Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Bohumínským usnesením proti komu? V ČSSD vytahují bizarního strašáka. Komentář V. Dostála

Bohumínským usnesením proti komu? V ČSSD vytahují bizarního strašáka. Komentář V. Dostála

Bylo by to směšné, kdyby se v tom neodrážela dezorientace strany a naprostá ztráta ideového ukotvení a jasně čitelné a autentické levicové identity mnoha jejich členů. Kritici aliance s Andrejem Babišem uvnitř ČSSD začali vytahovat Bohumínské usnesení. Namísto toho, aby zaujali principiální pozici a vymezili se proti předsedovi hnutí ANO, už zase legitimizují dávno omšelý dokument, který jim dlouhé roky leda tak znemožňoval vládnout jinak než přes politický střed.

Česká politika je vskutku bizarní. Každý, kdo jen zběžně sleduje politický provoz, dokáže vymyslet bezpočet důvodů, proč by sociální demokraté měli ukončit frašku jménem dohadování menšinové koalice s hnutím ANO. Bůh ví kolikátý obrat ohledně konsensu, který ne a ne najít v tak jasné věci, jako je proplácení prvních tří dnů nemocenské, přibližně ukazuje způsob, jakým si bude Babiš v příštích letech sociální demokraty vodit, pokud do koalice s ním skutečně nakonec vlezou.

Už teď je prakticky jasné, že Babiš bude ze všeho nejvíc vytvářet chaos a z něj pravidelně mizet do regionů na kampaň. Prakticky přitom nelze očekávat, že po volbách zdecimovaná ČSSD dokáže v takové vládě rehabilitovat svou pověst. Což řada členů strany zcela evidentně také cítí. Možná jich je dokonce většina, avšak doposud tento tábor nenašel přirozeného lídra, který by dokázal veřejně vystoupit a srozumitelně kritický postoj hájit a zároveň předložit smysluplnou alternativní strategii.

A tak namísto toho, aby se uvnitř toho času nejsilnější levicové formace vedla zásadní debata o tom, proč být nebo nebýt přívěskem strany, jejímž předsedou je trestně stíhaný populistický oligarcha, jsme svědky situace, kdy se vytahuje antikomunistický relikt. Bohumínským usnesením si strana v roce 1995 (!) potvrdila platnost závěrů Hradeckého sjezdu o nepřístupnosti spolupráce sociální demokracie s extremistickými politickými stranami. „Vylučuje politickou spolupráci s SPR-RSČ, SČK, MNS, KSČM, LB a SDL.“ Taky už vám většina těch zkratek nic neříká?

Sociální demokraté tehdy reagovali na zjednodušující diskurs velké části nejen politické konkurence, nýbrž také veřejnosti, dle kterého téměř cokoli levicového zavání tak trochu komunismem a tudíž návratem před rok 1989. A protože s nimi nechtěli být v jednom pytli, za dané situace se proti formacím situovaným na obou okrajích české politiky vymezili. Byl to jeden ze základních předpokladů jejich následné politické expanze. Manévr ČSSD totiž zároveň umožnil oslovit středové a středo levé voliče. V posledku si na sebe ale upletla bič a znemožnila si do budoucna vládnout jinak, než přes politický střed.

Přitom – jak jsme zde už napsali – nepsaná dohoda o vyloučení komunistů z podílu na moci byla do značné míry účelová, neboť nebránila jednotlivým aktérům v případě potřeby uzavírat s komunisty hlasovací většiny v dolní komoře. Něco o tom ví třeba Václav Klaus, který by se bez nich nikdy nestal prezidentem. A třeba Miroslav Kalousek (tehdy jako předseda KDU-ČSL) plánoval s Jiřím Paroubkem před dvanácti lety přesně ten manévr, který se teď rýsuje v podání Babiše a Hamáčka. Pokud jde o současnost, to hlavní ale spočívá v tom, že hrozbou pro demokratické uspořádání dneska není přestárlá KSČM, nýbrž trestně stíhaný oligarcha, který odmítá pochopit zákonitosti politického provozu.

Tím nechceme říct, že se kdovíjak radujeme z návratu komunistů k moci, strašit jimi při jejich současné síle, je ale stejně trapné, jako bagatelizovat hrozby, které ztělesňuje předseda hnutí ANO. Pokud tedy některým sociálním demokratů nevoní vstup do vlády, měli by namísto řečí o Bohumínském usnesení zaujmout principiální pozici vůči hnutí ANO. Bylo by to věrohodnější a efektivnější: Babiše kritizovat zleva a poukazovat třeba na pokrytectví spočívající v jeho tlachání, kterak provozuje politiku prospěšnou všem společenským segmentům, zatímco krok po kroku obsazuje mocenské pozice a veřejný zájem státu podřizuje partikulárnímu zájmu jedné politické strany a na ní napojeného Agrofertu.

Minulý týden o tom hovořil pro INFO.CZ politolog Ladislav Cabada. Podle něj již existuje dostatek náznaků, dle kterých můžeme říct, že jsou na klíčové posty třeba na ministerstvu zdravotnictví (nejen náměstci či ředitelé nemocnic, ale také šéfové klíčových oborů apod.) nově dosazováni lidé provázáni s podnikatelskými subjekty, konkrétně hovoří například o farmaceutických firmách. „Andrej Babiš tak podle mne provádí další krok k uchvácení státu a jeho přeměně na firmu propojenou s podnikáním jeho samého a dalších spřízněných podnikatelů,“ řekl nám Cabada.

Přesně tady by se mohli sociální demokraté inspirovat a z takto formulované pozice rozvinout – pokud by teda byli ještě někdy v budoucnu v aspoň trochu slušné kondici – mohutnou protiofenzivu, která by na Babišovi a jeho vládě nenechala nit suchou. V opačném případě se jim může stát, že se stanou pro řadu voličů nepotřební, ostatně už v čase Sobotkovy vlády ANO doslova vyluxovalo jejich elektorát. Faktem ale je, že by pak mimo parlament měli dostatek času na přemýšlení o tak okrajových jevech současné české politiky, jako je třeba Bohumínské usnesení z roku 1995.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1