Měli jsme se bránit? Ta slova s vykřičníkem i otazníkem na konci se objevují celých 80 let od podpisu Mnichovské dohody. Československo tehdy muselo potupně přijmout to, co mu nadiktovaly západní mocnosti společně s Hitlerem. Jak by to ale vypadalo, kdybychom se vzepřeli a pokusili se bojovat? A mohlo kvůli tomu po válce zaniknout Československo?
„Jsem si vědoma toho, že to hodnotím s odstupem a v pohodlí míru, ale můj názor je, že jsme měli bojovat. Nezachovali jsme se správně, lidé byli připraveni k válce. Můj dědeček, který mobilizoval, mi o tom vyprávěl. Šli tehdy s velkým nadšením do války, mysleli si, že se budou bít za republiku, ale nakonec odcházeli s pláčem. Samozřejmě nesmutnili všichni, někteří si oddechli a měli radost, že se boji vyhnou. Většina se prý ale zapojit chtěla,” vysvětluje pro INFO.CZ spisovatelka a badatelka Jitka Neradová.
„Jsou ideály, které mají větší hodnotu než fyzické přežití"
Situace v září 1938 byla skutečně napjatá. Bouře v pohraničí vrcholily, sudetoněmecké bojůvky Freikorps provokativně napadaly četníky i obyčejné Čechy. Dlouhodobí spojenci Československa Francouzi a Britové tlačili na prezidenta Edvarda Beneše, aby postoupil Adolfu Hitlerovi české pohraničí. 23. září přišel pokyn k všeobecné mobilizaci a země se začala chystat na válku. Do služby se měli dostavit všichni muži do 40 let.
„Pokud vývoj už dospěl tak daleko, že to bylo buď, anebo, měli jsme se bránit. Armáda byla připravena, národ rovněž. A ke slovu národ bych rád připomenul, že v jeho řadách stálo i třeba 8 000 členů německého demokratického polovojenského spolku sociálních demokratů Republikanische Wehr, nebo asi 20 000 německých členů v té době zcela internacionálně myslící KSČ. Kdo se ale bránit nechtěl, byla naše politická reprezentace, která to nechala zajít až takto daleko, a odmítla převzít zodpovědnost za vlastní činy několika let. Do roku 1935 byla podle názoru politiků největším nebezpečím možnost restaurace habsburské monarchie a největším nepřítelem Maďarsko. Tak byla zaměřena československá bezpečnostní politika, a skutečnost, že vývoj jde zcela jiným směrem, pochopili politici i bezpečnostní orgány velmi pozdě,” popisuje pro INFO.CZ historik Pavel Kmoch.
Mobilizace přišla ve 22:30. Muži, kterých se týkala, se k odvodu dostavili do několika málo hodin. Mobilizovaná armáda disponovala zhruba 1 200 000 vojáků, 400 tanky a tančíky nebo 70 obrněnými automobily. Ve srovnání s Německem byly její zdroje menší, nicméně předpokládalo se, že Němci by proti Československu nenasadili všechny dostupné síly, protože si zároveň museli hlídat západní hranici s Francií.
