Když se sází les, a ještě k tomu uprostřed subtropické pouště, létají kolem často slova o ekonomické i ekologické nesmyslnosti takového počinu. Ale když pak takový les po půl století vyroste, sjíždějí se do něj lidé z celého světa. Vítejte v Jatirském lese, který přináší radost turistům, práci místním a pozitivní mikroklimatickou změnu.
První stromy zde začaly být vysazovány na popud Josefa Weitze, předáka osidlovacích organizací činného již v meziválečné době, v tzv. mandátní Palestině. Postava možná pro mnohé kontroverzní – stejně jako byl jeho plán z poloviny 60. let vytvořit na úbočích Hebronských hor něco na první pohled v téhle oblasti nemyslitelného – les. Podobný když už ne hustým hvozdům jeho rodiště na Ukrajině, tak zcela určitě rozvolněnějším lesním porostům z oblasti severněji situovaného a vlhčího Středomoří.
Začátky byly krušné. V drtivé většině se manuálně kopalo v kamenitém terénu a na vhodná místa se umisťovaly sazeničky stromů, ponejvíce nenáročných borovic a cypřišů. V místech s jen velmi roztroušenou polopouštní vegetací, kde souvislejší rostlinné porosty nepamatují už desítky generací. Ale tahle urputná snaha se navzdory dlouho trvajícím pesimistickým odsudkům nakonec vyplatila. Dnes, po půl století, tu na rozloze více než čtyřiceti kilometrů čtverečních (to je něco jako patery pražské Dejvice) pokrývá kdysi vyprahlé pouštní pahorky šťavnatá zeleň, a místní krajina tak nejen totálně změnila svůj charakter, ale také mikroklima a životy místních obyvatel.
