Afghánistán: Končí už pro Západ a Česko „nekonečná válka“?

Erik Siegl

15. 08. 2020 • 06:00
KOMENTÁŘ ERIKA SIEGLA | Donald Trump před svým zvolením sliboval ukončit „nekonečné válčení“ a přivést americké jednotky domů z Afghánistánu a Sýrie. Realita se ukázala být složitější a také diplomaticko-bezpečnostní kruhy (Trumpovi příznivci mluví pejorativně o „deep state“) a Kongres toto úsilí se střídavými úspěchy korigují. Prezident tak i přes svůj buldozerový přístup dokázal tento slib splnit jen částečně.

Trump se před listopadovými prezidentskými volbami snaží zabodovat a oznámil stažení zhruba poloviny zbývajícího amerického kontingentu z Afghánistánu. V zemi má zůstat jen zhruba čtyři tisíce vojáků, tedy třetina oproti stavu před příměřím s Tálibánem uzavřeným v únoru. Tyto jednotky mají dočasně sloužit jako poslední přímá podpora afghánské armády a jako pojistka vůči neochotě Tálibánu přistoupit na politická jednání. U Donalda Trumpa ale jeden nikdy neví…

Jeho twitterem sdílená rozhodnutí (nejen) o nasazení americké armády ve světě opakovaně překvapila a znejistila americké spojence, chráněnce i republikány v Kongresu. Přestože se další snížení před volbami očekávalo, Pentagon odmítá komentovat přesné číslo tweetované prezidentem. Žádný jiný americký prezident v posledních dekádách nebyl v těchto otázkách tak nezkušený a nevystřídal tolik bezpečnostních poradců a ministrů zahraničí a obrany jako „buldozer“ Trump. Na druhou stranu svým chaotickým a rázným způsobem zpřetrhal určitou setrvačnost, která z faktických obav a jisté opatrnosti kolem devatenáct let trvajícího amerického válčení v Afghánistánu přetrvávala. 

Jak jsem již psal, před půl rokem uzavřené příměří USA s Tálibánem předpokládá postupné stahování Američanů. Ministr Mike Pompeo při jeho uzavření prezentoval stahování amerických jednotek jako podmíněné a závislé na pokroku politických jednání s afghánskou vládou. Ta však dosud nezačala (snad příští týden v Kataru), protože Tálibán je podmiňoval propuštěním veškerých svých členů z vězení, včetně posledních čtyř stovek s těžkými tresty za teroristické útoky. První desítky mužů z této skupiny se v čase zveřejnění tohoto textu již dostaly na svobodu.

Tálibán už sice neútočí přímo na Američany, ale místy o to intenzivněji na afghánské bezpečnostní síly. Skeptici varovali, že dohodu na mírové dělbě moci může podrýt evidentní snaha USA o rychlý exit z konfliktu ve volebním roce, což Američany zbavuje jediné výrazné páky, kterou ještě mají vůči Tálibánu, aby jednal o míru a rozdělení vlivu. Je ale také na místě se ptát, proč by Američané vůbec měli držet u moci vládu prezidenta Gháního, jehož oficiálně vyhlášené, ale velmi těsné a pochybné znovuzvolení při minimální volební účasti neuznal ani jeho hlavní volební rival. Tento spor urovnala až složitá a dlouhé měsíce trvající jednání o rozdělení vládní moci. 

Výsledky téměř dvě dekády trvající války jsou z pohledu původně nesmírně ambiciózního cíle „nation building“ zoufalé a vliv USA nyní slabší než kdykoliv předtím. V Afghánistánu padlo doposud asi 2400 vojáků a vojaček, násobně více jich bylo zraněno a náklady dosáhly jednoho bilionu dolarů. Mnohé letecké útoky a vojenské střety zabily tisíce afghánských civilistů, jichž za 19 let občanské války s Tálibánem zahynulo asi půl milionu. Své ztráty má ostatně i česká armáda. V zemi přišlo o život už čtrnáct našich vojáků, poslední z nich při „insiderském“ útoku mladého rekruta afghánské armády, který následně zemřel ve vazbě. 

Nicméně ještě horším scénářem než současná neutěšená realita by byl úplný kolaps státních struktur na části území, které vláda kontroluje, tedy ovládnutí většiny země Tálibánem, nebo různými bojujícími frakcemi jako v devadesátých letech. 

Jak si povšimnul vojenský expert Joe Felter ve své analýze, v současné situaci z pohledu USA a zemí NATO existují četné paralely k momentu, kdy si sovětské vedení uvědomilo bezvýchodnost své invaze a přílišnou ambicióznost a nedosažitelnost původních cílů. Dlužno podotknout, že to bylo podstatně dříve, s ohledem na znatelně omezenější zdroje tehdejšího Sovětského svazu už po šesti letech. Dle zkoumaných sovětských archivů náčelník generálního štábu Sergej Achromejev v roce 1986 hodnotil situaci takto: „Problémem je, že vojenské výsledky nejsou doprovázeny těmi politickými. Kontrolujeme Kábul a některá provinční centra, ale jinde nejsme schopni uplatnit svou moc. Ztratili jsme boj o afghánský lid a vládu podporuje pouze menšina.“

Sověti i po vojenském stažení v roce 1989 dokázali pokračující vojenskou a ekonomickou pomocí alespoň tři roky (do rozpadu svého vlastního státu) zabránit tomu, aby se situace v Afghánistánu zcela vymkla jejich vlivu. Tehdejší ministr zahraničí Andrej Gromyko definoval na stejném jednání politbyra už tři roky před stažením poměrně jasně nový omezenější cíl Sovětů: „Naším strategickým cílem je udržet Afghánistán neutrálním a zabránit jeho přechodu do nepřátelského tábora. Je samozřejmě důležité, že pomůžeme zachovat sociální změny v zemi, nakolik to půjde. Ale nejdůležitější je zastavit válku.“

Minimalizovat riziko kolapsu existujících státních struktur (byť často nefungujících a zkorumpovaných) a zabránit návratu země do rozsáhlé občanské války je právě cíl, o který stojí i dnes stále usilovat. V afghánských poměrech a při historii posledních čtyřiceti let je to, připusťme, poměrně ambiciózní, navíc při silné rivalitě a zasahování regionálních velmocí, jako jsou Pákistán, Indie, Čína či Írán. 

V české politické debatě jsme doposud slýchávali nejčastěji dva názorové póly – Miloše Zemana, který o Afghánistánu mluví jako o klíčovém frontu proti islámskému džihádismu, kde se nemá nikdy „zbaběle ustupovat“. Původní argument invaze – odepřít teroristům útočiště pro válku proti Západu – ale dnes i s ohledem na expanzi Islámského státu jinde po světě už moc neplatí. Navíc samotný Tálibán nikdy nebyl globálně zaměřen a v podstatě bojoval o „své“ území.

Na druhou stranu „čeští izolacionisté“ obecně zpochybňují zahraniční mise české armády se spojenci v NATO či jako takové. Jak uznává většina expertů, bylo by tragickou pošetilostí setrvávat v nikam nevedoucí válce s nepřítelem, který disponuje silnou vůlí vytrvat, nikam tolik nespěchá a evidentně je v zemi silně zakořeněn a v guerillovém boji prakticky neporazitelný. Ale stejně tak platí, co věděli i stahující se Sověti: Afghánistán nechcete ze dne na den ponechat zcela svému osudu.

SDÍLET