Zítra, 12. března 2021, to bude již čtyřiasedmdesát let ode dne, kdy americký prezident Harry S. Truman vyhlásil v Kongresu tzv. Trumanovu doktrínu (The Truman Doctrine), jež se stala – spolu s Marshallovým plánem a Severoatlantickou aliancí – základem dlouhodobého politického, vojenského a ekonomického angažmá USA na našem kontinentu. Na jedné straně není pochyb o tom, že především západní Evropa má být Američanům, hlavně z časů studené války, za co vděčná, současně ale jejich přítomnost v Evropě vždy vyvolávala i odpor. Pojďme se proto podívat, jak to s Američany v Evropy bylo a je.
Na počátku roku 1947 nevypadala situace v Evropě ani trochu dobře. Druhá světová válka byla stále, alespoň pokud jde o její důsledky, velmi „živou“ záležitostí. Četné evropské země, nejen ty poražené jako Německo, byly ještě pořád rozbité, zbídačené a vyhladovělé a velká část jejich obyvatel se zdaleka nezbavila všech válečných fyzických a psychických traumat. Německé nacisty, italské fašisty a jejich spojence, kteří spáchali dříve nepředstavitelné hrůzy včetně „pekla holocaustu“, se, pravda, podařilo spojencům s vypětím všech sil porazit. Na značnou část východní a střední Evropy včetně Československa ale již dopadal stín neméně hrozivý než nacistické „zlo“, jakkoli se prezentoval jako „velké dobro“, jako „dějinný vítěz“ nad „nejstrašnější tyranií“ v dějinách, a sice sovětský komunismus. Když bývalý britský premiér Winston Churchill mluvil 5. března 1946 v americkém Fultonu ve slavném projevu o „železné oponě“, jež byla spuštěna napříč kontinentem „od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu“, pojmenoval tehdejší situaci velmi přesně.
Washingtonští politikové, konkrétně přední představitelé administrativy demokratického prezidenta Harryho S. Trumana (v úřadu od dubna 1945 do ledna 1953), sledovali situaci v Evropě, na jejímž osvobození se významně podílela americká armáda, s velkým zájmem. O tom, zda jejich „evropské angažmá“ bude pokračovat, přitom ještě nebylo zdaleka jasno. Izolacionismus měl v meziválečných USA silné kořeny a jeho vliv, zejména v Kongresu, stále přetrvával. Prezident Truman a jeho státní tajemník (tj. ministr zahraničních věcí) George Marshall (ve funkci od ledna 1947 do ledna 1949) si nicméně uvědomovali, že by jejich odchod z Evropy výrazně nahrál Sovětům a že by bylo i pro Spojené státy samotné strategicky výhodnější, pokud by k případnému konfliktu došlo daleko od jejich území. V úvahách prezidenta a jeho blízkých hrála nikoli nevýznamnou roli rovněž zkušenost z meziválečného období, kdy se Američané z Evropy stáhli, ale stejně se sem nakonec, donuceni okolnostmi, „museli“ vrátit, aby pomohli svým spojencům k vítězství nad již zmíněnými „silami zla“.
Ve druhé polovině čtyřicátých let proto Washington chybu z přelomu desátých a dvacátých let nezopakoval: nejen v Bílém domě, ale i na Kapitolu získali rozhodující vliv tzv. „intervencionisté“ či „internacionalisté“, a to byl také důvod, proč Kongres Trumanovu doktrínu, tj. finanční podporu řecké a turecké vládě, které čelily občanské válce s komunisty (v případě Řecka), respektive silnému tlaku ze strany SSSR (v případě Turecka) schválil. Skutečnost, že se z této konkrétně zaměřené pomoci v krátké době stala „doktrína o zadržování komunismu“ (Containment of Communism), mající obecnou platnost, svědčila o tom, že Spojené státy berou svoji roli velmoci, jež je jako jediná schopná zabránit dalšímu šíření bolševické ideologie a moci a vlivu Moskvy, nanejvýš vážně. Trumanův projev z 12. března 1947 tak lze v mnoha ohledech vnímat jako začátek nové éry v dějinách transatlantických vztahů, která, navzdory rozpadu Sovětského svazu a zhroucení komunismu ve střední a jihovýchodní Evropě z přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, trvá dodnes.
