KOMENTÁŘ ANETY ČERNÉ | Tento týden uplynulo 80 let od počátku druhé světové války. Kromě pokládání věnců a pietních proslovů to znamená ale také uvědomění, že od války uběhlo tolik času, že ji už málokdo zažil. Pamětníci odcházejí, zato může nastat čas bilancování. Jak se Němci pokusili vyrovnat se svojí historií a čím bychom se od nich mohli inspirovat, co se týče našeho vlastního traumatu – komunismu?
Nejviditelnější – a veřejností nejreflektovanější – formou účtování s nacismem byly pravděpodobně takzvané Norimberské procesy s vedoucími představiteli nacismu, respektive s těmi, které se podařilo dopadnout, než uprchli do Latinské Ameriky, nebo zkousli kapsli s jedem. Mezinárodní vojenský tribunál od listopadu 1945 do října 1946 soudil 24 nacistů, kteří se podíleli na hrůzovládě Adolfa Hitlera. Polovina z nich dostala trest smrti, tři doživotí, další tresty 20leté a nižší, tři byli osvobozeni.
Němce k potrestání nacistů postrčilo zahraničí. Kdo postrčí nás?
Za miliony mrtvých nestálo jen pár nejvyšších funkcionářů, ale tisíce lidí, kteří se podíleli na teroru v koncentračních a vyhlazovacích táborech i na úřadovnách gestapa. Co se týče nacistů sloužících v protektorátu, část z nich stanula po válce před Mimořádnými lidovými soudy, které se neostýchaly udělovat nejvyšší tresty. I proto se váleční zločinci s koncem války pokoušeli prchat na Západ, nejen do zajetí Američanů, ale také do rodné země. Německo navíc po procesech s nacistickými funkcionáři nějakou dobu otálelo s dalším trestáním „řadových” zločinců. Průlom přišel až v roce 1958, když v Ludwigsburgu poblíž Stuttgartu vznikl úřad pro vyšetřování válečných prohřešků.
„Těsně po válce nacisty soudily okupační úřady – Britové, Francouzi, Sověti, Američané, i německé soudy podléhající spojenecké kontrole. Samotní Němci ale o souzení zločinců neměli moc zájem. Snažili se udělat za minulostí tlustou čáru a nechtěli se k ní vracet. Až po mezinárodním tlaku zřídili úřad v Ludwigsburgu – Ústřednu zemských justičních zpráv pro objasňování nacistických zločinů,” potvrzuje historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Jan Zumr. Jaký tlak ale donutí Čechy, aby se vypořádali po letech s komunismem?
Přestože nelze srovnávat druhou světovou válku a rudý teror, v obou případech jde o to, že by viníky měli trestat jejich vlastní lidé. Němci soudí Němce a Češi by měli soudit Čechy. I proto jsou oba přístupy tak rozpačité, snáze se samozřejmě posuzuje zlo, které přichází zvenčí. „Konečně zatočit s cizáky” může dokonce některým přinášet až nacionalistické uspokojení. Co když jsou ale ti viníci mezi námi? Jsou to dědečkové, otcové a strýčkové. Ti v nacistické uniformě šli ke svým rodinám cestou kolem kremačních pecí, ti komunističtí zase po bicí šichtě na StB v Bartolomějské před spaním hladili po hlavách své děti. Zlo je zlo, ať slouží jakékoli ideologii a ve svobodné společnosti by se mělo trestat. Tak proč nám to příliš nejde?
