Takzvaný paradox volby nastává ve chvíli, kdy z řady možností vybíráme tak dlouho, až „přebereme“. Česká republika takovým paradoxem v posledních letech prochází. Máme kupříkladu víc jak sto různých strategických plánů pro nejrůznější oblasti společenského a ekonomického vývoje, nad těmi nejdůležitějšími úkoly ale už desítky let zavíráme oči.
Během nedávného rozhovoru s vědcem Vladimírem Maříkem padla zajímavá odpověď – totiž kolik různých strategických dokumentů tato země vlastně má. To číslo mě zarazilo. Celkem stotřicetšest. V České republice máme celkem 136 různých strategických plánů, které by nás měly připravit na budoucnost.
Tak namátkou – máme třeba Národní investiční plán, to je dokument plný betonu, sportovních areálů v okresních městech a hal pro Sáblíkovou. Nebo plán digitální Česko, který se ohání tím, že už brzy budeme v této oblasti druhým Estonskem – a mezitím kdykoliv stát spustí jakoukoliv online službu, je z toho ostuda. A nebo plán Country for the Future, to je zase strategie známá především kvůli ironii toho, jak se rozchází se současným stavem země. Naposledy strategické dokumenty rozšířil Národní plán obnovy, který řeší, na jaké projekty si chceme říct o peníze z Evropské unie.
Máme 136 velkých strategických plánů (a nyní mě – ani profesora Maříka – netahejte za slovo, podstatou je, že velkých, strategických plánů máme skutečně mnoho), které navíc jdou ve svých prioritách proti sobě. Plánů, které jsou často příliš vágní, politicky neprůchozí, sloužící jako PR materiál před volbami anebo takových, jejichž relevance skončí společně s volebním obdobím.
Česko ale nepotřebuje 136 různých strategických plánů. My přeci víme, co máme dělat, politici vědí, co mají dělat. A vědí to posledních dvacet let. Jde o základní a důležité věci, na kterých je celospolečenská shoda. O záležitosti, které nejsou věcí ideologických priorit, ale chladného ekononomického a společenského kalkulu.
Tak například: víme, že potřebujeme důchodovou reformu. A nejlépe před deseti lety. Každá vláda si ji na začátku vytkne do programu, aby ji následně předala vládě další. Ještě jeden, dva takové cykly, a systém sociální péče zkolabuje.
Také potřebujeme konečně dostavět dálnici D1 – a obecně naši dálniční infrastrukturu. Na to, že infrastruktura v tak malé zemi s takřka ideální geografií drhne, už nadává několikátá generace Čechů. A když zůstanu v metropoli, potřebujeme také dostavět pražský okruh a vybudovat kolejové spojení na letiště. Absence obojího je ostudný evropský unikát.
Pokud se navíc trochu zasníme, napadne nás i řada dalších příkladů. Všichni třeba podvědomě víme, že pokud i v dalších letech zůstaneme montovnou Evropy, na životní úroveň Německa se nikdy nedotáhneme. Je třeba cíleně podporovat nová odvětví, změnit přístup ke vzdělávání. Podporovat nanovědce, šlapat do softwaru. Anebo se stát velmocí dronů, jak v pořadu Kapitola doplnil zakladatel centra CIIRC Vladimír Mařík.
Problém je, že často jde o nepopulární opatření. Reformou sociálního systému žádná vláda plusové body nezíská. Je jednodušší a politicky pragmatičtější jednorázově přihodit důchodcům pětitisícovku – a černého Petra nechat další vládě.
Jenže Česko nepotřebuje řešení šitá horkou jehlou, píárové buzzwordy a 137. strategický dokument o tom, jak bude líp. Potřebuje, aby někdo dostavěl dálnice, zreformoval sociální systém a připravil zemi na budoucnost. Aby vyhnal to stádo stárnoucích slonů z místnosti – než vyrostou natolik, že kvůli nim budeme muset probourat celý dům.
