvony se často předělaly z ručního na elektrické zvonění, a většinou se tak nenávratně poškodily. Když nebudou zvoníci, tak zvony oněmí. Ale to nechci vůbec vyslovit, protože alespoň v katedrále svatého Víta to určitě nedopustíme,“ dodává hlavní katedrální zvoník.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Hra o trůny (Game of Thrones)

Redakce INFO.CZ pro své čtenáře připravila tematický speciál k poslední řadě seriálu Hra o trůny (Game of Thrones). Zájemci si budou moci před osmou sérií postupně připomenout postavy i dosavadní odvysílané epizody a dozví se o všech nových trailerech a spoilerech, které vyjdou najevo. Premiéra osmé řady se uskuteční 14. dubna 2019 (v Česku 15. dubna brzo ráno).

O seriálu Postavy Rody Shrnutí epizod Herci Knihy Mapa Titulky Trailer Stolní hry Jak to dopadne? Fotografie z 8. série Cestujte po stopách Hry o trůny

Články odjinud