Byl rok 2020 skutečným obratem v přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku?

Naše newslettery rozesíláme každý týden

05. 01. 2021 • 07:00
Devátého prosince vyšla, tak jako každý rok, zpráva Programu pro životní prostředí OSN (UNEP) s názvem „Emissions Gap Report 2020“. Zpráva vyhodnocuje rozdíl (mezeru – gap) mezi hodnotami emisí skleníkových plynů, kterých musí být dosaženo, aby nárůst průměrné globální teploty (ve srovnání s průměrnou globální povrchovou teplotou Země před nástupem průmyslové revoluce, v letech 1861-1880) v roce 2100 zůstal pod hodnotou 2, respektive 1,5 stupňů Celsia, a hodnotami emisí, kterých se státy zavázaly dosáhnout svými tzv. vnitrostátně stanovenými příspěvky (Nationally Determined Contributions, NDC). 

Vzhledem k tomu, že k těmto „NDC“ příspěvkům se státy dobrovolně zavázaly (k některým bez dalších podmínek, k významnějším příspěvkům se pak zejména rozvojové země zavázaly za určitých podmínek pomoci ze strany vyspělých zemí), považují se za určitou referenci, ke které se mezery vztahují, i když jde o příspěvky nejen zdaleka nepostačující, ale i čistě hypotetické a většinou až na výjimky dosud neplněné.

Letošní „Gap Report“ zůstal celkem bez povšimnutí velkých médií. Covid-19, plán obnovy EU, brexit a volby v USA zasytily mediální prostor i schopnost většiny z nás sledovat a absorbovat další nepříliš povzbudivé informace. Virtuální klimatický summit, organizovaný 12. prosince u příležitosti pátého výročí Pařížské klimatické smlouvy, však určitý odraz v médiích měl. Není divu: zúčastnilo se ho na 70 hlav států a jeho závěry byly optimistické. Komentáře hovořily o nové naději, jiném „tónu“ v projevech státníků a vyslovovaly naději, že snad nyní dojde ke skutečnému obratu.

Zpráva UNEP je formulována opatrně a diplomaticky. Přesto jsou její závěry alarmující. Konstatuje, že mezera se oproti minulému roku nezmenšila a že i při (velmi hypotetickém) splnění všech NDC můžeme očekávat výšení teploty o 3,2 °C na konci století. Jinými slovy, dosavadní úsilí států a dosažené výsledky ani zdaleka neodpovídají cílům formulovaným v Pařížské dohodě z roku 2015.

Celkové emise skleníkových plynů v roce 2019 dosáhly hodnoty 59,1 Gt CO2e (+/- 5,9), včetně emisí způsobených změnou užití půdy (jde především o důsledek deforestace tropických pralesů), což je absolutní historický rekord a nárůst o 1,1 % oproti roku 2018, docela v linii dlouhodobého průměrného růstu, který se pohybuje kolem 1,3 % ročně. Emise CO2, nejdůležitějšího skleníkového plynu, dosáhly 38 Gt. CO2 dlouhodobě představuje necelé dvě třetiny celkových emisí.

K zachování naděje, že teplota na konci století nestoupne o více než 2 °C, by globální emise musely klesnout z 59,1 Gt v roce 2019 na 41 Gt v roce 2030. Pokud by všechny státy splnily své příspěvky NDC, dostaneme se v roce 2030 přinejlepším na 53 Gt.

Přes alarmující fakta zpráva poukazuje na dva důvody jistého „klimatického optimismu“:

- Koronavirová pandemie bude mít za důsledek snížení globálních emisí v roce 2020, které UNEP odhaduje na 7 % (rozmezí 2-12 %) pro CO2. Pokles emisí ostatních skleníkových plynů však bude patrně zanedbatelný;

- Řada zemí, zejména velkých znečišťovatelů – členů G20, přijala v roce 2020 nové ambiciózní cíle k dosažení uhlíkové neutrality.

    Koronavirový „výpadek“ v emisích bude však mít jen marginální dopad, pokud se světová ekonomika po COVIDu rozjede jako předtím, což se zdá být hlavním cílem většiny zemí. Koncentrace skleníkových plynů v atmosféře nadále roste. Rok 2020 bude patrně rekordním, co se týče průměrné globální povrchové teploty, rekordu dosahuje i minimální plocha ledové pokrývky v Arktidě v letních měsících. Je to tím pozoruhodnější, že letos nenastal žádný významný efekt El Niño – faktor, který přispíval ve většině minulých rekordně teplých roků.

    Rozhodující tedy bude, jak zodpovědně přistoupí státy k problematice klimatu. Zkušenost z minulosti příliš optimismu nedodává. „Emissions Gap Report“ UNEP z roku 2010 uvádí:

    „Pokud by se uplatnily výše uvedená opatření [ke snížení emisí], mohly by být emise v roce 2020 sníženy na 49 GtCO2e (rozmezí: 47-51 GtCO2e), čímž by se zmenšila mezera na 5 GtCO2e.“

    Dnes víme, že v roce 2019 dosáhly emise skoro 60 Gt...

    Jak letošní zpráva UNEP uvádí, v roce 2020 si mnohé státy vytyčily nové, ambicióznější klimatické cíle. Zelenou dohodu pro Evropu, deklaraci Číny o cíli dosažení uhlíkové neutrality v roce 2060, nebo příslib silně proklimaticky orientované politiky nového amerického prezidenta považují mnozí za zásadní změnu v přístupu politických elit k problému klimatu ve srovnání s minulostí a za nový zdroj optimismu. Rozsáhlé finanční stimulace ekonomik zasažených koronavirovou pandemií (v průměru kolem 15 % HDP zemí G20, globálně asi 12 bilionů dolarů) jsou prezentovány jako investice do „zeleného“ rozvoje a mnohdy obsahují specifická opatření a prostředky pro nízkouhlíkovou transformaci.

    Objektivní rozbor těchto opatření však ukazuje, že jen asi čtvrtina uvolněných prostředků má skutečný pozitivní dopad na přechod k nízkouhlíkové ekonomice. Evropská unie se snaží jít v tomto směru příkladem. Její ekonomická vyspělost a strukturální závislost na dovozu fosilních paliv a rostoucí problémy zabezpečení jejich dodávek vytvářejí vhodné podmínky k tomu, aby se Evropa stala příkladem pro zbytek světa ve snižování závislosti na fosilních zdrojích energie a přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku. Bohužel však ideologií a krátkodobými politickými zájmy podložená rozhodnutí, například o taxonomii zelených technologií či o nemožnosti financování jaderné energie (jediný expediční nízkouhlíkový zdroj elektřiny, dnes zajišťující 26 % spotřeby elektřiny v EU a více než polovinu nízkouhlíkové výroby) z prostředků určených pro ekologickou transformaci, svědčí o tom, jak obtížná je aplikace vědecky podložených pragmatických kritérií, podle nichž by se mělo o investicích rozhodovat: v jak velkém měřítku umožní dané opatření snížit dlouhodobě uhlíkovou stopu, kolik stojí tuna CO2, „ušetřená“ daným opatřením, jaké jsou globální systémové dopady přijatých opatření, technicko-ekonomické porovnání alternativních řešení, jaký má opatření dopad na zahraniční obchodní bilanci, zvyšuje nebo snižuje geostrategickou nezávislost EU či jednotlivých zemí.

    Navíc se už teď zdá, že má svět nastartováno na další růst emisí. V Číně, kde pandemie začala, ale také první skončila, už ekonomika zase jede naplno, výroba oceli a spotřeba uhlí dosahují rekordních hodnot, emise jsou nad úrovní roku 2019. Možná ani celkový pokles emisí v roce 2020 nebude tak velký, jak mnozí očekávají. Nedávná zpráva Mezinárodní agentury pro energii „Coal 2020“ (Uhlí 2020) o stavu a perspektivách výroby a spotřeby uhlí uvádí, že se očekává růst spotřeby uhlí v roce 2021 v Číně, Indii či jihovýchodní Asii. Jiná čerstvá zpráva téže instituce předpokládá v příštích desetiletích výrazný nárůst spotřeby energie na klimatizaci v důsledku rostoucích teplot, rostoucí životní úrovně v rozvojových zemích a růstu počtu obyvatel žijících ve velkých městských aglomeracích.

    Dokáže politická vůle, ambiciózní deklarované cíle a sliby snižování emisí, ale i rostoucí finanční prostředky mobilizované k jejich dosažení změnit současný negativní trend? A co je ještě důležitější: budou uvolněné finanční prostředky účinně nasměrovány ke skutečnému snížení emisí a zlepšování životního prostředí? Z komunikace politiků a ze zpráv v médiích často převládá dojem, že stačí postavit dostatek slunečních panelů a větrných elektráren, nahradit automobily se spalovacím motorem vozidly s motorem elektrickým a problém bude vyřešen. Ze strany podniků a korporací zase ještě příliš často vidíme jen zelený marketing, za kterým se většinou skrývá „greenwashing“. Když ekologická aktivistka Greta Thunbergová říká, že „se stanovují vzdálené hypotetické cíle a vyslovují se velké projevy, ale pokud jde o okamžité akce, které potřebujeme, jsme stále ve stavu úplného popření“, musíme jí, alespoň prozatím, dát zapravdu.

    Bez systémového a globálního přístupu k problematice životního prostředí, klimatu a emisí, nezatíženého ideologií, ale ani úzkými korporátními zájmy, mohou i velké investice minout svůj cíl nebo být zcela neefektivní.

    Příštích několik let ukáže, jestli to tentokrát opravdu bude jinak. Oteplení o 1,5 °C v roce 2100 už nelze zabránit, kumulované emise skleníkových plynů k dnešnímu dni jsou postačující k jeho dosažení. Nepřekročení meze 2 °C by vyžadovalo drastické snižování globálních emisí, alespoň v rozsahu 5 až 6 % ročně, tedy každoroční pokles srovnatelný s poklesem způsobeným koronavirovou pandemií.

    Je možné toho dosáhnout? Nic není méně jisté. Připomeňme, že od začátku dvacátého století došlo k podobnému (ale pouze krátkodobému) poklesu emisí jen v důsledku dvou světových válek a hospodářské krize v roce 1931. Globální finanční krize v letech 2008-2009 měla za následek snížení emisí jen o 1,1 %.

    Jaké budou dopady rostoucích teplot a měnícího se klimatu na Zemi nikdo přesně neví. Jisté je, že vstupujeme do období, jaké Homo sapiens od dob, kdy se pohybuje po této planetě, ještě nezažil. A je velmi pravděpodobné, že lidstvo čekají v příštích desetiletích dramatické časy. Klima je definitivně destabilizováno, a to na staletí. Stabilní klimatické podmínky, které panovaly na Zemi posledních deset tisíc let, jsou pryč. Navždycky. Můžeme tedy očekávat, že problémy způsobené měnícím se klimatem porostou, zatímco prostředky, které budeme mít k dispozici na jejich řešení, budou ubývat.

    Autor je bývalý ředitel divize jaderného rozvoje v ENGIE (Francie).

     

    SDÍLET

    Naše newslettery rozesíláme každý týden

    Šarlatáni brzdí seriózní výzkum účinků antabusu, říká biochemik Cvek

    Marek Kerles
    Včera • 08:00

    Český biochemik Boris Cvek byl členem mezinárodního týmu, který před třemi lety uveřejnil v prestižním vědeckém časopise Nature důležitou studii o účincích antabusu na rakovinné bujení. Vědci tehdy prokázali, že lék, využívaný pro léčbu alkoholismu, ničí v laboratorních podmínkách nádorové buňky a podobně funguje i při pokusech na myších. Dnes se na celém světě začalo o látce antabus i v odborných kruzích mluvit také jako o možném léku pro pacienty s covidem-19. Podle Borise Cveka je však tenhle předpoklad založen na zcela mylných a neseriozních základech a v konečném důsledku má na solidní výzkum antabusu kontraproduktivní účinek.

    Cíl v nedohlednu, česká CNN marně čeká na své diváky

    Vojtěch Kristen
    Včera • 06:00

    KOMENTÁŘ VOJTĚCHA KRISTENA | Cíl je stále v nedohlednu. Taková je ve zkratce situace stanice CNN Prima News po osmi měsících na trhu. Stanici v průměru sleduje půl procenta lidí u obrazovek, většina pořadů dosáhne na sledovanost pouze v řádu nižších desetitisíců.

    Lednové počasí a chyby Francouzů. Co s odstupem víme o blackoutu, který ohrozil Evropu?

    Jan Kalous
    15. 01. 2021 • 18:39

    Možná jste si toho nevšimli, což je dobře. Nevšimla si toho v nějaké větší míře ani mnohá naše média, což už tak dobře není. Evropa se minulý pátek ocitla na hraně blackoutu. Je to ve své podstatě příběh o tom, jak nebezpečnou situaci v přenosové soustavě nastartovala Francie, ale zažehnaly ji české jaderné a uhelné elektrárny.