KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Nad tímto textem jsem přemýšlel dlouho. Uvědomuji si, co všechno je fakticky proti tomu, aby se opozice chopila vlády. I pro ni samotnou by to bylo politicky riskantní, navíc jí v cestě stojí SPD, KSČM a především prezident. Přesto by to měla aspoň zkusit. Lidé umírají už nejen v důsledku vládní neschopnosti, ale i kvůli rozkladu důvěry občanů ve stát. A když jde o život, musí politikaření stranou.
V normálních časech se opozice nesnaží vystřídat vládu, které padá popularita. Kritizuje ji, nechá ji dovládnout a počká si na vítězství ve volbách. Jenomže my se nenacházíme v normálních časech. Každý další den, kdy je Andrej Babiš premiérem, způsobuje škody na zdraví lidí i na ekonomice. Jakýkoli jiný kabinet, který by začal s čistým stolem, by měl šanci zjednat si větší důvěru a tím i respekt k opatřením. Neplatí ani argument, že změna v čele země by ji uprostřed epidemie destabilizovala, protože hůř už být nemůže.
Nejsem asi sám, kdo už nedokáže vládní činitele brát vážně, když oznamují další opatření, nebo naopak vyvolávají očekávání, že některé restrikce zruší. Totální změny názorů jsou příliš časté, zmatky a neplnění slibů se staly normou, srozumitelnost se vytratila už dávno. Lze čekat, že na změnu v čele státu by velká většina veřejnosti reagovala kladně a s nadějí, že přijde zlepšení. Otázka samozřejmě zní, jak to zařídit…
Pro vyslovení nedůvěry vládě by opoziční „Pětka“ potřebovala hlasy Okamurovců a komunistů. Jak SPD, tak KSČM se sice stavějí stále více proti vládě, ale to ještě neznamená, že by aktivně podpořily ODS, Piráty, KDU-ČSL, TOP 09 a STAN. Ještě by bylo (hypoteticky) možné, že premiér sám podá demisi. V obou případech se následně dostává do hry Miloš Zeman, což je větší hrozba než Andrej Babiš. Mohl by se dohodnout s šéfem ANO či nominovat vlastní kabinet a nechat tu či onu sestavu dovládnout bez důvěry. Takže jak píšu v úvodu: proti scénáři s „vládou opozice“ je mnoho okolností.
Přesto si takovou situaci zkusme představit. Opozice by v takovém případě musela skutečně zabrat a předvést velmi dobrý výkon. Dnes jí k vítězství ve volbách stačí nedělat moc chyb a počkat, až se Babiš ještě více znemožní. V našem scénáři by z něj ale sejmula odpovědnost a umožnila voličům, aby porovnávali. Pokud by nebyla připravena takové riziko unést, tak si vládnout nezaslouží.
Někdo se může ptát, proč by se opozice měla pouštět do velkých pohybů, když jí stačí jen trpělivost? A jak by měla vůbec v dané situaci postupovat? Na první otázku je snadná odpověď – státník nenechá v těžké chvíli národ na holičkách a nebude čekat v ústraní. Nemluvě o tom, že pragmatismus se nakonec nemusí vyplatit. Druhá odpověď zní: opozice musí hlavně ukázat připravenost vládnout, kterou zpochybnila odmítáním dalšího prodloužení stavu nouze.
Chce to upravit strategii. Demokratická opozice už by neměla pouze pasivně sázet na to, že lidé nemají rádi Babiše a omezení, a to jí přinese bezpracnou výhru. Měla by přestat zpochybňovat samotný rámec mimořádných pravomocí a měla by se místo toho soustředit na fakt, že vláda je užívá mizerně, sama vyvolává falešné očekávání ohledně rozvolnění, dává lidem špatné příklady, je nelogická, zmatečná, pokaždé říká něco jiného… Tím vším vláda fatálně snižuje ochotu lidí dodržovat karanténní opatření a měla by pro dobro všech pustit k moci někoho jiného.
Velkou šanci opozice měla, když premiér ztratil sněmovní většinu pro prodloužení nouzového stavu. Ta je pryč, ale určitě nebyla poslední. Babišovy tanečky kolem nákupu testů pro školáky opět dokazují jeho neschopnost vést vládu. Očkování, které si vzal osobně na starost, i když se teď snaží tvrdit, že ho coby premiér nemůže koordinovat, také silně hapruje. Desítky tisíc vakcín leží trestuhodně ve skladech – a to se v dalších týdnech a měsících budou dodávky násobit. A když ministr zdravotnictví Blatný vzkazuje, že „teď už je to na vás“ a lidé se mají chránit sami, přímo si říká o vystřídání. Oznámení jeho náměstka Černého, že „současná situace není ničí vina“, je pak smutným vrcholem tohoto vývoje.
Co konkrétně může opozice dělat? Vše, co posílí soudržnost společnosti a zvýší naši víru v budoucnost. Mnozí se tak nějak shodujeme, že naše krize je především krizí důvěry. Platilo to už před epidemií a nyní se nedůvěra ještě prohloubila, což má fatální dopady. Náprava nebude možná ze dne na den, ale nelze se té šance vzdávat. Může nastat situace, kdy přes všechna rizika bude opozice nucena vyvolat hlasování o nedůvěře. Už to udělala z méně vážného důvodu – kvůli údajnému únosu premiérova syna na Krym – a poté z důležitého, jímž byla auditní zpráva Evropské komise usvědčující Andreje Babiše ze střetu zájmů.
ODS jednou „nedůvěrou“ hrozila, ale ne právě šťastně, neboť v říjnu loňského roku sice správně prohlásila, že vláda krizi nezvládá, zároveň však pokus o její sesazení odložila na dobu po pandemii. Což byl alibismus a zjevný rozpor. Když někdo selhává, je třeba zkusit ho odstavit hned. Situace je ještě horší než v říjnu. Že demokratická opozice má řadu vlastních návrhů je sice hezké, ale pod rozlišovací schopností většiny voličů. Ti reagují na jasné politické kroky.
Mám za to, že opravdový lídr nemůže vsadit na pohodlné nicnedělání v situaci, kdy lidé umírají, státní struktury se rozpadají a Strakovu akademii ovládá duch neschopnosti a alibismu. Nyní už je snad jasné, že nelze rozvolňovat, a musí se přitvrdit. Jenže vláda k tomu nemá u lidí dost respektu. Když „Pětka“ ukáže připravenost ihned převzít otěže, aby chránila životy lidí, a jasně odmítne strategii „čím hůře, tím lépe“, na kterou sázejí KSČM a SPD, ukáže státotvornost. Andrej Babiš pochopitelně řekne ne, i tak by ale demokraté ukázali schopnost vést. Mohli by navrch oslovit nerozhodnuté voliče a vrátit státu ztracenou autoritu – nebo aspoň nabídnout naději na její obnovení.
