Barták: EU čelí „smrtelnému“ nebezpečí. Na společnou cestu z krize ale ještě není pozdě | info.cz

Články odjinud

Barták: EU čelí „smrtelnému“ nebezpečí. Na společnou cestu z krize ale ještě není pozdě

KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | První dojem při čtení speciálních webových stránek Evropské komise zasvěcených boji s koronavirovou pandemií je ohromení. Dělá se toho opravdu hodně, ne že ne, a ve všech oblastech. Koordinuje se nákup zdravotnických pomůcek a zařízení, stejně jako jejich skladování a distribuce. Upravují se normy pro průmysl, aby mohl snáze tyto pomůcky vyrábět. Adaptují se pravidla pro přeshraniční dopravu, aby se nezastavil pohyb zboží. Program pro vědu a výzkum Horizont byl zacílen na novou nemoc, včetně koordinace zkoumání virů pocházejících ze zvířat.

Komise adaptuje pravidla hry tak, aby státy mohly snáze pomáhat postiženým odvětvím, odpouští povinné spolufinancování projektů hrazených z rozpočtu EU a uvolňuje dosud nevyčerpané peníze, v českém případě 30 milionů korun. Krom toho se eurokomisařka Věra Jourová pustila do boje s falešnými informacemi a konspiračními teoriemi; přesvědčuje provozovatele Facebooku, Twitteru a dalších sociálních sítí, aby důsledněji bránili zveřejňování zjevně nepravdivých zpráv, jejichž šíření umocňuje nedůvěru lidí vůči úřadům a komplikuje boj s nákazou. Nemají pravdu ti, kdo říkají, že komise nedělá nic.

Problém je v tom, že celý tento vánoční stromeček kroků a opatření je právě jen vánoční stromeček kroků a opatření. Komise se činí v rámci pravomocí, které má, a v rámci tenčících se finančních prostředků z končícího rozpočtu 2014-2020. Zdraví a zdravotnictví spadají do výlučné kompetence členských zemí; komise může tu a tam koordinovat, navrhovat nebo doporučovat, což také horlivě dělá, ale nikdo ji nemusí poslouchat.

Jako vždycky, když se Evropská unie ocitne mimo dosah kompetencí vytyčených v základní smlouvě, se dostává na tenký led čisté politiky, kde jí je velký a odborný aparát jen málo platný. Potřebujeme velká a ambiciózní rozhodnutí, takže jediným orgánem, který v tuto chvíli může účinně zafungovat, je Evropská rada, sdružující demokraticky zvolené premiéry a prezidenty členských států. Je na ní, aby ukázala směr a jasně dohodla společné politické kroky – ať už v rámci platné smlouvy, nebo, spíše, mimo ni.

Normálně by člověk předpokládal, že po zkušenostech z minulých krizí, zejména z finanční v letech 2008-10 a migrační o pět let později, budou političtí lídři mít větší cit pro řešení náhlé krizové situace, která je nečekanější, nenadálejší, vážnější a svými důsledky hrozivější, a to pro všechny. Čekal bych, že se na evropské úrovni velmi rychle zrodí projekt kombinující ochranu zdraví a hospodářské oživení, zahrnující posílení zdravotnických systémů, ochranu pracovních míst, okamžitou pomoc malým a středním podnikům, s příslušným rozpočtem, do kterého by měly dobrovolně přispět všechny státy.

Ani deset tisíc mrtvých v Itálii a strmě stoupající černá křivka ve Španělsku očividně zatím nestačily k tomu, aby se něco takového stalo. Problém je jako obvykle v tom, že takový masový a drahý protiútok by jedněm prospěl více než jiným, což by v případě těch jiných bylo obtížné prodat domácímu publiku. Jako obvykle se vytvořily dva tábory – na jedné straně devět zemí eurozóny, které horují pro emisi evropských dluhopisů, takzvaných eurobonds, přejmenovaných pro tuto příležitost na „coronabonds“, a na druhé skupinka bohatých v čele s Nizozemskem a Německem, které to odmítají s tím, že by na to hospodářsky doplatily. Země mimo eurozónu jako Česko spíše jen znuděně přihlížejí – pro společnou evropskou frontu proti nákaze nehorují, zahleděni do karantény na domácím dvorku.

Chování jedněch, druhých i třetích má svou logiku a opodstatnění, o to však v tuto chvíli příliš nejde. Evropský projekt má být podle smluv založen především na solidaritě a vzájemnosti. Tentokrát jsme skutečně všichni na stejné lodi, za koronavirus nikdo nemůže a nemoc si na oplátku nevybírá mezi hodnými a zlobivými. Všichni vědí, že ekonomické následky budou hodně tíživé, a shodnou se i v tom, že mimořádné nebezpečí vyžaduje mimořádné kroky i prostředky. Zatím však nevědí, jak (a zda) by se to na evropské úrovni mělo dělat a hlavně kdo to má zaplatit.

Pro prestiž Evropské unie a zejména veřejnou důvěru v ni je to špatná zpráva. Poslední summit nevyslyšel naléhání Itálie a Španělska, které procházejí největším utrpením, aby Evropa učinila rázné kroky; těmi se mají v příštích dvou týdnech zabývat ministři financí. Předseda Evropské rady Charles Michel nazval toto typické alibistické rozuzlení „dvojznačným řešením“, což vyvolalo na jihu Evropy kousavě sarkastické poznámky. Na pozadí zvyšujících se počtů nakažených napříč kontinentem to pak komentoval čtyřiadevadesátiletý Jacques Delors, někdejší legendární předseda Evropské komise: „Nálada zřejmě panující mezi šéfy států a vlád a nedostatek solidarity představují pro Evropskou unii smrtelné nebezpečí,“ varoval.

Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová vzápětí těžce šlápla vedle, když v rozhovoru pro agenturu DPA přímo vyloučila emisi evropských dluhopisů, což vyvolalo hněvivé reakce mnoha zemí, zejména na evropském jihu. Šéfka komise se pak snažila dojem napravit a nechala se slyšet, že všechny možnosti jsou stále otevřené, ale džin byl z láhve venku. Komise ztratila punc nestrannosti, protože se postavila na stranu Berlína. Z „korona“ dluhopisů se stal za pár hodin jakýsi symbol evropské nejednoty, bez ohledu na to, zda jejich emise může nebo nemusí být dobrým ekonomickým tahem.

Epidemie zastihla Evropu nepřipravenou. Jednotlivé země se s ní pustily do křížku po svém, některé úspěšněji než jiné. Po měsíci boje je však zřejmé, že všechny postupně zavedly podobná opatření a že všechny čekají podobné následky. V tuto chvíli by měla nastoupit prohloubená koordinace včetně sady silných společných opatření. Po řadě krizí posledního desetiletí je Unie daleko lépe vybavena různými nástroji od fondů pro mimořádné situace až po nestandardní postupy ve výjimečných případech. Přesto se členské státy nemají k tomu, aby definovaly společný zájem a vytyčily společnou cestu k jeho dosažení. Jako by domácí starosti otupily smysl pro historickou odpovědnost za náš kontinent.

Jistě, ještě není pozdě. Po přestřelce na summitu a po něm nastal klid zbraní, všichni se pokoušejí situaci uklidnit. Ministři financí všech členských zemí se možná dohodnou na návrzích odpovídajících vážnosti situace. Von der Leyenová se rozpomněla na možnosti, které komise má, a slíbila předložit předělaný návrh unijního rozpočtu na léta 2021-27, který vezme v úvahu sanitární krizi a také její dopady. To bude nevděčné cvičení, jako obvykle mezi kladivem bohatých a kovadlinou chudých. Komise má ovšem k dispozici dokonalý aparát, schopný rychle vyhodnotit, co se stalo, spočítat, co se ještě může stát, a navrhnout skutečně přesnou, objektivní a ambiciózní společnou cestu z krize ven. Vytyčit přesné cíle a vybavit se prostředky k jejich dosažení. Bude toho schopna?

Z madridské nemocnice, kde leží s koronavirem, se k tomu vyjádřil bývalý generální tajemník NATO a vysoký představitel Evropské unie pro zahraniční věci Javier Solana: „Ohledně toho, jaký bude svět po pandemii, panuje všeobecná nejistota. Víme však, že bude postaven na našich dnešních slovech a činech.“

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud