Barták: Německo-francouzský motor je zpět

Karel Barták

30. 06. 2020 • 21:00

KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Německo-francouzský „tandem“ je opět funkční a vlivný a pro ostatní nebude snadné mu vzdorovat. Právě takový vzkaz vysílají německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Emmanuel Macron. Jejich oživené partnerství se má naplno ukázat při schvalování nového sedmiletého rozpočtu unie, kterým EU reaguje na koronavirovou krizi.

Pondělní schůzka obou státníků na zámku Meseberg u Berlína byla symbolickým výkopem dva dny před startem německého předsednictví EU. Během něj Berlín hodlá využít všechnu svou obrovskou váhu, aby prosadil sedmiletý rozpočet unie ve výši 1,1 bilionu eur navýšený o dalších 750 miliard ve formě „fondu obnovy“. Bude se při tom opírat právě o bezvýhradnou podporu Paříže. 

Rozpočtový plán Evropské komise, který vychází z květnového německo-francouzského návrhu, se v uplynulých týdnech dočkal i kritiky. Zněla zejména z tábora bohatých „severních“ zemí, takzvané skupiny šetrných: Nizozemska, Dánska, Švédska a Rakouska. „Nesmíme nikdy zapomínat, že tyto slavné šetrné země jasně vydělávají na fungování (evropského) jednotného trhu,“ vzkázal jim nyní Macron. „Není tedy v jejich zájmu, aby jiné členské státy, a zejména velké trhy v evropské ekonomice, byly postiženy (hospodářskými dopady koronavirové krize)“. Podotkl, že pro „šetrné“ je to tedy „nejen otázka solidarity, ale také vlastního zájmu“.

Zmíněný finanční balík bude na stole 17. a 18. července během summitu EU. Do té doby Merkelová, v koordinaci s předsedou Evropské rady Charlesem Michelem, promluví se všemi lídry sedmadvacítky, aby zajistili co největší podporu. Kancléřka již nemíní nic předělávat, i když počítá se „vzájemnými ústupky, úpravami a vylepšeními“, což podle ní usnadňuje i fakt, že záchranný fond bude provázán s řádným rozpočtem. Merkelová i Macron chtějí mít tuto etapu co nejrychleji za sebou, přičemž argumentují, že odklady by jen zkomplikovaly pokrok v dalších důležitých tématech, jako je brexit nebo boj proti změnám klimatu.

Tandem při síle?

Ukázka německo-francouzské jednoty a porozumění je nepochybně dobrou zprávou pro EU, která dlouhodobě trpěla právě nesouladem, ba nevraživostí mezi Berlínem a Paříží. Stačí si vzpomenout na osobní antipatie mezi Merkelovou a Nicolasem Sarkozym, nebo rovnou na nepochopení ve vztahu Merkelové s Hollandem. Ani soužití s Macronem nebylo pro kancléřku vždy snadné, už kvůli velmi odlišnému politickému stylu, ale i nenaplněným slibům. Tak třeba jejich společná deklarace vyhlášená ve stejném barokním zámečku Meseberg před dvěma lety obsahovala i Macronem prosazený nápad na zřízení speciálního rozpočtu pro eurozónu – k němuž nejenže nikdy nedošlo, ale ani se o něm dnes francouzský prezident nezmiňuje.

Není divu. Macronova pozice v EU slábne stejně rychle, jako se oslabuje jeho postavení doma. Do Mesebergu přijel těsně po prohraných obecních volbách, ve kterých jeho hnutí LREM (La République en Marche, Republika vpřed) nezískalo radnici ani jednoho většího francouzského města, což dokládá mizernou práci této relativně nové strany na lokální úrovni a její ochabující vliv na francouzskou společnost. Prezident si nevěděl rady se spontánním hnutím „žlutých vest“, které podnítily jeho necitlivé návrhy; o to hůře se mu dnes reaguje na fakt, že právě „zelení“ v municipálních volbách nejvíce bodovali. Francii není zajisté snadné vládnout, ale Macronovy značné ambice se jedna po druhé rozbíjejí v konfrontaci s realitou.

Kůň a kočí

Dnes již neplatí známý výrok prezidenta Charlese de Gaulla, který v počátcích francouzsko-německou dvojici přirovnával k povozu, kde Německo má roli koně a Francie kočího. Dlouho tomu tak ovšem bylo. Základy jednotného vnitřního trhu položil prezident Valéry Giscard d'Estaing ve spolupráci s kancléřem Helmutem Schmidtem, zatímco společnou evropskou měnu prosadil prezident Francois Mitterrand v součinnosti s kancléřem Helmutem Kohlem výměnou za francouzský souhlas s německým sjednocením.

Dnes ovšem Francie nedosahuje ani poloviny německého hospodářského výkonu, nebyla schopna zavést strukturální reformy, které Německo „nakoply“ před 20 lety, a trpí mnoha vnitřními rozpory, které ji oslabují, včetně neustálého Damoklova meče mířícího na francouzskou demokracii v podobě hrozby ze strany krajně pravicového Národního sdružení Marine Le Penové. Merkelová ostatně proslula výrokem, že „slabost Francie se stala jedním z největších problémů pro Evropu – a pro Německo“.

Zatímco důsledky pandemie Merkelovou posílily, Macron vyšel z této zkoušky oslaben, protože nepůsobil přesvědčivě. Vděčně tedy přijal nabízenou možnost oživení francouzsko-německého „motoru“. Pokud by součinnost obou zemí byla v příštích měsících soustavná a trvalá, mělo by to pozitivní dopady nejen uvnitř EU, ale i na světové scéně – Francie je přece členem Rady bezpečnosti OSN, ve které do konce roku zasedá i Německo. Bylo by jen dobře, kdyby díky oběma zemím hlas Evropy zazněl silněji při řešení takových problémů, jako jsou syrská či libyjská válka, chystaná anexe palestinských území Izraelem, válka na východní Ukrajině či případná obnova dobrých vztahů s USA po tamních prezidentských volbách letos na podzim. 

Hlavně kvůli německé zdráhavosti a francouzské slabosti zůstává Evropská unie na světové scéně „ekonomickým obrem a politickým trpaslíkem“, což je v době arogantní Číny a Ruska a nepředvídatelných Spojených států nejen škodlivé, ale také nezodpovědné.

 

SDÍLET