Ještěří král i stydlivý básník. Všechny tváře Jima Morrisona

Adam Kotrbatý

Zpíval, že je ještěří král. Snad proto, že plazi se v jeho básních jen hemžili. Snad kvůli jeho drogovým eskapádám, při nichž napodoboval ještěrčí pohyby. Nakonec po něm jednoho ještěra pojmenovali. I to dokazuje, jakou byl Jim Morrison legendou. Kdyby v roce 1971 nezemřel, oslavil by dnes 73. narozeniny.

„Každá generace chce nové symboly, nové lidi, nová jména. Chtějí se odloučit od svých předchůdců,“ pravil Morrison, když se po vydání prvního alba skupiny The Doors stal hudební ikonou se zástupy fanoušků za zády.

Byl to vrchol jeho cesty na pozici génia své doby. Morrison přitom nepatřil mezi zázračné muzikanty. Většinu hitů kapely složili jeho dva parťáci kytarista Robert Krieger a klávesák Ray Manzarek. A to včetně legendárního Light My Fire.

Morrisonovo kouzlo bylo ale v tom, jakou tvář kapele dodával. Byl prvním frontmanem, který vystupoval tak, jak bychom dnes od člověka v této roli očekávali. To kvůli němu šílely pod pódiem fanynky tak moc, až to samotného zpěváka začalo rozčilovat.

Zády k davu

Povahou byl spíše uzavřený, stydlivý kluk. Ačkoli se naučil pracovat s publikem a v dobách největší slávy měnil koncerty v perfektní show, při prvních vystoupeních se na lidi nedokázal ani podívat. Zpíval k nim zády.

Možná za to mohlo složité dětství. Morrison dlouho nezůstával na jednom místě. Jeho přísný otec George byl námořním důstojníkem. S rodinou přejížděl z města do města. Jednou žili na Floridě, za chvíli zase ve Washingtonu. Kamarády nahrazovaly Jimovi knihy. Zbožňoval Kerouacka, Rimbauda, Sartra, ale četl i Nietzscheho. Později sám vydal básnické sbírky.

„Pokud si moje poezie klade za cíl něčeho dosáhnout, pak oprostit lidi od omezených zvyků,“ tvrdil.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital