Barták: Nepřesvědčivá pařížská rošáda. Macronova výměna premiéra budí rozpaky

Karel Barták

07. 07. 2020 • 16:30

KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Je nepsaným pravidlem francouzské politiky, že prezident, který zabředne do potíží a poklesu popularity, vymění předsedu vlády a řadu jejích členů, aby nabral nový směr, přitáhl pozornost a posílil veřejnou podporu své osoby. Děje se to podle pravidel francouzského prezidentského systému, tedy mimo jakékoli zapojení parlamentu. Premiérovi je řečeno, aby opustil Matignonský palác, a on podá demisi. Prezident pak jmenuje nového šéfa vlády a s ním se dohodne na složení kabinetu. Poslanci se to dovědí z novin.  

Pařížská rošáda uplynulých dní probíhala podle tohoto ustáleného scénáře. Premiér Édouard Philippe byl poslán domů do přístavu Le Havre, kde krátce předtím brilantně obhájil úřad starosty, a na jeho místo byl dosazen širší veřejnosti neznámý Jean Castex, kterého Macron nedávno přibral do svého týmu, aby koordinoval rozvolňování protikoronavirových opatření v zemi. Následovala výměna osmi z více než tří desítek ministrů a státních tajemníků, přičemž většina těch důležitých zůstala ve funkci; padáka dostali ti, kdo měli máslo na hlavně, zejména ministr vnitra Christopher Castaner, široce kritizovaný za krytí policejního násilí při potlačování loňských nepokojů tzv. žlutých vest.

Macron nepochybně potřeboval udělat nějakou změnu, aby zastavil propad veřejné podpory své osoby, nastartoval kampaň směřující k znovuzískání důvěryhodnosti a začal se připravovat na boj o své znovuzvolení za dva roky. Po prohraných municipálních volbách, ve kterých jeho strana LREM (La République en Marche!, Republika vpřed!) nezískala ani jedno větší francouzské město – nepočítáme-li Philippův Le Havre – mu nic jiného nezbývalo. Jenže minimalistický způsob, jakým to udělal, zaráží všechny francouzské politické pozorovatele.

Zklamáni byli zejména ti, kdo očekávali, že mladý prezident zopakuje své nečekané a odvážné nominace po triumfálním zvolení v roce 2017, nebo že aspoň vezme v potaz výsledek zmíněných obecních voleb, které vynesly do čela většiny měst nové tváře reprezentující stranu Ecolo, tedy zelené. Že bude reagovat na rozčarování a nejistotu voličů, kteří tyto volby masově ignorovali (60 procent absencí). Očekávalo se, že odpoví těm, kdo jej obviňují z nadržování bohatým a ze skrytě pravicové politiky a na zbývající dva roky postaví do čela vlády levicově orientovanou osobnost ztělesňující ekologické nálady, pokud možno ženu. Nic takového však neudělal.

Prezident v posledních dnech mluvil hodně o nezbytné reformě zdravotnictví, o velmi citlivé reformě důchodového systému, o zaměstnanosti mládeže a podpoře pro staré spoluobčany, nehledě na složité oživování ekonomiky utlumené koronavirovou přestávkou. Těmito úkoly bude nyní pověřen Jean Castex, blízký spolupracovník bývalého pravicového prezidenta Nicolase Sarkozyho, zkušený harcovník ve vysokých vládních úřadech, vesměs uznávaný a respektovaný, ale spíše jako úředník než politik. Jeho jedinou ryze politickou zkušeností je funkce starosty v pyrenejském městečku Prades, kterou ostatně ve zmíněných volbách snadno obhájil.

Nastoluje se tedy otázka, proč vlastně Macron k výměně přistoupil. Édouard Philippe byl před třemi lety jako starosta Le Havru také relativně neznámou postavou, ale přeci jen s jistou celonárodní aurou. Díky pragmatickému postupu během pandemie, ale i předtím, třeba při zvládání protestů tzv. žlutých vest, byl relativně oblíben – určitě víc než sám prezident. Právě tento fakt, i Philippovo mlžení, pokud jde o budoucí plány, byly zřejmě stěžejní příčinou rozchodu. Macron nechtěl držet na výsluní člověka, který by se za dva roky mohl úspěšně postavit proti němu.

V Castexovi si vybral premiéra, který ho nebude nikterak ohrožovat. Nebude ho však ani účinně chránit – ve francouzském politické kultuře je tato funkce považována za ochranný štít, ne-li hromosvod, umožňující prezidentovi přečkat bouřky v relativním závětří a povodně a polámané stromy svalit na šéfa vlády. S nevýrazným Castexem po boku bude tedy Macron nyní sám v první linii, a bude muset dokazovat, že to je skutečně on, kdo provádí slibovanou změnu, prosazuje nezbytné reformy a nese odpovědnost za důsledky těchto kroků. V těkavém francouzském prostředí, kdy mnohdy stačí málo k výbuchu lidových vášní, je to riskantní úkol.

Na evropském rozměru francouzské politiky se podle všeho nic nezmění. Klíčoví ministři – zahraničí, hospodářství – zůstávají na místě. Prezident Macron vsadil na oživení a zhodnocení francouzsko-německého „motoru“ Evropské unie, přičemž se podle všeho smířil s tím, že Německo bude do budoucna hrát nejen roli pokladníka, ale i strategicky rozhodovat. Střídání stráží v pařížském Matignonském paláci nicméně opět ilustrovalo propastný rozdíl v politické kultuře obou zemí.

SDÍLET