Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

181 dní po volbách a jsme stále tam, kde na podzim. Babiš má nakročeno k rekordu. Komentář M. Žižkové

181 dní po volbách a jsme stále tam, kde na podzim. Babiš má nakročeno k rekordu. Komentář M. Žižkové

Od podzimních voleb, v nichž přesvědčivě zvítězilo hnutí ANO, uběhlo přesně půl roku. Přestože se toho v posledních šesti měsících stalo hodně, v podstatě jsme stále tam, kde jsme byli na konci října. Česko po 181 dnech nemá vládu s důvěrou. Andrej Babiš a jeho kabinet na domácí scéně usilovně „makají“, dom a i v zahraničí ale jeho vládě v demisi chybí váha. Vyjednávání o potřebné podpoře navíc vnesla – nejen do samotného ANO – pnutí.

Z aktuálních zpráv to vypadá, že ANO je na dobré cestě. Na stole je nabídka pěti ministerstev pro ČSSD – včetně resortu vnitra, na kterém partaj trvala jako na záruce s ohledem na kauzu Čapí hnízdo a střet zájmů šéfa hnutí ANO. Jenže: nadějně to vypadalo i před čtrnácti dny, než dohoda na poslední chvíli před sjezdem sociálních demokratů padla.

Jak jsme na INFO.CZ opakovaně psali, i kdyby se vyjednávači hnutí ANO se špičkami ČSSD dohodli, stále není nic jisté. Konečně rozhodnutí by totiž mělo padnout v rámci vnitrostranického referenda. A stále platí, že zdaleka ne všichni sociální demokraté jsou přesvědčeni o tom, že je dobrý nápad jít do vlády s nevyzpytatelným stíhaným oligarchou Babišem a jeho hnutím.

INFOGRAFIKA: Jak dlouho hledali premiéři důvěru pro svou vládu?INFOGRAFIKA: Jak dlouho hledali premiéři důvěru pro svou vládu?autor: Info.cz

Na sjezdu před čtrnácti dny si delegáti z ČSSD zjevně oddechli, že před těžkým rozhodováním nakonec nestojí. Nyní se dilema vrací v plné síle. 

Shrnuto: Babiš nemá pro svůj kabinet ani půl roku po volbách vyjednanou (natož jistou) podporu. Nic na tom nemění, že se mu – alespoň ze začátku – snažil svými přímluvami pomoci i prezident Miloš Zeman.

Právě hlavou státu propagované „ideální řešení“ – spolupráce ANO s KSČM a SPD vzbudila rozruch i v samotném hnutí. Přestože je ANO pověstné nulovým programovým ukotvením a tím, že si problémy řeší za zavřenými dveřmi, právě ohledně spolupráce s partají Tomia Okamury se někteří významní členové nechali i veřejně slyšet, že to je příliš. Představuje pro ně nepřekonatelný problém. Babiš se k tomuto kroku z ryze pragmatických důvodů prozatím neuchýlil, ovšem není důvod pochybovat o tom, že s nepřiznanou hlasovací koalici ve svých plánech nadále kalkuluje a bere ji jako pojistku pro případ nouze.

Pravdou je, že se příliš neposunula ani opozice. Ta si stojí za tím, že do vlády s trestně stíhanou osobou nezasedne. Občas se její zástupci jako Petr Fiala (ODS) nebo Ivan Bartoš (Piráti) vydají na Hrad za Zemanem. Přesvědčit prezidenta, aby jmenoval premiérem jiného politika, se jim ale nepodařilo. A zřejmě ani nepodaří. Zeman Babišovi nechává naprostou volnost, i když už jejich vztah zřejmě není tak optimistický a upřímný, jako se to zdálo být ještě před pár měsíci. Těžko si představit, že by prezidenta něco donutilo změnit postoj, když na to nestačil dosavadní vývoj. Minimálně do konce června nezasáhne.

Babišova vláda mezitím na domácí scéně zběsile „maká“. Zázračně nachází miliony v rezervách, slibuje na všech frontách, objíždí regiony, aby její sólové úsilí bylo patřičně vidět, a hlavně čistí ministerstva, státní firmy i klíčové instituce s přímou vazbou na policii, která se o Babiše zajímá.

Na poli zahraniční politiky chybí vážnost a důvěryhodnost. Rozhodně tomu nepomáhá ani to, že není jasné, na jaké všechny kompromisy bude muset Babiš doma ještě přistoupit. Jeden příklad: komunisté, kteří navzdory svému mizernému výsledku ve volbách drží při jednání o vládě silné karty, napomenuli ANO poté, co Babiš podpořil útok USA v Sýrii, že takhle by to tedy nešlo… Vzkaz, který by do Evropy vyslalo Babišovo spolčení s protiunijní SPD netřeba blíže popisovat.

Šéf hnutí ANO stále nedrží v hledání důvěry absolutní rekord. Na belgického premiéra Elio di Rupa, kterému se to povedlo až po 541 dnech (nutně ale podotknou, že belgický politický systém nejde jednoduše srovnávat s českým) má stále ještě daleko. Ze Zemanových úst zaznívá jako krajní termín pro zisk důvěry již zmíněný konec června. Jak bylo popsáno výše, jisté ale není nic. A jak tvrdí samotný Babiš: on bude jediným kandidátem na premiéra až do smrti. Jsme tam, kde jsme byli před půl rokem. Jen aby Česku mezitím úplně neujel vlak.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1