Černá: Komunisté zůstávají, političtí vězni umírají. Jejich spolek ale nesmí zmizet | info.cz

Články odjinud

Černá: Komunisté zůstávají, političtí vězni umírají. Jejich spolek ale nesmí zmizet

KOMENTÁŘ ANETY ČERNÉ | Krátce po revoluci se začalo mluvit o tom, že komunistickou stranu není třeba zakazovat, protože komunisté brzo sami „vymřou“. Skutečnost je zatím spíše opačná. Nástupci předrevoluční KSČ jsou tichými podporovateli současné vlády a vymírají naopak bývalí političtí vězni, přímí svědkové rudých zvěrstev. Zatímco na zánik komunistické strany to nevypadá, Konfederace politických vězňů bojuje o přežití poté, co se ji minulé vedení pokusilo proti vůli členů rozpustit.

Tento týden jsem se pokusila popsat složitou situaci v současné Konfederaci politických vězňů (KPV). Organizace získala nového soudem určeného opatrovníka, protože byla od prosince 2018 bez vedení, když tehdejším místopředsedům vypršel mandát. Nové volby se ale nekonaly, minulé předsednictvo chtělo naopak spolek bývalých politických vězňů proti jejich vůli zlikvidovat.

Vězni odcházejí... jejich poselství ale nesou potomci

Záchrana přišla doslova na poslední chvíli. Opatrovník Otakar Tulačka našel v červenci 2019 v sídle Konfederace vykradené kanceláře, ze kterých zmizela většina důležitých dokumentů včetně seznamu členů a kontaktů. Minulé vedení také stačilo zlikvidovat veškerý majetek spolku, včetně rekreačních objektů u Vltavy, kam jezdili bývalí vězni s rodinami na rekreaci.

Celá situace je poměrně složitá a obsahuje navíc několik trestních oznámení a žalob. Podle jedné z nich dokonce minulé vedení nemělo vůbec nárok Konfederaci tři roky vést – a dovést téměř k zániku – protože volební sněm KPV v prosinci 2015 byl prý neplatný. Soud toto podezření potvrdil, bývalé vedení se nyní odvolalo. Právě komplikovanost případu je navíc tím, co může oslabit zájem veřejnosti i samotných členů se proti likvidaci spolku bránit. A zdá se, že právě s tím celou dobu bývalé vedení kalkulovalo.

Konfederace politických vězňů, jak název napovídá, sdružuje žalářované odpůrce minulého režimu, případně i jejich životní partnery a děti. Argumentem bývalého vedení, proti kterému se ale členové postavili, je mimo jiné to, že Konfederaci už tvoří čím dál méně politických vězňů, kteří kvůli vysokému věku a zdraví podlomenému z lágrů umírají, a začínají převažovat právě pozůstalí po vězních. Mělo by to ale být překážkou u organizace, jejímž cílem je dle stanov bojovat proti pokusům o obnovení komunistického režimu?

Svědectví pamětníků je třeba uchovávat a naštěstí existuje i řada organizací i novinářů, kteří se o to snaží. V případě, kdy svědci komunistických zločinů umírají, kdo by měl nést dál jejich odkaz než jejich potomci? Vždyť rodiny odpůrců režimu byly často komunisty trestány také. Otce mohli poslat do uranového lágru, matka ztratila dobré zaměstnání a nechali ji vykonávat jen špatně placené podřadné práce, děti musely navzdory talentu i úspěchům zanechat studia. V tom se komunisté podobali nacistům, kteří řádili po útoku na Reinharda Heydricha. Vinna byla podle nich vždy celá rodina, které nemělo být dovoleno důstojně žít.

I manželky, manželé a děti vězňů nesou důležité svědectví o zločinech, které se děly mezi lety 1948 až 1989 a jejich hlas by rozhodně neměl být zpochybňován, byť se třeba aktivně nezapojili do odboje. O činnosti svých blízkých totiž stejně mohli vědět, a byť jen udržováním klidného zázemí ji pomohli uskutečnit. Hrdinové, co se postavili rudým mocipánům, totiž nebyli jen hrdinové s pistolí u pasu, ale i jejich blízcí, kteří jim odbojovou činnost umožnili svou každodenní, ale o nic menší odvahou.

Cestou ven může být mladá krev

Bývalí političtí vězni a jejich blízcí nechtějí, aby Konfederace politických vězňů zanikla. Potvrdili to během loňského podzimu na třech jednáních. Přesto se bývalé vedení snažilo šířit informace o tom, že likvidace je nevyhnutelná. Jak ale řekl současný opatrovník spolku Otakar Tulačka: „Dokud v této zemi existuje komunistická strana, musí existovat Konfederace politických vězňů, která sdružuje jediné přímé svědky komunistických zločinů.“

Konfederace nyní doslova vstává z popela, do kterého se v posledních měsících rozdrolila. Tulačka už ovšem nyní plánuje, že by chtěl organizaci více otevřít veřejnosti, ale také novým členům. Nositeli odvahy a demokratických myšlenek svých předků přece nejsou jen děti, ale třeba i vnoučata, nemluvě o podporovatelích.

Pokud se Konfederace označuje za pokračovatele K 231 z roku 1968, proč by se i současní mladí lidé nemohli hlásit k odkazu svých prarodičů? Rušit organizaci s tradicí a zakládat třeba jinou se stejným poselstvím nedává smysl. Snaha zlikvidovat KPV spíše zavání strachem z odhalení nepravostí, ale možná i snahou umlčet lidi, kteří mají proti komunistům stále pádná svědectví.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud