Mnichovská dohoda stručně: co byste měli o důležitém dokumentu z roku 1938 vědět? | info.cz

Články odjinud

Když západní spojenci dělali s Hitlerem byznys. Co byste měli vědět o Mnichovské dohodě?

Vztek, ponížení, křivda. Po tom, co se evropští lídři „o nás bez nás“ rozhodli v roce 1938 odejmout Československu pohraničí a přičlenit ho k nacistickému Německu, se podobné emoce mísily snad téměř v každém obyvateli okleštěného Československa. Mnichovská dohoda byla paktem, který vznikl bez ohledu na zájmy a hlas obyvatel republiky, a jejím účelem bylo nasytit hladového Hitlera, který toužil po čím dál větší moci. Lídři Francie a Velké Británie, kteří se domnívali, že obětováním českého pohraničí uspokojí chtivého diktátora, se mýlili. To ale vyšlo najevo až po několika měsících... INFO.CZ připravilo k historickému výročí sérii článků, které připomenou, co vedlo k podpisu Mnichovské dohody, jak situaci vnímali obyvatelé Československa i vojáci připravení bojovat a jak prezident Edvard Beneš obstál v této životní zkoušce.

Kdo podepsal Mnichovskou dohodu?

Dohodu ujednali v Mnichově 30. září 1938 lídři čtyř evropských velmocí: Premiér Spojeného království Neville Chamberlain, premiér Francie Édouard Daladier, italský premiér Benito Mussolini a vůdce Německa a kancléř Adolf Hitler. Právě z této konstelace vzešel popis situace „o nás bez nás“, protože o rozporcování Československa rozhodovaly cizí mocnosti bez našeho zastoupení. Česká strana nebyla k jednání přizvána a po podpisu dohody sdělil Chamberlain českým zástupcům, že na jejich odpověď se nečeká a dohoda se považuje za přijatou.

Signatáři Mnichovské dohody

Text Mnichovské dohody

Dohoda vznikla jako výstup z jednání, které začalo 29. září 1938, a státníci ji podepsali následující den. Dokument upravuje způsob, jakým se pohraničí nazývané Sudety postoupilo pod správu Německa. Vyklízení území a obsazování mělo začít téměř okamžitě, od 1. října. Hranice Sudet měl určit mezinárodní výbor složený ze zástupců Německa, Spojeného království, Francie, Itálie a Československa podle míry německého obyvatelstva v obcích. Do 10. října měl být zábor dokončen. Československá vláda také musela propustit z policejních i vojenských jednotek sudetské Němce, kteří o to měli zájem, a stejně musela propustit i sudetoněmecké vězně odsouzené za politické trestné činy.

Jeden z dodatků také upozorňoval na napjaté vztahy Československa s Polskem a Maďarskem, tedy zeměmi, které si také nárokovaly části území. Podle dodatku měla československá vláda čas tři měsíce, aby „nesrovnalosti“ vyřešila dohodou. Visela nad ní pohrůžka, že jinak se do dění opět vloží Francie, Spojené království, Itálie a Německo.

Co vedlo k Mnichovské dohodě?

Rozhodnutí o odebrání pohraničí nespadlo z nebe jako pomyslné řešení napjaté situace v Evropě. Pamětníci popisují, že soužití mezi Němci a Čechy na dotčených územích bylo většinou bezproblémové do nástupu Konráda Henleina, který založil sudetoněmeckou stranu Sudetendeutsche Partei (SdP), jež začala postupně žádat po české vládě čím dál větší autonomii a právo na sebeurčení Němců žijících v pohraničních oblastech.

Henlein podporován Hitlerem rozdmýchal štvavou náladu, kterou se ještě snažil podpořit tvrzením, že Němci jsou v pohraničí utiskováni a Češi na ně útočí. Tato tvrzení mu pomohli šířit takzvaní ordneři a zřizované bojůvky Sudetendeutsches Freikorps. Ty sdružovaly sudetské Němce, kteří provokovali většinou osazenstvo četnických stanic, aby zavdali důvod ke střetům, které Henlein interpretoval jako nepodmíněné československé útoky na Němce.

Co vedlo k Mnichovské dohodě?

Politici Francie a Spojeného království této interpretaci pravděpodobně uvěřili. I proto podlehli tlaku Hitlera, který je ujistil, že nechce měnit politickou mapu Evropy, ale jde mu pouze o ochranu německých menšin v jiných státech. Cizí státníci – a do té doby českoslovenští spojenci – tak chybně předpokládali, že obětování československého pohraničí zajistí klid v Evropě. Hitler ale už na jaře 1938 tvrdil, že jeho cílem je zničit Československo. Přání završil okupací země, která začala 15. března 1939.

„Většina západoevropských elit byla ochotna minimálně do jara 1939 věřit Hitlerovi, že mu jde pouze o nápravu křivd z Versailles a ne o strukturální změnu Evropy. Teprve okupace Československa v březnu 1939 otevřela velké části lidí oči, že s tímto mužem není možné dělat byznys. To slovo používám záměrně, protože Chamberlain se ze schůzky s Hitlerem v Berchtesgadenu vrátil s přesvědčením, že s Hitlerem je možné dělat byznys,“ vysvětluje pro INFO.CZ historik Jindřich Dejmek.

Mapa Československa po Mnichovu

Mnichovský diktát zásadně změnil podobu státu. Československo přišlo o 30 % území, konkrétně téměř o 42 tisíc metrů čtverečních rozlohy a skoro o pět milionů obyvatel. O odtržení obcí nakonec rozhodovalo sčítání lidu z roku 1910. Vesnice a města v pohraničním pásmu, ve kterých tvořili Němci podle těchto dat většinu, byly přičleněny k Německu. Československo přišlo také o opevnění zbudované v těchto oblastech a zůstalo bez přirozených hranic, jako byla pohoří na severu a jihu země.

Ztráty po Mnichovské dohodě

Důsledky Mnichovské dohody

Podpisem smlouvy o postoupení pohraničí přišlo Československo definitivně o mocné partnery Francii a Spojené království, kteří se rozhodli zemi obětovat pro domnělé zachování míru. Nejcitelněji dohoda dopadla na Čechoslováky žijící v pohraničí. Takřka ze dne na den přišli o své domovy a uchýlili se většinou do středních Čech, kde sháněli nové přístřeší u příbuzných a v nejrůznějších provizorních podmínkách.

„Viděla jsem matky s plačícími, hladovými dětmi (...) sedící na rancích na lounském nádraží se zavázanýma rukama - neboť jim Němci, než je vyhnali, strhali nehty. Také si pamatuji na rodiny, které i rok žily v odstavených vagonech, v ratejnách, pastouškách, neboť nebylo kam tyto utečence umístit, a to nemluvím o jejich pracovním zařazení,“ vzpomíná na desítky let staré události v knize Vyhnání Čechů z pohraničí v roce 1938 pamětnice z Žatce.

Někteří Češi vyhnaní z pohraničí museli provizorně bydlet i ve vagonech

Za stoupajícího tlaku vyhlásilo Československo před podpisem dohody 23. září 1938 všeobecnou mobilizaci. Vojáci připravení bojovat museli ovšem po 30. září složit zbraně a odevzdat Němcům území bez odporu. „Byli jsme zdrceni. Nikdo z nás, ani my zpravodajci jsme něco takového nečekali. Většina z nás plakala a styděli jsme se, hrozně jsme se styděli,“ uvedl po Mnichovu zpravodajský důstojník Emil Strankmüller.

Podle některých historiků zlomila tato „bitva bez boje“ Čechům páteř. Mnoho vojáků, kteří museli po okupaci Československa v březnu 1939 opustit armádu, se nicméně zapojilo do odboje například v organizaci Obrana národa nebo přešlo do zahraničí, aby se později v Británii vycvičili na výsadkáře, které exilová vláda vysílala bojovat zpět do protektorátu. Byli mezi nimi i bývalí vojáci československé armády Jan Kubiš a Josef Gabčík, kteří provedli v květnu 1942 útok na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Na INFO.CZ vyšel rozsáhlý seriál k výročí operace Anthropoid o výsadkářích a členech odboje. Přečíst si ho můžete zde >>>

Měli jsme se bránit?

Ačkoli armáda byla zmobilizovaná, prezident Edvard Beneš se rozhodl na dohodu přistoupit a nebojovat. Zvláště armádní velitelé na Beneše tlačili, aby šel s Německem do střetu. Situace ovšem nebyla tak snadná, protože po Německu si nároky na části československého území začalo činit i Polsko a Maďarsko, které vycítily oslabenou pozici státu a tedy možnost, jak pro sebe zabrat některá města. Útok by tak Československu nehrozil pouze z německé strany, ale potenciálně i ze severu a z jihu.

Potom, co Spojené království a Francie potvrdily, že Československu při případném střetu na pomoc nepřijdou, zůstala země izolovaná a obklopená nepřáteli a uzurpátory ze všech stran. Navíc ji trápila vnitřní nestabilita, která vyústila v autonomii Slovenska. Spojenci státu zůstaly oficiálně v rámci Malé dohody Rumunsko a Jugoslávie. Rumunsko ale s Československem pojil pouze kousek společných hranic na Podkarpatsku a Jugoslávie by síly musela vyslat přes Maďarsko nebo v té době již nacistické Rakousko.

Úvahy o tom, co by se stalo, kdyby se Československo rozhodlo nacistům postavit, jsou častým tématem takzvané alternativní historie. Variant je několik, od možného vyhlazení národa a zánik státu až po možnost, že přímý střet by nakonec přesvědčil spojence, kteří by poté přišli zemi na pomoc. Možných scénářů je několik a ani historici nedokáží říct, jak by vývoj situace vypadal. Přesto se velká část z nich kloní k názoru, že Československo se mělo bránit a někteří dokonce trvdí, že Mnichov zlomil Čechům páteř. O tom ale zase v jednom z dalších článků...

Od středy 26. září 2018 začne na webu INFO.CZ vycházet seriál k výročí Mnichovské dohody.

Mnichov 1938: Strhující vyprávění o událostech před zradou i Hitlerových obavách z československých divizí>>>

Jan Palach: Upálení, čtyři poslední dopisy a dva hroby. Podrobnosti o statečném činu, od kterého uplynulo 50 let, čtěte zde>>>

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud