„Až na krev.“ Americké prezidentské volby v deseti obrazech

Martin Kovář

06. 11. 2020 • 07:00
KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Politická událost roku, volba amerického prezidenta, stále nemá rozuzlení. Místo něj Spojené státy pravděpodobně čeká soudní dohra, po které beztak zůstane rozčarování. Budoucnost, jež zemi čeká, proto podle mě není nijak růžová. Pojďme se podívat, co dnešnímu dramatickému stavu předcházelo a co má Amerika teoreticky před sebou.

Obraz první: Leden 2020 – jasný favorit Trump

Vzpomínáte si ještě? Na začátku roku 2020 se zdálo být všechno úplně jasné. Donald Trump byl mnohdy kontroverzní, ale během tří let neudělal, navzdory často až hysterickému křiku opozice a liberálních médií, v domácí ani v zahraniční politice žádnou opravdu fatální chybu. S pomocí republikánských senátorů poměrně bezpečně ustál pokus demokratů o impeachment, ekonomika šlapala a demokratické primárky k tomu všemu začaly více než rozpačitě – problémy se sčítáním hlasů a vítězstvím totálního outsidera Petea Buttigiega, starosty nevelkého města South Bend v Indianě. Sázet v tu chvíli na kohokoli jiného než na úřadujícího prezidenta se jevilo být čirým bláznovstvím; sám jsem ho ostatně rovněž tipoval na vítěze voleb.

Obraz druhý: Koronavirus poprvé – mrazící boxy v ulicích 

Na přelomu zima a jara se nicméně začaly dít věci. Také do Spojených států dorazil koronavirus a navzdory tomu, že jej Trump zpočátku silně zlehčoval, si začal vybírat tvrdou daň. Zejména New York, který nákaza a nemoc zasáhly naplno, brzy připomínal přízračné město duchů. Vzhledem k totálně vyčerpaným lékařům a hroutícím se, přepracovaným zdravotním sestrám, kritickému nedostatku lůžek i plicních ventilátorů, nákladním vozům s mrazícími boxy s mrtvými na dvorech špitálů i v ulicích proto měli mnozí (nejen) Newyorčané, poprvé od 11. září 2001, pocit, že jsou svědky apokalypsy. Katastrofy, ze které mnozí z nich vinili právě prezidenta a jeho laxní přístup k věci. Vzpomínám si, jak jsem právě tehdy poprvé zapochyboval, jestli to není onen „faktor X“, jenž občas od základu mění věci, které se dlouho zdály být úplně jasné.

Sčítání hlasů v amerických volbách jsme ve středu sledovali v mimořádném vydání podcastu Insider

INSIDER — Americké volby

Obraz třetí: Demokratické primárky – proč právě Biden?

V této dramatické situaci, v níž se Spojené státy staly zemí, kterou koronavirus postihl nejhůř na světě, Joe Biden, bývalý viceprezident Baracka Obamy označovaný Trumpem celkem trefně jako „Ospalý Joe“ („Sleepy Joe“), nakonec přece jen vyhrál demokratické primárky, třebaže si srdce většiny demokratů ani náhodou nezískal. Důvod byl jednoduchý: ve srovnání s vyhraněnými stranickými „levičáky“, jakými byli senátor Bernie Sanders, který se o nominaci vážně ucházel již podruhé, a senátorka Elizabeth Warrenová, měl podle demokratických voličů (i podle nejvlivnějších postav strany, jakými jsou bývalí prezidenti Barack Obama a Bill Clinton) jako jediný reálnou šanci postavit se Trumpovi a možná i vyhrát. Jednalo se tedy o výsostně racionální volbu, která nicméně měla, jak se nakonec ukázalo, své opodstatnění.

Obraz čtvrtý: Jarní a letní koronavirová kampaň-nekampaň

Druhá polovina jara a téměř celé léto, kdy za normálních okolností vrcholí předvolební kampaň, byla v letošním roce v USA více než podivná. Omezení, vyplývají z opatření federální vlády a hlavně vlád jednotlivých států americké unie, znamenala, že se téměř nekonala velká předvolební shromáždění obou kandidátů, která jsou z povahy věci „velká show“ a jež jsou pro tuto část kampaně typická. Želel toho zejména Trump, který si od nich vzhledem k tomu, že pro část voličů je charismatickým řečníkem, hodně sliboval. Jakkoli zejména televizní reklama obou kandidátů jela naplno, měli mnozí Američané pocit, jako by se volby snad ani neměly konat, k čemuž přispěly i některé spekulace o jejich odkladu. Sedmasedmdesátiletému Bidenovi, který po celou kampaň působil dosti vyčerpaně a který je na rozdíl od Trumpa všechno, jenom ne muž zrozený pro strhující one-man-show, to po mém soudu v zásadě vyhovovalo.

Obraz pátý: Bidenova viceprezidentka – „trefa do černého“?

Otázka, kterou ženu (že to bude žena, bylo vzhledem k jeho četným vyjádřením na toto téma dávno jasné) si Joe Biden vybere jako kandidátku na viceprezidentku, byla jednou z věcí, o nichž média v létě psala se skutečným zájmem. Bidenova volba nakonec nebyla překvapivá. Na zástupce stranické levice, jakou je třeba již zmíněná Elizabeth Warrenová, opět nedošlo; Kamala Harrisová, právnička z Kalifornie, je naopak, stejně jako Biden, ztělesněním (nejen) demokratického establishmentu. Biden se zkrátka rozhodl vsadit na jistotu: tím, že navrhl ženu, jejíž rodinné kořeny sahají do Indie a na Jamajku, uspokojil progresivní část demokratických elit i voličů, zároveň si ale neodradil středové voliče, kteří by s Warrenovou či s někým podobně vyhraněným měli vážný problém. Současně se spolehl na to, že mu levicoví demokraté dají hlas tak jako tak, už jenom proto, že je pro ně mnohem přijatelnější volbou než Donald Trump. I tahle sázka mu, zdá se, vyšla.

Obraz šestý: Televizní debaty, které nic nerozhodly

Jestli se někdy v posledních letech čekalo na televizní diskuse obou prezidentských kandidátů s velkým napětím, bylo to právě letos. Většina komentátorů předpovídala (ať už s nadějí, či s obavami), že vitální, dynamický až agresivní Trump subtilního, unaveného a poněkud „mimo“ působícího Bidena v debatách „zničí“. V první z nich, která svou nevázaností a silou útoků i lží vstoupila do dějin moderní politiky i žurnalistiky, se tak ale nestalo. Biden vydržel Trumpovi relativně důstojně vzdorovat a v žádném případě „neodpadl“. Přesněji řečeno: Kdyby takový výkon kdysi podal třeba velkými médii nenáviděný George Bush mladší, roztrhala by ho nemilosrdně na cucky; Bidena však (po pravdě řečeno ne zcela neoprávněně) viděla jako „muže který obstál“. Vzhledem k tomu, že se druhá diskuse kvůli Trumpovu onemocnění nekonala a že se ve třetí drželi oba politici dosti zkrátka, očekávané debaty v podstatě nic nerozhodly.

Obraz sedmý: Prezident s covidem – muž, kterého dohnaly vlastní hříchy?

Když ve finále kampaně onemocněl Donald Trump covidem-19, dávala většina jeho odpůrců (se špatně skrývaným uspokojením) najevo, že to pokládá za pověstnou „ránu do vazu“, ze které se již nemůže vzpamatovat, a také za pomyslný trest za to, jak virus a onemocnění z něj pocházejí zlehčoval. Situace ale tak jednoznačná nebyla. Prezident se velmi rychle uzdravil a vrátil se do boje o Bílý dům se stejnou, či s ještě možná větší vervou než předtím. O některé hlasy možná přišel, podle řady amerických komentátorů ale jiné získal. Jak to bylo doopravdy, se teprve ukáže, až budou k dispozici komplexní analýzy celé předvolební kampaně a chování voličů.

Obraz osmý: Dlouhá volební noc jako drama (zdánlivě) bez konce

Volební noc ze 3. na 4. listopadu 2020 byla tou, která se zapíše do dějin moderní americké politiky. Namísto očekávané „modré tsunami“, jež se měla přehnat celými Spojenými státy, jak svorně a hlavně neomluvitelně předpovídaly agentury zabývající se průzkumy veřejného mínění a mnohá média, jsme byli svědky strhujícího dramatu, kdy se vedení a naděje na konečný úspěch přelévaly z jedné strany na druhou. A tak se chvíli drtivá většina komentátorů shodovala, že Donald Trump směřuje k senzační obhajobě prezidentského mandátu, aby o pár hodin později, zejména s přibývajícími korespondenčními hlasy, hodnotili, že se situace začala obracet. Trump se sice v průběhu sčítání hlasů neprozřetelně označil za vítěze, ale faktem je, že Biden začal mít vítězství vcelku krátce poté na dosah. Totiž, na dosah… Úřadující hlava státu už požádala o přezkum výsledků a podniká další kroky směřující k alespoň dočasnému odvrácení porážky. Právníci včetně Nejvyššího soudu USA zjevně budou mít co dělat…

Obraz devátý: Volby, které nakonec rozhodne až Nejvyšší soud USA?

Jak napsal v komentáři pro INFO.CZ Jan Januš, současný stav je tou „nejhorší noční můrou“, která mohla Spojené státy potkat. Soudcům z Nejvyššího soudu USA, pokud se budou muset volbami zabývat, vskutku není co závidět. Ať rozhodnou tak či onak, bude je, bez nadsázky, proklínat polovina občanů země. Tato smutná a (nejen) pro americkou demokracii nebezpečná skutečnost má ale také jedno nezanedbatelné pozitivum: zmínění soudci jsou naprosto nezávislí na jakémkoli prezidentovi a s ohledem na doživotní mandát nemají co ztratit. Mohou proto rozhodovat skutečně výhradně ve shodě s ústavním pořádkem země, „v duchu ústavy“ a podle svého nejčistšího svědomí. Pokud konzervativní většině soudců někdo podsouvá, že jistě rozhodnou ve shodě se svým světonázorem (a s vděčností za jmenování do prestižní funkce) ve prospěch Trumpa, pak po mém soudu neví, o čem mluví.

Obraz desátý: USA – země „na rozhraní“. Co ji čeká za čtyři roky

Otázka, jež se nabízí, zní: jaké budou další čtyři roky, které mají Spojené státy před sebou? Ať už v Bílém domě nakonec zůstane Donald Trump, nebo se do něj nastěhuje Joe Biden, čekají „Ameriku“ neklidná, bouřlivá léta. Již tak rozdělená společnost se nejenže nesjednotí, ale bude se i nadále polarizovat. Biden má nejspíš větší naději, že by svým nekonfrontačním jednáním mohl ve snaze o alespoň částečné usmíření uspět, ale není to bůhvíjak velká naděje. A pokud nahlédneme do nedaleké budoucnosti, za čtyři roky jsou tu prezidentské volby znovu. Joe Biden do nich vzhledem k vysokému věku nejspíš nezasáhne. Kamala Harrisová, Elizabeth Warrenová či Michelle Obamová na straně jedné a Mike Pence, Marco Rubio či nějaký jiný a neokoukaný pokračovatel „trumpovské“ linie na straně druhé, jsou ale „zárukou“ toho, že to bude znovu „až na krev“. Stejně jako letos, abych v názvu svého článku citoval známý film o době ropného boomu v USA režiséra Paula Thomase Andersona z roku 2007. Vše zkrátka zatím nasvědčuje tomu, že se máme, bohužel, na co „těšit“.

SDÍLET