Babiš půjde proti všem, ale jen dokud z toho bude těžit. Komentář Vratislava Dostála

Vratislav Dostál

01. 06. 2017 • 16:24

Navzdory klasické poučce, dle které se koalice začínají skládat až po volbách, se to ve veřejném prostoru začíná v posledních dnech hemžit výroky jednotlivých politických aktérů o tom, s kým by po volbách rádi vládli a s kým si to naopak vůbec nedokážou představit. Naposledy se svou troškou přispěl předseda hnutí ANO Andrej Babiš, který se v rozhovoru pro ČTK nechal slyšet, že jeho hnutí ANO nesestaví po podzimních sněmovních volbách vládu s komunisty či s TOP 09. Vymezil se ale také proti sociálním a občanským demokratům. Dokonce připouští, že se proti němu po volbách spojí všechny ostatní strany. V zásadě tak potvrdil, že se bude i nadále vymezovat proti všem zavedeným stranám – podle Babiše to bude před volbami ve vztahu k voličům zjevně zdaleka nejsrozumitelnější pozice. On přece přišel systém, který tu vzniknul po listopadu 1989 a který neváhá označovat za korupční hydru, zničit.

Snění o povolební situaci je jistě zajímavé, ale Babiš taky musí zcela prakticky uvažovat o tom, jakým směrem vykročí minutu po zveřejnění volebních výsledků. Jednobarevnou většinovou vládu sestaví jen stěží, nezbude mu tedy nic jiného, než hledat v nové sněmovně partnery pro vznik funkční vlády, která bude mít realistickou šanci získat důvěru většiny poslanců. „Je to hodně o lidech, já nevím, jak to dopadne,“ říká přitom Babiš. Jakoby počítal, že se mu podaří po volbách přemluvit konkrétní poslance z rozličných sněmovních frakcí k tomu, aby se přiklonili na jeho stranu.

Zároveň Babiš vylučuje, že by se jeho formace ocitla po volbách v personální nouzi. „To nebude problém. U nás nemusíte sedět dvaadvacet let, abyste se stal ministrem nebo premiérem. My jsme nerozdělovali ministerské posty krajským organizacím, jako dělala ČSSD. My tam chceme mít odborníky," vysvětluje.

Předsedu hnutí ANO demokratický politický provoz nebaví, otravuje ho koaliční hledání kompromisů, je mu cizí brát ohledy na partnery, upřednostňuje přímočarost, která podle něj nese efektivitu, a libuje si v jasných a nekompromisních postojích. Nechápe politiku jako permanentní proces vyvažování zájmů, strategií a programových priorit.

Babiš se orientuje na cíl, chce mít moc a rychle rozhodovat. Je proto logické, že je mu nejbližší představa jednobarevné vlády složené – jak sám říká – z odborníků a nikoli z politických matadorů, kteří podle něj nic neumějí a ničemu nerozumí. Leda tak politikaření a okopávání kotníků. Je také příznačné, že vylučuje možnost sestavení vlády s komunisty. Voliče by tím spíše odradil. Avšak o tom, že by hnutí ANO vládlo menšinově s jejich tichou podporou, nepadlo ani jedno odmítavé slovo.

Zdánlivě je tudíž situace před volbami až nezvykle přehledná: na jedné straně stojí Babiš a jeho hnutí ANO a proti němu blok zavedených demokratických stran, tedy ČSSD, ODS, TOP 09 a KDU-ČSL v koalici se Starosty a nezávislými, jejichž lídři tak či onak – až na lidovce – vylučují povolební spolupráci s Andrejem Babišem. Ohání se přitom demokratickým charakterem politického uspořádání a odkazují na autoritářské tendence předsedy hnutí ANO a jeho mediální, ekonomický a politický střet zájmů. Někde mezi těmito dvěma bloky stojí komunisté, jejichž strategie může o výsledku voleb rozhodnout. Je totiž pravděpodobné, že ani jeden z těchto dvou bloků většinu ve sněmovně bez komunistů mít nebude.

Nechme pro tuto chvíli stranou úvahy o tom, zda je realitě bližší představa menšinové jednobarevné vlády pod taktovkou Andreje Babiše s podporou KSČM, anebo naopak představa, kterak třeba předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek vysvětluje svým spolustraníkům nutnost vzniku také menšinové, avšak naopak široké pravo-levé koalice složené ze sociálních a občanských demokratů, TOP 09 a lidovců se Starosty, kterou by v dolní komoře také nějakým způsobem podpořila strana, jež je přímou nástupkyní předlistopadové KSČ. Nekomplikujme v tuto chvíli naši úvahu ani vcelku reálnou možností, dle které se do dolní komory kromě těchto sedmi stran může dostat také SPD Tomia Okamury nebo Piráti.

Upozornit naopak musíme na něco jiného: k ničemu, co by zavánělo návratem komunistů k moci, nejspíš ani náznakem nedojde. Nejpozději od časů opoziční smlouvy se totiž česká politika vyznačuje jednou zásadní vlastností: mimořádně nestabilními interakcemi jejích jednotlivých prvků.

Jinak řečeno, zkušenost nám říká, že tu může – až právě na komunisty – vládnout v podstatě každý s každým, a to bez ohledu na předvolební proklamace. V tomto ohledu je zcela irelevantní, co jednotliví aktéři půl roku před volbami deklarují. Mimo jiné to znamená, že si volič vůbec nemůže být jist tím, zda volbou své strany nakonec nepřispěje k tomu, čemu chtěl původně ze všeho nejvíc zabránit: třeba, aby se stal Andrej Babiš nástupcem Bohuslava Sobotky v čele vlády.

Pokud bude mít hnutí ANO s komunisty skutečně v dolní komoře po podzimních volbách většinu, těžko si lze představit pravděpodobnější scénář, než že tuto skutečnost využije jako páku na další strany – třeba lidovce nebo ODS. Jejich lídři pak budou takovou koalici hájit před svými voliči jako jedinou variantu, jak po sedmadvaceti letech od listopadových událostí zabránit návratu vlády komunistů, které bude mít Babiš v záloze. 

Patří se k tomu všemu ale dodat také to, že se může stát cokoli jiného, představit si lze vládu bez hnutí ANO i s komunisty. Poslední měsíc nám dal v tomto ohledu vcelku slušně za vyučenou: pokoušet se předpovídat cokoli v české politice je dneska téměř nemožné.

SDÍLET