Na lyžích z výšky 6476 metrů. Český skialpinista sjel himálajský vrchol Mera Peak

Adam Maršál

Málokdo vás dokáže nakazit nemocí skialpinismu tak jako Branislav Adamec. Horolezec, horský vůdce a skialpinista, kterému kamarádi říkají Gabo, dokáže sjet na lyžích snad úplně všechno. Podmínkou ovšem je, že si na vrchol nejdřív poctivě vyleze. Tak nezdolného sportovce aby člověk pohledal. Předloni v létě si Gabo zamanul, že na lyžích sjede 6476 metrů vysoký vrchol v Himálaji. Mera Peak volal po sjetí. Jak to nakonec dopadlo?

Himálaj není zrovna synonymem pro lyžařské sporty. Podle čeho si vybíráte cíle pro své skialpové expedice?
Když jsem přemýšlel o cíli pro tuto expedici do Himálaje, měl jsem tři základní podmínky. Kopec se musí dát sjet na lyžích, měl by být relativně bezpečný a pochod k němu musí trvat nanejvýš jeden týden.

Jaký vrchol jste nakonec zvolil?
Mým kritériím nejlépe odpovídal Mera Peak. Je to 6476 metrů vysoký vrchol ležící na území Nepálu. Celá akce se dala naplánovat na 20 až 22 dní, což bylo maximum času, jaký jsem si pro cestu mohl dovolit obětovat.

Co všechno je před takovou cestou třeba udělat?
Nejdůležitější je domluvit agenturu, která zařídí nosiče a permit pro výstup, zaplatit zálohu a rezervovat letenku. Pak už se jde na věc.

Kam je nejlepší odletět?
Z Prahy jsem se dostal s jedním přestupem rovnou do nepálského hlavního města Káthmándú. Po příletu jsem stihl akorát sprchu a večeři. Druhý den jsem oběhal svá oblíbená místa, jako jsou buddhistický chrám Swayambhunath (Opičí chrám) nebo náměstí Durbar Square, které je pod ochranou UNESCO. Navečer jsem přebalil zavazadla a brzy ráno sypal na letiště do Lukly. Lukla leží v nadmořské výšce 2860 metrů a je výchozím bodem všech výprav směřujících na vysoké vrcholy včetně Mount Everestu. Většinu obyvatel tvoří Šerpové. Nevede sem žádná silnice a z Káthmándú se sem dá dostat pouze letadlem. Na letišti byl zmatek a ukázalo se, že do Lukly už se čtyři dny nelétá kvůli špatnému počasí. Po osmihodinovém čekání se mi naskytla příležitost letět vrtulníkem se skupinou Kanaďanů. Tak jsem z kapsy vytáhl dalších 300 dolarů a byl jsem ve vzduchu. Ale dostal jsem se, kam jsem potřeboval, a o to šlo.

Mera Peak ční nad bujnou vegetací, která postupně řídne až na kámen.

Z Lukly už jste pokračoval pěšky?
V Lukle jsem se setkal s nosičem, abychom vše pečlivě naplánovali. Dohodli jsme se, že nepůjdeme klasickou šestidenní cestou dokola, ale přímo přes sedlo Zatrawa La ležící ve výšce 4580 m, což bylo na začátek hodně ostré tempo.

Lidem nezvyklým na pobyt v horách se doporučuje postupná aklimatizace na nadmořskou výšku. Jak tato skutečnost omezuje člověka zvyklého žít v nadmořské výšce kolem tři sta metrů?
Nevím, jak je to možné, ale já mám něco jako trvalou aklimatizaci a nejspíš i dostatek zkušeností, abych se s tím popral. Dvojici Francouzů, co to zkoušela také přes sedlo, musela kvůli výškové nemoci zachraňovat helikoptéra. Touto zkratkou se mi podařilo ušetřit tři dny pochodu. Jako nečekaný problém se ale ukázalo získání permitu na lyžování, za který po mně chtěli opravdu hodně dolarů. Naštěstí to spravil malý bakšiš. Za další čtyři dny jsme dosáhli poslední vesnici Khare ve výšce 4700 met­rů. Cítil jsem se v pohodě, takže jsem se rozhodl nevyužít základní ani výškový tábor a zkusil výstup na vrchol přímo z Khare. Hned druhý den jsem se vydal na kopec na lyžích, abych se zhruba za tři hodiny dostal na úroveň výškového tábora. Cestou zpátky jsem potkat skupinku, která se vracela z neúspěšného pokusu o dosažení vrcholu. Důvodem byl příval nového sněhu. Na lyžování to byly ale skvělé podmínky a já si užil skvělý prašan.

To už bylo den před vaším výstupem?
Ještě ne. Na následující den jsem si naordinoval odpočinek. Hodně foukalo a bylo jasné, že se podmínky na kopci změní. Vítr bohužel natlačil prachový sníh do desek a vytvořil na povrchu krustu, v níž je lyžování velmi nepříjemné. V šest večer jsem se setkal Ang Gellu Sherpou. Je to zkušený šerpa, který vylezl jedenáctkrát na Everest. Mohl jsem se spolehnout, že mě bude doprovázet dobrý parťák. Plán byl, že půjdeme celou noc navázaní na laně pro případ, že by jeden z nás spadl do trhliny.

Led se střídal s  krustou, dělat oblouky jsem mohl jen zřídka. V  jeden okamžik mi vypla lyže a odjela do údolí. Naštěstí ji viděla skupina, která šla nahoru, a označila trhlinu, kam zajela...

V kolik jste se vydali vzhůru?
Spát jsem šel v sedm večer a budíka jsem si dal přesně na půlnoc. Vstal jsem, vypil jsem pár hrnků čaje a v jednu v noci jsem byl připravený vyrazit. Ang Gellu nesnídal a hned na začátku nasadil ostré tempo. Musel jsem ho trochu krotit, protože můj žaludek začal protestovat. I tak jsme dosáhli ledovce velmi brzy. Zde jsme se rozhodli, že se do výškového tábora ležícího v 5850 metrech vyškrábeme pouze v lehkých teniskách, což nám ušetřilo hodně sil.

Přezuli jste se až kdy?
Bylo to ještě hluboko v noci, myslím tak ve čtyři ráno ve výškovém táboře. Ang Gellu nazul výškové pohory, já jsem skočil do skialpinistických. Šlapali jsme dál a východ slunce nás zastihl zhruba 150 výškových metrů nad táborem. Trochu jsme ztratili dynamiku a zpomalili. S vědomím, že touto cestou o několik hodin později pojedu na lyžích, bedlivě zkoumám okolí, abych identifikoval možné trhliny. Vrcholu jsme dosáhli ještě před devátou ranní.

Jak těžké je dostat se na Mera Peak?
V horolezecké terminologii je vrchol označovaný jako „trekking peak“, tedy jako výstup, který nevyžaduje speciální lezecké zkušenosti. Oblast byla prozkoumána v raných padesátých letech řadou britských expedic, jichž se účastnily legendy jako Edmund Hillary, Tenzing Norgay, Eric Shipton nebo George Lowe. I když se dá nahoru dostat bez lezeckých technik, jde o téměř šest a půl tisíce vysokou horu, kde vás může zaskočit špatné počasí nebo nedostatečná kondice. Nejde o vysloveně nebezpečnou horu, ale rozhodně to není žádná

V 5850 metrech dosáhnete výškového tábora, který se krčí v blízkosti ledovce. Po něm už se jde pomalu, mimo jiné s ohledem na trhliny, které je vhodné před jízdou dolů zmapovat.

Co vás čekalo na vrcholu?
Nádherné nebe bez oblak a krásné výhledy na okolní vrcholy Everest, Lhoce, Makalu, Ama Dablam a spoustu dalších. Po zhruba čtyřicetiminutovém odpočinku jsem si nazul lyže a začal lyžovat. Prvních třicet metrů mě Ang Gellu jistil na laně, zbytek už jsem jel sám za sebe.

Jaké to bylo? Byl to ten zážitek, o kterém jste snil?
Lyžování nebylo strmé, ale podmínky byly zkraje velice nepříjemné. Led se střídal s krustou, dělat oblouky jsem mohl jen zřídka v dobrém sněhu. V jeden okamžik mi vypla lyže a odjela do údolí...

... no ne ne!
Myslel jsem, že mám po lyžování. Lyži ale naštěstí viděla skupina, která šla nahoru, a označila trhlinu, do které lyže zajela.

Dostal jste ji ven?
Musel jsem počkat, než na mou úroveň sestoupil Ang Gellu. Společně jsme ji pak vytáhli. Zbytek sjezdu už proběhl ve výrazně lepších podmínkách. Až dolů do základního tábora jsem jel v nádherném prašanu. Moc jsem si to užil.

Na jakých lyžích jste jel?
Už několik let jezdím na skialpových lyžích Dynafit. S sebou jsem měl ultralehký, karbonový model, který mě rozhodně nezklamal. Dva dny před odletem jsem si na ruku připnul i úplně nové chytré hodinky Garmin Fenix 6X, které mají i oxymetr – zařízení, které měří saturaci kyslíku v krvi. Tohle je opravdu unikát. Při stoupání ve vysokých horách jde o nezbytnou informaci, díky níž můžete bezpečně předejít výškové nemoci. V horách musíte vždy v první řadě poslouchat svůj organismus, ale s údaji získanými z chytrých hodinek můžete vyrazit dál, i když vás ještě třeba bolí hlava a není vám dobře, protože víte, že už se hodnoty zlepšují. Z této funkce jsem byl nadšený a myslím, že i díky ní jsem mohl vystoupat na Mera Peak tak rychle, aniž bych se musel bát o zdraví.

Ve Špindlu se jde po ježdění na pivo. Co se dělá, když člověk sjede na lyžích 6476 metrů vysoký vrchol v Himálaji?
V základním táboře mi gratulovali známí, které jsem potkal na treku. Dali mi napít a zatím jsem čekal, až ke mně sestoupí Ang Gellu, abychom pak společně sestoupili do vesnice. Do ní jsme se dostali kolem dvanácté. Okamžitě jsem šel spát a kolem čtvrté mě probudil děsný hlad. Vyrazil jsem do místní hospody, abych doplnil kalorie. U stolu se střídali místní, kteří mi přišli gratulovat. Podle všeho jsem byl první, kdo na Mera Peak vystoupil přímo z vesnice a sjel na lyžích z vrcholu, a to vše za pouhých jedenáct hodin včetně času, který jsem strávil vyprošťováním lyže z trhliny. Řeknu vám, že když vás poplácávají po zádech místní šerpové, kteří byli xkrát na Everestu, je to asi ta vůbec největší pocta. Hned jak jsem doplnil energii, dostal jsem se co nejrychlejším tempem zpátky do Lukly, přebukoval letenku a za šestnáct dní od odletu z Prahy jsem byl zase doma.

BRANISLAV ADAMEC: horolezec a horský vůdce s mezinárodní licencí UIAGM

V roce 1987 získal druhé místo v anketě o nejlepšího horolezce Československa, v té době byl členem národního týmu. Za svůj největší výkon považuje prvovýstup alpským stylem severní stěnou Shivlingu – pokoření extrémně nepřístupné a vzdorovité hory Shivling v Himálaji, o které zkušená německá výprava v roce 1938 prohlásila, že se na ni nedá vylézt. V současné době řídí zastoupení značek Salewa a Dynafit pro Českou republiku a Slovensko. Lezl a lyžoval na všech kontinentech mimo Antarktidu.

sinfin.digital