„Barbar Conan“ pozvedl meč proti Trumpovi. Kritika prezidenta sílí, dojde na druhý impeachment?

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Kritika jednání amerického prezidenta Donalda Trumpa, který odmítáním výsledků voleb a svým projevem na shromáždění ve Washingtonu fakticky vyprovokoval vpád zdivočelého davu do Kapitolu, neustává. Viceprezident Mike Pence sice odmítá aktivovat 25. dodatek americké ústavy, který by umožnil zbavit hlavu státu moci, demokraté ale spouštějí již druhý proces ústavní obžaloby, tzv. impeachment. A aby toho nebylo málo, s mimořádně kritickým vyjádřením vůči prezidentovi přišel i jeho spolustraník, bývalý guvernér Kalifornie a herecká superstar Arnold Schwarzenegger. Je to zároveň silný projev, který zaznívá ve správnou chvíli.

Ještě než se dostanu ke Schwarzeneggerovi, jehož životním příběh je ztělesněním „amerického snu“, připomeňme si, co se po dramatických událostech minulého týdne událo. Je třeba říct, že Trump učinil přece jen jistý druh pokání. Odsoudil výtržnosti v metropoli i vpád do Kapitolu a nazval je barbarskými. Toto „pokání svého druhu“ ale přišlo příliš pozdě, bylo příliš slabé a navíc se nezdálo být upřímné, jako spíše vynucené okolnostmi a politickým tlakem.

Jedno, to bezprostřední, nebezpečí už Trumpovi zřejmě nehrozí. Jeho viceprezident Mike Pence naznačil, že nehodlá využít 25. dodatku americké ústavy, který umožňuje zbavit hlavu státu moci, pokud není schopna zastávat úřad, případně jej vykonává v rozporu s ústavou. Popravdě řečeno, není to velké překvapení. Pence stál Trumpovi po boku velkou část kampaně v roce 2016 a celé následující čtyři roky. Svou nepopiratelnou solidností a korektností si navzdory svým silně konzervativním názorům určitým způsobem získal klidně i ty, kteří stáli a stojí na opačném konci politického spektra. Trump v něm měl možná až nečekaně velkou oporu a mohl se na něj spolehnout. 

Události posledních dní ale oba muže rozdělily, když Trump svým naléháním na viceprezidenta, aby v rozporu s ústavou odmítl potvrdit výsledky voleb, ztratil jeho respekt. Z dostupných zdrojů se zdá, že Pence dokonce sondoval, jak by se přední členové vlády na aktivaci 25. ústavního dodatku dívali; jeho finální odmítnutí požadavku demokratů, aby podle tohoto dodatku jednal, ale není překvapením.

Důvodů má Pence celou řadu. Jistou roli nepochybně hraje osobní vazba na prezidenta. Až už jej v posledních týdnech a dnech „naštval“ jakkoli, pouto mezi nimi je velmi silné a Pence má jako konzervativec takříkajíc „věrnost v krvi“. Za druhé nepochybně myslí na zájmy strany. Trump je, ať se to komukoli líbí nebo ne, republikán. Strana si to s ním (s nadsázkou řečeno) bude chtít vyřídit po svém a určitě k tomu nebude potřebovat stále ještě opoziční demokraty v čele se šéfkou Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiovou. 

V neposlední řadě Pence jistě myslí i na sebe; v jednašedesáti letech by byl letos mezi vážnými uchazeči o prezidentský úřad div ne mladík a totéž bude dost možná platit i v roce 2024; renomé, které si nejen na pravé části politického spektra získal, ho sice k účasti v příštích primárkách přímo nepředurčuje, rozhodně do nich ale nemá uzavřenou cestu. Pokazit si to tím, že se postará o svržení republikánského prezidenta, který má za sebou všemu navzdory stále velký počet sympatizantů, by z osobního i vnitrostranického hlediska bylo sebevražedné. Mike Pence je přitom všechno jenom ne politický sebevrah. 

Tím se dostáváme k druhému možnému scénáři odstranění Donalda Trumpa z Bílého domu, k tzv. impeachmentu, k němuž dnes demokraté učinili první krok, když oficiálně navrhli obvinění Trumpa z podněcování vzpoury. Již zmíněná Nancy Pelosiová působí nejen v poslední době poněkud umanutě; její zášť vůči Trumpovi není zjevně pouze politická, nýbrž i osobní, jak už to u fanatiků, včetně „fanatiků dobra“ bývá. V některých okamžicích dokonce působí, jako by věřila, že je impeachment možné dovést do (z jejího úhlu pohledu) zdárného konce. To je samozřejmě čirá iluze. Ponecháme-li stranou zoufalý nedostatek času, potřebné dvě třetiny v Senátu demokraté nedají, ani kdyby se rozkrájeli. O důvodech, proč většina republikánů Trumpa „podrží“, ať se k němu dnes staví jakkoli, už jsem psal výše v souvislosti s Mikem Pencem. 

Pelosiová a další demokraté hodlají Trumpa impeachovat mimo jiné proto, aby mu definitivně znemožnili kandidovat na prezidenta v roce 2024. Jakkoli je to v tuto chvíli pro mnoho lidí jen obtížně představitelné, skutečnost může být za čtyři roky odlišná a Pelosiová si to možná uvědomuje. Stačí si vzpomenout na rok 2016, kdy Trump vyhrál primárky a pak i listopadové volby „proti všem“. Situace se, zvlášť po událostech z 6. ledna 2021, sice změnila, zkušenost mě ale naučila, že v politice je možné úplně všechno. Nechci předjímat nějaké apokalyptické vize, ale jeden z možných scénářů je, že Joe Biden nedokončí funkční období a jeho viceprezidentka Kamala Harrisová pod tlakem stranické levice a aktivistů otočí po převzetí úřadu kormidlo tak doleva, že velká část Ameriky bude hledat někoho, kdo bude stát na zcela opačné straně. Že by se oním „spasitelem“ stal Donald Trump, není zrovna pravděpodobné, jenže, jak už jsem řekl, kdo ví… Pelosiová a spol. můžou vidět už jen v zahájení druhého impeachmentu pověstný „poslední hřebíček do Trumpovy rakve“, jakousi pojistku, že se opravdu už nikdy nevrátí. 

V souvislosti s dramatickým vývojem z posledního týdne ještě jedna poznámka, o níž mluví už titulek a která se týká čerstvého vyjádření bývalého republikánského kalifornského guvernéra a filmové superstar Arnolda Schwarzeneggera na twitteru. Popravdě řečeno, dlouho jsem neslyšel, respektive nečetl tak silné přihlášení se k principům svobody a demokracie jako v tomto několikaminutovém vystoupení, jakkoli v něm zazněly i věty, se kterými se úplně ztotožnit nemohu. Podstata „Arnoldova“ apelu však byla jasná. Kluk, který přišel do Ameriky jako imigrant a který krůček za krůčkem dělal kariéru nejprve jako sportovec, pak jako herec v béčkových filmech, až se nakonec stal jednou z nejzářivějších hvězd Hollywoodu, a poté opakovaně guvernérem nejdůležitějšího amerického státu, Kalifornie, se v něm vyznal nejen z lásky ke své nové vlasti, ale i ke všem podstatným principům, na nichž stojí a které se minulý týden ukázaly být stále funkční. Udělal to po svém, tj. po schwarzeneggerovsku, včetně závěrečné pasáže s Barbarem Conanem, ale nesmírně silně a uvěřitelně, a to tím spíše, že už před sebou coby třiasedmdesátiletý muž narozený v poválečném Rakousku (takže nemůže kandidovat na amerického prezidenta) nemá žádné politické mety, k nimž by si tímto způsobem „umetal cestu“. Nic takového, Schwarzenegger jen vyjádřil svoji vděčnost a lásku k zemi, která mu umožnila, aby se on, bezejmenný Mr. Nobody, stal tím, kým se stal, protože to tamní demokracie každému bez rozdílu umožňuje. V reálu toho samozřejmě dosáhne jenom málokdo, pravidla jsou nicméně nastavená tak, že to možné je. Právě tohle chtěl Barbar Conan říct a je dobře, že to řekl. Bylo to zapotřebí víc než kdy jindy.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital