Amerika před bouří. USA vstupují do kritické fáze prezidentské kampaně

HalfPageAd-1

Martin Kovář

31. 07. 2020 • 17:00
KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Prezidentská předvolební kampaň, která právě vstupuje do kritické fáze, je nepochybně nejpodivnější v moderních dějinách USA, mimo jiné proto, že se vzhledem ke koronavirové krizi stále ještě, jakkoli je už začátek srpna, nerozeběhla naplno. Republikán Donald Trump, o jehož znovuzvolení pochyboval na přelomu let 2019 a 2020 jen málokdo, doplácí na to, že jeho administrativa příliš nezvládá výše zmíněnou pandemii, a na s ní související hospodářskou krizi. „Ameriku“ navíc zasáhly silné rasové bouře a aktivistické hnutí Black Lives Matter, což vládě působí další potíže. Trumpův vyzývatel, bývalý Obamův viceprezident Joe Biden, má hlavně proto v průzkumech veřejného mínění solidní náskok; jeho poněkud mdlá kampaň, pokročilý věk a patrná únava ale činí konečný výsledek nepředvídatelným.

Mobile-rectangle-3

Důležitých faktorů, které mohou kampaň v příštích týdnech a měsících ovlivnit, je hned několik. Nejde ani tak o další průběh pandemie, s níž se Američané svým způsobem naučili žít, ale především o to, jak bude na podzim fungovat ekonomika, jejíž hluboký pád způsobila. Pokud má hospodářská krize své „dno“ již za sebou a pokud budou v září, nejpozději v říjnu viditelné první náznaky obratu, dá to Trumpovi možnost vcelku uvěřitelně tvrdit, že „bude líp“, což by mu samozřejmě hrálo do karet. Pokud se tak ale nestane, bude to pro něj naprostá katastrofa, podstatně větší než aktuální počet mrtvých a nemocných (v současné době USA evidují, pokud jde o covid-19, téměř 150 000 zemřelých a na 4,4 milionu nakažených, což je nejvíc na světě). Když už je řeč o koronaviru či o covidu-19, jak chcete, je vtipné, že na neschopnost současné administrativy řešit tento problém a na to, že by to mohlo být jedno z důležitých témat nadcházejících voleb, musí pasivního Bidena upozorňovat bývalý šéf Bílého domu Barack Obama.

O tom, že Trump na ekonomické oživení a na pokles nezaměstnanosti (v současné době je v USA bez práce na třicet milionů lidí) sází, svědčí jeho twitterové statusy i veřejné projevy. „Vybudovali jsme nejsilnější ekonomiku na světě,“ řekl v této souvislosti nedávno, „a uděláme to znovu“. Prezident přitom může odkazovat na dosavadní kroky své vlády, například na výsledky první fáze „obchodní války“ s Čínou (zachování jím nastavených vysokých cel, závazek ČLR dbát na ochranu amerických technologií atd.), nebo na podpis Severoamerické dohody o svobodném obchodu (North American Free Trade Agreement; NAFTA 2.0). „Ekonomickou kartu“ ale přirozeně hraje i jeho protikandidát Biden, jenž Američanům soustavně připomíná, že to byl právě on, kdo spolu s Barackem Obamou postavil USA hospodářsky na nohy po krizi z let 2008–2009, což se i republikánům celkem obtížně zpochybňuje.    

Důležité bude i to, zda a jak si federální bezpečnostní jednotky poradí s násilím už nejen na periferiích velkých měst. Místem, o něž se doslova a do písmene bojovalo, byl, respektive stále ještě je oregonský Portland, kam vláda již vyslala federální síly a kde proti jejich údajně nedostatečné identifikaci, proti jejich údajné brutalitě, proti jejich údajnému unášení lidí v neoznačených vozidlech atd. protestuje jak část jeho obyvatel (a politických aktivistů z celé země), tak tamní politikové v čele s guvernérkou Kate Brownovou. Soudce Michael Mosman nicméně žádost státu Oregon, aby byly federální síly z Portlandu staženy, zamítl.

V současné době míří federální síly z rozkazu prezidenta Trumpa v rámci „Operace Legend“ (Operation Legend či LeGend podle jména chlapce zabitého v Kansas City v červnu 2020) rovněž do Clevelandu (ve státě Ohio), Detroitu (ve státě Michigan), Milwaukee (ve státě Wisconsin) a výhledově možná i do Chicaga (ve státě Illinois) a do dalších měst, kde vládnou vesměs demokraté. Podle prezidenta je to nutné k tomu, aby se města vrátila k „normálnímu způsobu života“, „jinak násilí bude bujet jako rakovina“. V jednom ze svých výroků Trump dokonce označil situaci v těchto městech za „horší, než jaká panuje v Afghánistánu“, a při další příležitosti uvedl, že by tak v případě vítězství Bidena v prezidentských volbách brzy vypadaly celé Spojené státy.

Demokratičtí starostové, guvernéři a kongresmani prezidenta a příslušníky jím povolaných jednotek obviňují nejen z výše uvedených nezákonných praktik, ale i z porušování ústavy, což situaci v žádném případě neuklidňuje, ba přímo naopak. Podobně ostrá slova volí i někteří akademici a veřejně známé osoby. Jako příklad lze uvést držitelku Pulitzerovy ceny, novinářku Anne Applebaumovou (mimo jiné manželku bývalého ministra zahraničních věcí Polska Radosława Sikorského). Ta v souvislosti se zásahy federálních agentů v Portlandu psala o „novém totalitarismu 21. století“, k němuž podle ní není, na rozdíl od toho starého, třeba vytvoření policejního státu ani naprostého ovládnutí médií, nýbrž cílené působení několika málo médií a (u)věznění relativně malého počtu pečlivě vybraných osob. Čtu-li si, co paní Applebaumová (čistě mimochodem, pravicová novinářka, jež měla blízko k rodině Bushových) píše, nemohu se zbavit dojmu, že se, slušně řečeno, nedokáže odpoutat od témat, jimiž se dlouhodobě zabývá (totalitarismus, stalinismus, gulagy atd.) a že její vnímání dnešních USA je přinejmenším neobjektivní. Výsledek výše zmíněného střetu, přesněji řečeno to, zda většinu Američanů přesvědčí o své pravdě prezident či jeho oponenti, se přirozeně v podzimních volbách projeví rovněž.    

Dalším velkým tématem nadcházejících voleb, z našeho pohledu maličko zastřeným tím, že nás velká média, pokud jde o USA, takřka neustále nutí číst o koronaviru, případně o hnutí Black Lives Matter, je (i)migrace do země. Donald Trump díky akcentování tohoto problému v nemalé míře uspěl už před čtyřmi roky a část jeho voličů ho pokládá za důležitý i dnes. Nejde přitom jen o zeď na hranicích s Mexikem (byť i ta je pro Trumpovy stoupence důležitá; proto ostatně ministerstvo bezpečnosti pravidelně informuje o tom, jak pokračuje její stavba), nýbrž o to, že Bílý dům, ze svého pohledu chytře, udržuje toto téma v povědomí veřejnosti a tvrdí, že jediný, kdo je schopen ochránit Ameriku před zhoubnými důsledky nelegální migrace, je právě tento prezident. V souvislosti s tím je třeba připomenout, že Biden sice bude mít na své straně většinu hispánských voličů, čtvrtina z nich nicméně je, jak se alespoň zdá, odhodlána volit Trumpa, což je pro mnohé překvapivě vysoké číslo, které může být klíčové pro výsledek voleb ve státech, jakým je například tradičně, v poslední době však méně jistě než dříve, republikánský Texas.

Pro voliče bude podstatné i to, koho si Trump a Biden zvolí za viceprezidentského kandidáta/viceprezidentskou kandidátku. Trump zřejmě nevymění loajálního Mikea Pence, a to tím spíš, že je „favoritem“ konzervativní části Republikánské strany. Ta stojí – na rozdíl od situace před čtyřmi lety – takřka jednotně za prezidentem a dojem naprosté (téměř unikátní) svornosti narušují vlastně jen klan rodiny Bushových a bývalý prezidentský kandidát Mitt Romney, jenž prohrál v roce 2012 s Barackem Obamou. Pokud by ovšem Biden (za nímž se pro změnu sjednotila Demokratická strana včetně levicového křídla v čele s Berniem Sandersem) postavil po svém boku nějakou charismatickou Afroameričanku, schopnou získat mu další sympatie (což se ostatně očekává), nelze zcela vyloučit, že by prezident Trump mohl Pence vyměnit a nabídnout mu jiný vládní post; pravděpodobné to ale není.

Zapomenout nelze ani na téma, které v posledních měsících sice poněkud ztratilo na výbušnosti, tj. na kampaň #MeToo. Zatímco Trump nemá v tomto ohledu co ztratit, pro Bidena může být kauza, s níž přišla na jaře Kaliforňanka Tara Readeová, kterou údajně v roce 1993 coby asistentku hrubě obtěžoval (eufemisticky řečeno) ve své senátní kanceláři, smrtící. O tom, že jde o vážné obvinění, svědčí slova „rape“ a „rape culture“ (tj. znásilnění a kultura znásilnění či znásilňování), jež Readeová používá. Biden se tak na podzim může docela klidně „uvařit v kotli“, pod nímž před časem zatápěl kandidátovi na post soudce Nejvyššího soudu Brettu Kavanaughovi. Způsob, jakým se demokraté, velká média i samotní aktivisté z #MeToo, zkrátka celá liberálně progresivistická levice, k Bidenovu údajnému provinění doposud staví, je terčem vtipů i sarkasmů už teď, a to se republikáni do této kauzy ještě naplno nepustili, neboť si ji nechávají v záloze na podzim.

Sympatiemi elektorátu mohou pohnout též televizní diskuse obou prezidentských kandidátů, uskuteční-li se. V tomto případě je ve výhodě Trump, jenž je pohotovější a agresivnější řečník a diskutér než uhlazený, kultivovaný Biden. Prezident navíc většinou působí vitálně a energicky, což o Bidenovi nelze při nejlepší vůli říci. V této souvislosti si nemohu nevzpomenout na slavnou televizní debatu z roku 1960 mezi Johnem F. Kennedym a Richardem M. Nixonem. Zatímco rozhlasové posluchače o své kompetentnosti zastávat prezidentský úřad tehdy přesvědčil Nixon, u televizních diváků jednoznačně vyhrál mladý, zdravím (zdánlivě) překypující Kennedy. Bidenovi poradci by na to měli myslet.

Poslední důležitý faktor předvolební kampaně jsou průzkumy veřejného mínění, přesněji řečeno nutnost s nimi správně pracovat a vzít plně v potaz specifika amerického prezidentského volebního systému. Tuto zdánlivou samozřejmost uvádím proto, že se ani po čtyřech letech nemohu zbavit dojmu, že Hillary Clintonová, podobně jako její tým, na podzim 2016 průzkumům až příliš uvěřila a došla k závěru, že se nemůže přihodit nic, co by jí mohlo vítězství vzít. Kromě toho nevzala vážně v potaz, že nezáleží na množství získaných hlasů ani států, nýbrž volitelů (což naopak skvěle reflektoval Trumpův tým v čele s jeho zetěm Jaredem Kushnerem).

Sleduji-li současné diskuse o amerických prezidentských volbách na sociálních sítích, v USA i u nás doma, a „jistotu“ nemalé části Bidenových stoupenců, že má v zásadě vyhráno (jeho náskok v preferencích, dokonce i v některých z tzv. swing states, tj. klíčových státech, kde vítěz není předem jasný (například Arizona, Colorado, Florida, Iowa, Maine, Michigan, Ohio, Pennsylvania, Texas a Wisconsin), je téměř dvojnásobný oproti náskoku, který měla v roce 2016 Hillary Clintonová), zvedám, „po klausovsku“, varovně prst a říkám: Pozor, pozor, jakkoli se to jeví slibné, je teprve začátek srpna, nikoli třetí listopad…   

Jak to na podzim dopadne, zda v Bílém domě zůstane na další čtyři roky republikán Donald Trump, anebo se tam nastěhuje demokrat Joe Biden, zkrátka teprve uvidíme. Jedno je ale jisté: už tak politicky, sociálně, ekonomicky a rasově rozdělenou, rozpolcenou zemi čeká podle mého názoru jeden z nejtvrdších a nejnevybíravějších závěrů předvolební kampaně v historii. Ani jedna strana si nebude brát servítky, bude to hodně osobní a, věřte mi, hodně ošklivé. Demokraty by druhá porážka od Trumpa nepochybně demoralizovala, což by mohlo vést k obnovení sporů mezi stranickou levicí, reprezentovanou senátorem Sandersem či senátorkou Warrenovou, a umírněným křídlem v čele s Obamou a Bidenem, kterýžto střet by pro ně mohl mít nedozírné následky. Co by porážka udělala s republikány, je méně jasné, podle mě by se nicméně brzy ukázalo, že strana je méně „trumpovská“, než se na první pohled zdá.                

Všechny výše zmíněné faktory budou hrát ve finále kampaně mimořádně důležitou roli a možná se k nim přidá i nějaký zatím neznámý „faktor X“. Nejen podle „apokalyptických“ či „konspiračních“ scénářů je navíc ve hře i odložení voleb kvůli koronavirové pandemii, jež může na podzim řádit ještě více než na jaře, respektive kvůli možným problémům spojeným s korespondenčním hlasováním; prezident už takovou možnost připustil. Toho se obávají především demokraté, neboť by to mohlo znamenat pokračování Trumpovy vlády „na neurčitou dobu“. To všechno jsou ale zatím pouhé spekulace, nic víc. Za měsíc, za šest týdnů budeme určitě moudřejší, a proto se k tématu znovu vrátíme.

SDÍLET

Billboard-bottom-1