KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Když turecký prezident Recep Tayyip Erdogan vyzval na začátku března uprchlíky na svém území, aby se vydali do Evropské unie, protože hranice je otevřená, naplnil tak ta nejhorší očekávání evropských politiků. Už od nevydařeného vojenského puče proti němu v roce 2016 a referenda o rok později se Evropa obávala, že nepěkná dohoda s Erdoganem, která zastavila příliv uprchlíků z Turecka výměnou za šest miliard eur z evropské kasy, nemusí vydržet. Turecký prezident ostatně opakovaně vyhrožoval, že otevře stavidla, pokud nedostane, co požaduje. Brusel sice slovně odmítal zjevné vydírání, ale zároveň se snažil udržet status quo.
Navzdory traumatu z roku 2015 se Unie nedokázala vybavit plným rejstříkem nástrojů a pravidel, které by jí umožnily úspěšně čelit dalšímu náporu. Takzvaný Dublinský systém, na kterém je postavena azylová politika EU, funguje jakž takž za normálních okolností, ale zdaleka nestačí pro mimořádné situace. Na tom se nic nezměnilo.
Lekce z roku 2015 nicméně politiky poučila, že mají-li se těšit z výhod prostoru bez hranic uvnitř Evropské unie, musí nést zvýšenou společnou odpovědnost za jeho vnější hranici. Lapidárně řečeno posílilo vědomí, že turecko-řecká hranice je také českou (nebo rakouskou či nizozemskou) hranicí a že je třeba podle toho jednat. „Schengen“ by se tak měl ideálně stát jakousi protiváhou vylepšeného „Dublinu“ a oba koncepty, tedy svoboda pohybu uvnitř a jasný respektovaný režim navenek, by měly být v rovnováze.
