Slzy jako cesta k voličům. Proč politici pláčou?

Pavel Štrunc

Přes 1 000 lidí se v japonském Kobe utkalo o pouhých 80 volných míst v soudní síni. Přišli sledovat aktéra toho, čemu místní média dala před třemi lety přezdívku „uplakaná tisková konference“. Před soud se Ryutaro Nonomura, devětačtyřicetiletý bývalý politik z prefektury Hyogo, dostal kvůli podezření ze zpronevěry. „Nikdy jsem nic v účetnictví nezfalšoval“, bránil se podle Japan Times. A soud mu uvěřil.

Jenže za co si lokální politik vysloužil takovou pozornost? Když se v březnu 2014 sešli japonští novináři na jeho tiskové konferenci, asi byli rádi, že mají s sebou kamery. Na otázky, zda zpronevěřil peníze, reagoval před kamerami hysterickým pláčem, křikem na novináře a boucháním pěstí do stolu. Jeho plačtivé vystoupení se okamžitě začalo šířit po sociálních sítích.

Obamovy slzy pro manželku

Když ve svém posledním velkém projevu odcházející americký prezident zmínil roli své manželky, měl taky na krajíčku. Když Barack Obama své ženě Michelle děkoval, musel sáhnout po bílém kapesníku.

„Za posledních 25 let jsi byla nejen má žena, matka mých dětí, byla jsi mým nejlepším přítelem. Zhostila ses role, o kterou jsi nežádala, s grácií, kuráží i humorem. Učinila jsi Bílý dům místem, které patří všem,“ řekl.

Poslední velká řeč Baracka Obamy: „Amerika je lepší a silnější než dřív"

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital